Z Antarktidy do Afriky během dvou hodin

Antarktida. Čistá, bílá, ledově krásná. Jaké to asi musí být prožít ji všemi smysly, prokouknout tento záhadný svět, sklonit se před její monumentální existencí a snad i pokořit sebe sama? O tom nám vyprávěl Mart Eslem, který se do jejího mrazivého života vypravil hned dvakrát. Za spikleneckého přítmí se před námi rozehrál ohňostroj nepopsatelně krásných fotografií a neuvěřitelných historek, které svojí dramatičností snadno vtahují do děje.

Mart Eslem započal svou vzrušující cestu v „nejjižnějším přístavu světa“ zvaném Ushuaia. Tam poprvé vstoupil na palubu jachty Bona Terra polského kapitána Janusze a na začátku prosince se vydal vstříc dobrodružství spolu s dalšími muži, kteří měli stejný cíl – Antarktidu. Dnes již popisuje veškeré útrapy spojené s plavbou na lodi s nadsázkou; jako nepříliš zkušený účastník trávil hodně času v kuchyni, kde dvakrát denně připravoval jídlo pro ostatní. Jakákoliv příprava pokrmů se ovšem na houpajícím se jednostěžníkovi poněkud komplikuje a veškeré kulinářské aktivity včetně pouhého chleba s máslem zaberou minimálně tři hodiny času. Jak ovšem pan Eslem dodává, je nutné, aby měl člověk nějakou práci. Přestože byl v těchto oblastech zrovna polární den a tedy alespoň částečné světlo, sklíčenost a deprese padala na všechny členy posádky a  navíc se i ti nejzkušenější námořníci nevyhnuli mořské nemoci. Zima, mokré oblečení, hrozba srážky s obrovskými ledovci a vyhrocené situace zdánlivě blízkého nebezpečí, to byla jejich každodenní realita. Realita, ze které se stala jedna z největších životních zkušeností.

Štedrý den slavil Mart Eslem již na Antarktidě, v odlehlé oblasti, kde je člověk spjat s přírodou, jak nejvíce je to možné. Pasta na zuby a šampón, bez kterých my si svůj běžný život snad ani nedokážeme představit, jsou tam tabu. Zelený styl života, jak bychom tomu mohli říkat, se nám na Antarktidě odměňuje neporušeným prostředím a čistým klimatem, který dává červenou všem nemocem, se kterými se potýkáme tady v Evropě. Na kašel nebo rýmu tu člověk může zapomenout, přestože má neustále mokré ponožky. Pan Eslem nám fascinovaně popisuje jednu ze zajímavých osobností, se kterou se v zemi ledu a sněhu setkal. Je jím čtyřiadvacetiletý Alberto, který je na Antarktidě již téměř rok a který může připomínat trosečníka ze stejnojmenného filmu s Tomem Hanksem. Z naplaveného dřeva si vyrobil dvě kytary a na Vánoce vykouzlil pět druhů cukroví a rybu obalenou v mořských řasách – menu jako z mnohahvězdičkového hotelu.

Třpytící se sníh, čistá příroda, tuleni válící se líně na pláži a kolébající se tučňáci – tak na mě působí vyprávění o Antarktidě. Mráz. Extrémní podmínky. Extrémní zážitky.

Druhou částí dopoledního bloku byl již zmíněný kontinent mnoha tváří, sen mnoha vášnivých cestovatelů – Afrika, přesněji řečeno Namibie v podání Václava Špillara. V mžiku sál prostoupila hřejivá atmosféra afrického kontinentu a pan Špillar nás pozval na okružní jízdu jižní částí této úžasné země, země plné unikátů rostlinné i živočišné říše, země písečných dun a vzdálených obzorů. Nad fotografiemi zachycujícími smělou krásu vodopádů Epupa Falls se zastavuje srdce. A právě zde, ve špatně přístupném terénu na řece Kunene, žijí primitivním způsobem lidé kmene Himba. Možná právě v okamžiku, kdy čtete tento článek, rozdělávají starým, tisíci lety prověřeným způsobem oheň nebo si pochutnávají na kobylce, která jim spadla do jídla a která představuje jeden z největších palmsků. Velice mě zaujala móda hrdých a neuvěřitelně krásných himbských dívek, které se vdávají přibližně ve věku třinácti let. Po sňatku nosí na své hlavě plné namotaných dredů korunku jako symbol jejich manželství. Malé děti jsou nadšené z tatranek a lentilek, které jim Špillarovi věnují. Ale přes všechna očekávání se nepustí ihned do jídla, ale drahocenné dárky si uschovají, aby se mohli později rozdělit s kamarády a sourozenci.

Jak postupuje výprava dále, narazí ještě na více tamějších obyvatel. Někteří se živí zemědělským způsobem, většina se jich snaží prodávat své výrobky turistům. Nemají však vůbec ponětí o hodnotě peněz a komunikace je navíc ztížená kvůli jazykové bariéře. Přesto se na jejich tváři rozsvítí úsměv, kdykoliv jsou Špillarovi ochotni s nimi „obchodovat“, a větší radost než z peněz mají z triček nebo kalhot.

Afrika, přestože je to chudší oblast světa, okouzluje svým bohatstvím. Je bohatá na barvy, exotické druhy, přírodní scenérie. Východ slunce a soumrak v poušti vzbuzují silné emoce. Ovšem Afrika, to nejsou pouze pouště plné písku a prázdnoty… například Kalahari je plná květů. A Václav Špillar nás v sobotu před polednem nechal k jednomu takovému „africkému květu“ přičichnout.

Poznávání nového, překonávání vzdáleností i sebe sama, rozšíření vlastních obzorů… to všechno spojuje cestovatetelské nadšence, kteří se rozhodli strávit sobotní dopoledne na vlně vzrušujících vyprávění, ze kterých dýchala ona nepopsatelná vášeň pro více či méně vzdálené světy. Euforie pramenící ze svobody pohybu a sladkého pocitu nezávislosti pohltila i mě. A až příště budu opět chtít snít s otevřenýma očima, už vím, kam mám zamířit…

Iva Adamová

Studentka Masarykovy univerzity, oboru Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, která by ráda procestovala celý svět. Píše ráda o všem, co se děje kolem, zajímá se o kulturní dění, politiku, jazyky a ve volném čase o sport - zejména běh a snowboarding. Její "srdeční" zemí je Francie a "cestovatelským snem" Kapské město.