Zdeněk Sýkora: 50% srdce, 50% kalkulačka

Nositel prestižního francouzského řádu za umění a literaturu, autor pláten jež se prosadila ve stálých expozicích vyhlášených galerií (jako MUMOK ve Vídni nebo Centre Pompidou v Paříži), jeden z prvních, kdo v umění používal komputerizaci… Výčet jeho úspěchů by mohl být velmi dlouhý. Jde však vesměs o pouhé encyklopedické zkratky, které nemohou samy o sobě zachytit život a živost díla v tvorbě tak kreativního autora. Proto lze výstavu doporučit zejména jako příjemné pozvání do vnitřního světa, do jinak za obrazy skrytého pozadí, nahlédnutí pod pokličku, šanci pochopit autorův vývoj a myšlení.

Sýkora začal svou cestu objevování přírody malířstvím zcela nenápadně – jako krajinářský lokálpatriot. Jelikož dlouho neměl k dispozici ani vlastní ateliér, sednul prostě na kolo, do ruky vzal velké plátno, naskládal barvy a štětce a vyjel do magické krajiny kolem jeho rodných Loun. Jeho rané malby vykazují znaky impresionistické až surrealistické inspirace. Už na nich jsou patrné zdroje jeho fascinace. Zachytit povrchy jevového chvění (pableskující hry světla na hladině, šumění listů…) jako komplexní procesy, odhalit pomíjivé imprese až ke kořenům. Proto nelpí, ani při největším přiblížení k impresionistům, na technice světelné konstrukce těkavé atmosféry, spíše používá nelomené tóny, syté plochy, usiluje o jadrnost. Nezdá se mi, že by šlo o romantické plenéry, náhodné vyjížďky za vadnutím slunce, spíše naopak. Cítim tu pevné sepjetí s rodnou hroudou, ať už to zní sebevíc pateticky. Trpělivé pozorování, odhlížející od impresionistického momentu. Teprve skrze elemetární prvky má takový moment vystoupit jakoby vedlejší produkt, jako přirozená emergence konkrétního tvarosloví z obecného plánu. Samozaostření. To je patrné zvláště po Sýkorově zkušenosti s Matissem, se kterým se setkal v tehdy leningradské Ermitáži. Ještě víc zjednodušuje svůj výraz. Abstrahuje krajinu do překrývajících se barevných skvrn. Uzemňuje ji. Cyklus z této fáze nese název Zahrady.

A už zde se možná rodí obrat ke vztahům, namísto zobrazovaným objektům. I realismus je vždy abstrakcí malířské mysli, nikdy nemůže zachycovat skutečnost, jde o rafinované vidění. A tak se v 60. letech loučí s dosavadním programem, rázně překročí jakýsi mezní most a od této doby se věnuje plně abstraktní objektivizaci přírody v malbě. Hned v první místnosti galerie – v první části, která je věnována chronologickému zmapování, vedle těchto „fauvizovaných“ maleb nacházíme první obraz struktury (Šedá struktura). To je onen krok. Do plochy seřazená kombinace porůznu obměňovaného znaku, rastr šedoškálových gemů. Sýkora si k práci přizve matematika Jaroslava Blažka, který naprogramuje nejdříve zcela jednoduché algoritmy na rozmístění základních elementů. Jeden dva tvrdé tóny a podivuhodná symetrie jimi naplněných útvarů, často koleček nebo srpků. Primitivní symboly Sýkora rozbíjí a znovu skládá, zhušťuje nebo naopak rozřeďuje v ploše plátna. Rychle dochází k uznání správnosti svého posunu, vždyť tytéž prvky přírody dokáže nyní zachytit v jejich skryté organici. Podstaty z nichž hry impresí vyplouvají na povrch, zjevují se oku, dokázal přetvořit do obrazů, v nichž se snoubí náhoda s řádem a vlastně tak daleko víc přiblížil svou estetiku té nejvznešenější estetice samotného přírodního (s)tvoření. Jeho novátorství v použití matematické racionalizace vzbudilo poměrně záhy značnou pozornost umělecké veřejnosti. Stává se známým nejen u nás. Neopustil ale Sýkora tímto příklonem k „vědecké malbě“ jakousi nedefinovatelnou uměleckost? Tvrdím, že existuje jednoznačná odpověď. Absolutně ne! Jednak právě tento obrat a další rozvoj nové metody byl a stále je motivován malířským myšlením o výtvarném jazyce, za druhé Sýkora nikdy neopustil to, co bychom mohli označit za malířskou intuici. Ostatně jeho druhý a dost možná nejvýznamnější posun od makrostruktur k liniím mu nevypočítal LPG-30 (jak se první počítač jmenoval), nýbrž došel k němu opět skrze pozorování a promýšlení zobrazovaného a jeho vztahu k tomu, co chtěl Sýkora vždy zachycovat uvnitř svých krajin. Tentokrát abstrahoval hranice mezi zvětšenými elementy svých struktur. Byl fascinován silou linie, něčím, co prvotně v obrazech nebylo jakoby obsaženo, ačkoli šlo o axiomatickou komponentu každé struktury.

Začíná tak jeho nejznámější etapa tvorby. Na liniích je patrný jeden velice charakteristický rys, který zřetelně objasňuje jeho vztah k přirozené evoluci a celkovou koncepci jeho díla. Každý obraz nutně navazuje na ten předchozí, stejně jako jeho linie vlastně nikde nekončí, tak i jeho jednotlivá plátna jsou jen viditelnými úseky v nekonečném vesmíru jediného obrazu, jediné krajiny, jediné přírody, kterou maluje po celý svůj život. Linie jsou opět jen možné varianty v nekonečném počtu možných světů, obsahujících jiné realizace týchž zadání. Namísto přísného naprogramování rozložení elementárních typů u struktur, zapojuje Sýkora – opět ve spolupráci s Blažkem – do svých obrazů prvek náhodnosti. Začínají s tím, čemu říkají návrh partitury. Stanoví se výchozí body a základní evoluční algoritmy, přičemž síla linie, barva a její vlastní cesta je vytvořena na základě doplnění tohoto algoritmu souborem náhodně generovaných čísel (snad šlo pouze o pseudonáhodná čísla, ale myslím, že přeci tu jde více o malbu než matematiku). Výstava krom srovnání obrazů založených na stejné matrici, nabízí také pohled do tvůrčí kuchyně. K dispozici jsou Sýkorovy sešity, připomínající spíše kryptografické manuály, ve kterých si s Blažkem vyměňovali nápady a postupně rozvíjeli různé typy zadání a všemožné kombinatorické triky. Podobně např. fotky stolu z ateliéru mohou působit netradičním dojmem: vzorkovník pečlivě namíchaných odstínů, perfektně vyrovnané štětce a kalkulačka. Proč si ale pod pojmem umělce představovat vždy od barev umazaného a věčně zpitého bordeláře, který pohrdá sportem. Připomínám, že Sýkora byl mimo jiné vášnivým motoristou, jachtařem a lední hokej hrával ještě po šedesátce. Pro mne jde o docela logickou harmonii. Vysoce abstraktní malba a její autor v neustálém fyzickém sblížení s plenérem.

Tento pohled do pozadí zesiluje druhý plán výstavy, zaměřený více na určitá podstatná témata a na rozkrytí logiky umělcova vývoje. Vidíme tu již zmíněnou pluralitu realizací a relikvie jeho přípravných prací, dlouhé hodiny strávené navrhováním propočtů, rýsováním liniových spletí do sešitů, hledáním správných barev a jejich kombinací. Toto pozadí vystupuje také v samotných obrazech struktur a linií, jelikož tužkou narýsované osnovy autor nesmazává, nechává je nadále žít v obrazech jako důkaz přirozeného zapojení „strojovosti“.  Ne vždy to byl pouze počítač a ostatně nikdy to nemohl být pouze počítač. Malířské srdce by si to stejně nenechalo líbit. K vidění je profilový dokument. Snímky z jeho cest. Další fotodokumentace z jeho architektonických realizací, včetně těch litvínovských, které bohužel byly během různých „rekonstrukcí“ zničeny. Naštěstí letenské komíny z tunelu nebo bazilejská Stěna stále stojí a reprezentují. Jeho vidění se hodí nejen do každodenního prostoru měst, naprosto přirozeně působí jeho obrazy na obálkách matematických učebnic. Konečně je to právě splynutí matematického vidění s viděním pocitovým, které rozkrývá tutéž organickou uspořádanost v přírodě kolem nás. 50% srdce, 50% kalkulačka, stlačeno do lehce banalizující metafory. Obě úrovně vnímání patří k Sýkorovi, stejně jako patří k našemu poznávání vůbec. Náš rozum bude vždy prosakovat naším cítěním. Naše vnitřní myšlenková a emocionální krajina bude vždy syntetizována z fyzických přírodních krajin okolo nás a dohromady budeme do nekonečna rozvíjet své životy po nekonečně mnoha možnostech vzájemných interakcí. Cítit, vnímat, nalézat. Sám Sýkora to krásně shrnuje slovy: „Myslím, že vztah chápání k cítění je rozhodující pro pocit svobody.“ A já dodávám, pro sílu nebývalé vitality jak dotvrzuje Sýkora svou energií i v tak vysokém věku.

Nezbývá než opravdu vřele doporučit ke shlédnutí (k „myšlení očima“ jak by řekl Sýkora).

Kde: Galerie hl. m. Prahy (www.ghmp.cz)
Kdy: 19. 2. 2010 – 2. 5. 2010, (út-ne: 10.00 – 18.00)
autor výstavy: Pavel Kappel

Kromě Galerie hl. m. Prahy jsou další díla Zdeňka Sýkory k vidění rovněž v Galerii Zdeňka Sklenáře pod názvem  „Extrémy“ a to do 27. března.

Jan Pecháček