ZVA 12-28 band: „Naštartujme tuto bluesovú mašinu!“

Krátká osobní zpověď na začátek: Býval jsem rasistou. Ano, nekompromisním rasistou, který dlouhé roky trpěl mocnými předsudky vůči bělošským bluesmanům. Vždy jsem na ně pohlížel s nedůvěrou až opovržením. Ať už se třeba jednalo o českého Luboše Andršta či dokonce i světové kapacity jako John Mayall, muzikanti bílé pleti na mě vždy ve srovnání se Son Housem, John Lee Hookerem či Muddy Watersem působili vždy tak nějak mdle a suše. Pravý bluesman dle mého tehdejšího omezeného vidění věci zkrátka musel pocházet přímo z oblasti delty Mississippi. Tímto děkuji kapele ZVA 12-28 band (mimochodem, pokud byste chtěli odhalit tajemství tohoto poněkud zvláštního názvu kapely, tak zde je malá nápověda: kapela pochází ze Zvolena), že mě tohoto nepěkného předsudku zbavila. Avšak pěkně popořadě.

Po vstupu do Hudebního bazaru bylo zcela jasné, že tento večer se bude odehrávat v silně lidové atmosféře. Ač měl koncert začít mezi osmou a devátou hodinou, muzikanti si ještě téměř o půl desáté v klidu posedávají mezi návštěvníky či popíjejí pivo na baru. „Noro, tak už poď hrať. Noro, čo si hluchý? Tak už poď hrať!“, uznal nejuvědomělejší člen kapely, že by asi přece jenom bylo dobré i něco zahrát, když už každý návštěvník skoro plného klubu musel povinně přispět na podporu nezávislé hudby.

Již hned během první části koncertu, v rámci níž zazněly například skladby Sám, Autobáger, Rozíďme sa či Pedál je róm se zcela jasně ukázalo, že toto čekání se oplatilo. Kapela opět přijela do Ostravy v perfektní formě a dává jasně okusit, proč by mělo být pro každého bluesového fanouška povinností se s nimi blíže seznámit. Takto živelné a syrové blues se zkrátka jen tak často nevidí. Tato slovenská čtveřice hraje v těchto končinách tak výjimečně kvalitní blues, že si člověk občas až říká, zdali se náhodou i v okolí Zvolena nenachází křižovatka, na níž mohou muzikanti zaprodat své duše ďáblu.

Zpěvák, kytarista a tvůrce textů Noro Červenák je tak charismatický přírodní úkaz, že i tak tupý text jako refrén o slovech „Nikto mi nevolá, nikto mi nepiše, nikto má nemá rád“ zní v jeho chraplavém podání jako ten nejvznešenější poetický verš. A stejně se to má i s jeho hrou na kytaru. I když si Červenák vystačí s pár akordy a pětitónovou stupnicí, výsledek je obdivuhodný. Jeho hra zkrátka není o žádné virtuozitě, nýbrž feelingu, kterého však má na rozdávání. V neméně veliké míře se však na „ksichtu“ kapely podílí i ostatní členové. Zatímco excentrický „primitiv“ Noro Červenák tvoří důležité pouto k živelné bluesové tradici, houslista Stanislav Fakan je naprostým opakem. Jeho procítěná sóla a stoický výraz tváře by mohly být symbolem klidu a kontemplace. Fakanova role v rámci kapely je však mnohem důležitější – jeho virtuózní hra a inklinace k slovenskému folklóru tvoří důležitý protipól, který chrání kapelu před tím, aby se stala pouhým bluesovým skanzenem. A toto vše pevně stojí na Peterovi Krškovi a Ladislavu Červenákovi, skvělém rytmickém jádře, jemuž groove rozhodně neschází. Hraje-li kapela boogie, Krško jako by si vzal příklad ze starých nahrávek Sun Records, kde mnohdy bubeníka vůbec nepotřebovali dokonce ani k rock ‚n‘ rollu. Krško moc dobře ví, že více nemusí nutně znamenat také lépe. Žádné zbytečné zběsilé agresivní mlácení do bubnů, nýbrž velice citlivý, avšak přesto rázný a šlapavý doprovod. Samozřejmě to neznamená, že by Krško zůstával za bubny zcela skryt. Naskytne-li se ta správná chvíle, i on, i když třeba i jen krátkou vyhrávkou, vždy dodá skladbě další okázalý díl geniality.

Pakliže by si první část koncertu zasloužila jedničku, pak u druhé a třetí části koncertu bychom museli přidat ještě hvězdičku. Jak spotřeba alkoholu narůstá, diváci předvádí čím dál podivnější choreografické kreace, Noro Červenák chroptí a přitom kope nohama čím dál více, Stanislav Fakan se oddává stále delším a krásnějším sólům, Petr Krško s Ladislavem Červenákem hrají stále rytmičtěji. A hudba je čím dál ekletičtější, takže zatímco při Ej veru veru a Prečo si můžeme pomalu připadat jako na folklórních slavnostech, vzápětí hraná Hrubá múka nás přesune někam do nejzapadlejšího zavšiveného pajzlu na jihu USA, kde právě hraje a zpívá své blues Howlin‘ Wolf (jelikož Červenákově chrapláku stejně nejde moc rozumět, iluze se zdála být téměř dokonalá). V součinnosti všech těchto faktorů se nelze vůbec divit, že poslední píseň Jedno ráno, velice povedená coververze od Buty, byla zahrána až někdy těsně před půlnocí.

Je známým faktem, že blues není právě kdovíjak masově vyhledávaným žánrem, a že tedy myšlenka na nějaké závratné zbohatnutí v něm je zde zcela iluzorní. Přesto trošku člověka zamrzí absurdnost hudebního průmyslu, když se dozví, že i pro takto kvalitní muzikanty může být hraní pouze koníčkem a v civilním životě se musí živit nějakou seriózní prací, jako je vyučování malých harantů na ZUŠce či lepení polystyrenů na stavbách. Možná je to však dobře. Pomineme-li fakt, že se občas muzikantům nechce kdovíjak vstávat od baru, pak lze na členech kapely ZVA 12-28 band jednoznačně vidět, že za jejich hrou je ryzí láska k hudbě a nikoli pouhý zdroj obživy.

Foto: Marek Šurkala
ZVA 12-28 band
Klub Hudební bazar, Ostrava
9. 11. 2013

Marek Šurkala

FOTOGRAFICKÉ REPORTÁŽE: Petra Göbelová – Normální žena? // Please The Trees – koncert jako šamanský rituál // BANDABAND: Jediný, co mě vždy postaví na nohy, je tahleta banda // ZVA 12-28 band: „Naštartujme tuto bluesovú mašinu!“ // Roman Pokorný & Blues Box Heroes: Tady žádné „Čo ti jebe“ nebude! // Takhle to dopadá, když se přespříliš cvičí na hudební nástroj – Norbi Kovács a spol. // Divočina jménem Bandaband // Yeah… it’s gotta HEMI!!! // Akhtung! Akhtung! Mamalör! Yidish muzik! // „Sice trošku postarší chlapíci, ale stále jim to dobře hraje“ // Páteční zhulácké blues se ZVA 12-28 band //