Yvona Bednarová na Čaji o páté

Yvona Bednarová je nadějná česká spisovatelka, která se věnuje psaní dětských knih. Co ji přivedlo ke psaní, na jakých příbězích pracuje a zkoušela psát i něco jiného než četbu pro děti? Nejen to se dozvíte v dnešním rozhovoru.

 

Co vás vedlo k tomu, abyste začala psát?

Vždy jsem si přála stát se spisovatelkou. Dokonce již jako malá holčička jsem měla tento sen. Hned vedle touhy stát se lékařkou. Jenže podle mého by měl člověk sám mnoho různých pozitivních i negativních věcí nejprve zažít. A trochu i zmoudřet a najít v životě nad
některými situacemi určitý nadhled. Snad se mi to podařilo.

A pak přišla ta jedna určitá fotografie, která mé psaní doslova odstartovala z minuty na minutu. Musím však upřímně dodat, že mi psaní pomáhá překonat v životě určité velké trápení, které se v něm nalézá. O co se ale jedná si nechám pro sebe. Každý máme své tajemství.
Někdo menší, někdo větší.

 

Někde jsem slyšela, že pokud chcete uspět při nabízení rukopisu, nejlépe u nakladatele pochodíte s dětským příběhem. Co si o tom myslíte?

Upřímně řečeno, to slyším poprvé. Možná někomu neznalému věci přijde snazší psát pro děti. Opak je pravdou. Jako dospělý člověk se musíte umět vžít do dětské dušičky a psát jazykem blízkým právě dětem. A to neumí každý. Pokud se nakladatelů týká, je stejně těžké
v dnešní složité době prorazit na knižní trh s literaturou pro děti jako i s rukopisem pro dospělé. Chce to velkou trpělivost a vytrvalost. A hlavně to nevzdávat!

 

Svoje příběhy jste původně publikovala na webu pro pisálky mamtalent.cz. Co vás k tomu vedlo a pomohlo vám to nějak ve vydání knížky?

Na tento web mě upozornila tenkrát moje mladší dcera, která na něj zcela náhodou narazila na internetu. Já měla zrovna rozepsanou svou první knížku Samuel a Hortenzinka. Začala jsem jednotlivé kapitoly zveřejňovat. Pak jsem tam začala přidávat i kapitoly knížky Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence. Neumíte si představit mé překvapení, když jsem se z místa 1.001 (jako nějaký agent 001) vyšvihla na nádherné 26.místo. Moje příběhy přeskočily všechny ty ostatní a staly se úplně nejčtenějšími. Navíc mi čtenáři psali moc krásné recenze. Tím to vše vlastně začalo.

Když jsem dosáhla 26.místa z asi 1.250, mamtalent jsem opustila. Bohužel jsem byla velmi zklamaná jeho přístupem k začínajícím spisovatelům. Určitou dobu jsem dokonce čekala, že si mě někdo z redaktorů konečně všimne a nabídne mi spolupráci a zastupování. Oni to na svých stránkách slibují. Nic takového se nestalo. Pochopila jsem, že musím začít „kopat“ sama za sebe a že nikdo jiný to za mě neudělá. A jsem za to rozhodnutí velmi ráda.

 

Jakým způsobem jste se tedy osamostatnila po opuštění portálu mamtalent.cz?

Moje dcera, která studuje na VŠ obor IT, mi bleskově založila webové stránky www.hortenzinka.cz. A čtenářům z mamtalent jsem se pak velmi omluvila.

Proč jste se rozhodla psát zrovna knihy pro děti?

Osobně si myslím, že ve mně zůstalo kousek duše dítěte. Od dětství jsem doslova hltala jednu knížku za druhou. Jednoho krásného podzimního dne roku 2013 mi manžel na chatě na mou prosbu vyfotil pár fotek. Na jedné byla houba bedla vyfocená zespodu. Koukla jsem na fotku a náhle pod ní viděla malou vílí chaloupku. Tu jsem pak přesunula pod keř hortenzie. A pak už jsem psala skoro každý den, dokud nebyl příběh víly Hortenzinky hotový. To psaní a fantazie u toho mě doslova celou pohltily. Vzpomínám si, jak jsem se vracela se psem z procházky a těšila se, až usednu k počítači. Někdy jsem šla spát až třeba v půl čtvrté ráno.

K této knížce jsem dokonce nakreslila všechny postavičky i vílí chaloupku. S nakladatelstvím jsme se pak ale dohodli, že přece jenom dáme přednost nádherným ilustracím akademické malířky Dáši Ježkové. Musím říct, že její ilustrace se dětem na autorských čteních velmi líbí.

 

Je něco, co musí každá dětská knížka mít?

Usuzuji jen podle sebe a svých dětských představ, které se mi zachovaly v mé mysli. Dle mého by v knize pro děti mělo být nádherné dobrodružství, které děti se spisovatelem prožijí.

Dětská kniha současnosti by měla také obsahovat nějaký problém, který může dnes děti trápit. Ať už se to týká problémů v přátelství, v rodině, šikany anebo dokonce exekuce v rodině. Dětský čtenář se do příběhu vžije a prožije si celý příběh i s tím pozitivním posunem vpřed. S tím, jak by se daný problém dal vyřešit, když se k němu přistoupí aktivně. Dítě musí vidět, že samo se nic nenakope, že se musí snažit aktivně věci vyřešit. Navíc by knížka pro děti měla mít i krásné ilustrace. Já si například své ilustrátory pečlivě hledám. Úplně nesnáším, když na obálce vidím jakési „hlavonožce“ s obrovskou hlavou a tenoučkým tělíčkem. Už ty ilustrace vypovídají o tom, jak moc autorovi na jeho knize záleží. Jenže opravdu kvalitní ilustrátory je dnes těžké zaplatit.

 

Jak moc jste musela svoje knížky před vydáním upravovat?

Byla jsem nesmírně překvapená, jelikož se upravovaly jen takové prkotinky, jako např. špatně dané uvozovky nebo čárky v souvětí, které jsem připsaní přehlédla. To je něco, co v dlouhém textu rukopisu už nemáte šanci sám vidět, jelikož text znáte skoro nazpaměť. Čekala jsem, že mi budou chtít rukopis někde upravit, zkrátit text nebo že budu muset něco přepisovat. Nic takového se nestalo.

I když je pravda, že při autorských čteních sama v jedné kapitole narážím na dvě slova, která se opakují ve dvou po sobě jdoucích větách. Strašně mě to štve, ale už se s tím nedá nic dělat. Kniha je vytištěná. Je to doklad toho, že i korektor v redakci se může přehlédnout. Jsme jenom lidé.

 

V obou knížkách najdou čtenáři ilustrace. Pochopila jsem, že si sháníte ilustrátory sama. Jak taková spolupráce vypadá?

Vidíte, zrovna v současnosti sháním ilustrátorku pro svou 8.napsanou knížku o jedenáctileté Anežce. V knize bude více dětí ve věku 11-14 let. Kdyby se mi někdo přihlásil na můj mail, který dohledá na mých webových stránkách www.hortenzinka.cz – viz O mně, budu moc
ráda. Spolupráce s ilustrátorem probíhá tak, že já mu pošlu svůj rukopis elektronickou formou. Pak si zavoláme nebo se sejdeme a já mu řeknu svou vizi ohledně hlavních postav atd. Společně pak dojdeme k ideálnímu pojetí ilustrací. Skici dostávám v mailu a hned je
ohodnotím. Většinou jsem nadšená.

Pak mi dojdou i barevné obrázky. To může být někdy docela ošemetná věc. Jeden ilustrátor, který pro mě nakreslil nádherně draky, medvěda, pumu a hlavně děti, nedokázal už tak dobře vystihnout barvy. Nakonec zůstalo u toho, že budou v knize jen krásné realistické černobílé skici.

 

V knížce Samuel a Hortenzinka děti kromě ilustrací najdou také vaše fotky, aby si mohli spojit například zvířátka, která se v příběhu objeví, s jejich reálnou podobou v přírodě. Kde se tento nápad vzal?

Já jsem nadšený fotograf. A zrovna u psaní této knížky mi velmi pomáhaly jednotlivé fotky. Pokud mám být upřímná, celou knížku jsem tvořila podle fotek. Při pohledu na fotky se u mě vždy rozjede fantazie na plné obrátky. Nebylo pak vůbec snadné najít nakladatelství, které
by bylo ochotné knížku vydat. Všem se rukopis i nápad líbil, ale nechtěli jít do toho rizika.

Já sama za sebe však musím říct, že jsem myslela, že budou fotky v knize větší. V originále na A4 vyznějí mnohem lépe než v knížce. Jenže to by výslednou knihu pořádně prodražilo.

I tak jsou z nich ale děti na autorských čteních nadšené, což mi přináší velkou radost. K některým fotkám se pak váží i dost zajímavé historky, které občas přidávám k dobru. Já vyrážím na „lovy beze zbraní“ prakticky každý den. Jakmile se ocitnu na jaře na chatě v té naší nádherné divočině, mám své tři foťáky stále při ruce. Kolikrát jsem ještě bez snídaně a v noční košilce.

 

Podělíte se o nějakou z těch zajímavých historek, které se váží k vašim fotkám?

Na mých webových stránkách myslím jednu historku mám. Ale můžu přidat klidně další. Kolem chaty se mi usídlil obrovský vypasený zajíc, který si se mnou občas pěkně zahrává a vyloženě si ze mě dělá šprťouchlata. Říkám mu Šimon. Před dvěma roky v létě mi mladší dcera zasadila přímo před pergolu, kde většinou pobýváme, jednu růžovou květinu. A pak hned odjela do Prahy.

Já jsem spokojeně usedla na lehátko před pergolu a chvilinku, snad 20 minut, jsem si tam četla. Pak mě napadlo: „Půjdu si to vyfotit.“ Vstanu, vezmu foťák a strnu. Po zasazené kytce není ani památky! Tak jsem zařvala: „Šimone, ty prevíte jeden mlsnej, to ti nedaruju! Jen počkej!“ Musel se, šibal jeden, proplížit za mými zády a kytku si prostě vytáhl a někde v klidu sežral. Určitě se mi pak za zády smál, jak nade mnou vyzrál.

Co vám z procesu psaní a následného vydání knihy připadá nejnáročnější a proč?

Upřímně přiznávám že po dokončení rukopisu se velmi nerada vracím k náročným korekturám. Člověk se ale musí donutit násilím. Když příběh dopíšu, mám nádherný pocit, že bych mohla skoro létat. A samozřejmě při návratu po nějaké době vidím hned určité nedokonalosti. A tak přepisuji a upravuji. Většinou začátek knihy.

Ovšem úplně nejnáročnější je jiná věc. Největší problém je, jak dostat své vyšlé knížky do povědomí čtenářů? Jak lidem v dnešní době sdělit, že je knížka na světě? To je otázka marketingu a dobré reklamy. Dnes aby se spisovatel stal i dobrým odborníkem na marketing. Místo aby rozvíjel nový příběh, musí se zabývat i takovými praktickými věcmi.

Od několika vedoucích prodejen vím, že jim chodí každý týden nové a nové balíky knih. Z nedostatku skladových prostor se knihy třeba jen měsíc staré zase vrací zpět. A čtenář nemá ani šanci ty vyšlé knihy vidět! Je to začarovaný kruh. A jen málo knih se ocitne v tzv. pyramidách hned u vchodu do prodejen. To je velmi těžko zaplacená reklama. Jeden čas jsem se o to dost zajímala. Jde o tisíce, a to pouze na jedné prodejně! A těch prodejen jsou
stovky…

Navíc jsem dávno zjistila, že knihy propagované jako bestsellery vůbec jimi být nemusí. Je to zase jenom reklama. Já sama bych považovala za bestseller pouze knihu, kterou by tak ohodnotila spousta nadšených čtenářů. Jenomže tak tomu není. Bohužel.

 

Z vašich webových stránek je očividné, že jste napsala mnohem víc než dvě knihy. Kolik toho máte doma v šuplíku a píšete právě něco?

Napsala jsem celkem osm knih pro děti a zrovna jsem uprostřed psaní knížky deváté. První jsem napsala knihu Samuel a Hortenzinka. Kniha vyšla v květnu 2017. Jako druhou jsem napsala Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence – vyšla v říjnu 2016. Mám napsánou i krásnou knížku o předškolákovi Tomáškovi, který zažívá s dětmi příhody a dobrodružství nejen ve školce, ale i v dětské léčebně, se kterou jsem na dálku spolupracovala. K Tomáškovi zrovna vznikají krásné ilustrace.

Dále mám pokračování příběhů o víle Hortenzince a jejích přátelích. Pak pohádku Jak vláček motoráček záviděl ostatním vlakům. K této knížce jsou hotové také ilustrace. Mám skoro hotovou knížku o osmiletém Honzíkovi, který se dostane do doby minulé. Dále je pro nakladatelství připravena knížka Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jackas podtitulem A pak že draci neexistují! K této knize mám již nádherné černobílé ilustrace.

Napsaná je i knížka o jedenáctileté Anežce s pracovním názvem Anežka z 5.B aneb My děti z Hvozdů. Příběh jsem napsala v srpnu 2018. Tvořila jsem ho přesně 25 dnů od rána do noci.

Jinak zrovna píšu knížku o naší psí holčičce Gině. Mnoho příhod z knihy bude opravdu autobiografických. Například to, že než se k nám jako tříměsíční štěňátko dostala, vlastnila ji jedna pražská milionářka.

 

Jak to vypadá s vydáním vyjmenovaných knížek? Jednáte o nějaké s nakladatelem?

V květnu po knižním veletrhu to vypadalo velmi nadějně s vydáním knížky Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka. Koncem července jsem se dozvěděla od šéfredaktorky jednoho nakladatelství, že mají už knížku zařazenou do edičního plánu na příští rok. Zajásala jsem. Ten příběh si to opravdu zaslouží. Myslela jsem, že udělám radost i panu ilustrátorovi, který nakreslil ty fantastické ilustrace. To byla středa.

A pak mi hned v pátek přišel mail s omluvou, že majitel nakladatelství prodal Euromedia Group. Ti prý zájem o knihu nemají. Paní šéfredaktorka se mi velmi omlouvala. I když ani nevím, jestli jim opravdu někdo knížku nabízel. Byla jsem z toho velmi, velmi
smutná. A já když jsem smutná nebo zdrcená, okamžitě začnu psát další příběh. A tak jsem začala psát příběh o Anežce.

Další knížky jsem ještě nenabízela. Je to všechno běh na dlouhou trať. Jen mě to hrozně mrzí kvůli dětem. Četla jsem na pár autorských čteních z této knihy ukázku. Reakce dětí byla taková, že si hned dva kluci nezávisle na sobě přišli ke mně knížku koupit. A já je musela
zklamat, že ještě nevyšla. Taková je realita.

 

Kde nacházíte inspiraci?

Inspirací je všude kolem nás spousta. Stačí se jen dobře dívat. Pohled na nějakou fotku, přečíst si článek v časopise, novinách, na internetu, to vše může odstartovat nový příběh. Spíš může být problém, jak téma uchopit, aby bylo dětem dobře přístupné, ale zároveň je hodně bavilo. Dospělí čtenáři pochopí vše. Dětem se to musí podat přijatelnou formou.

 

Zkoušela jste psát i něco jiného než četbu pro děti?

Zatím nezkoušela, i když v hlavě nosím již několik let velmi citlivé a naléhavé téma, které ale nebudu prozrazovat. Tato kniha by byla určena pro dospívající mládež.

Co vás na psaní baví nejvíce?

Baví mě to úžasné dobrodružství, které sama při psaní většinou zažívám. Ať už se to týká samotného vytváření příběhu, kdy téměř nestíhám zapisovat myšlenky, či studování konkrétních reálií, které budou v příběhu vystupovat. Víte, jak moc mě bavilo ověřovat si
nebo studovat vše ohledně národních parků v Kalifornii, kde se jeden z mých dobrodružných příběhů odehrává? I zde jsem částečně psala dle svých vlastních fotek, jelikož jsem tyto národní parky sama v květnu 2012 navštívila.

Jsem zastáncem myšlenky, že děti chtějí nejen dobrodružství, ale je žádoucí jim zároveň otevírat nové obzory. Seznamovat je s něčím novým, neznámým, co by je mohlo v životě obohatit a možná i někam pozitivně posunout. A vůbec nejkrásnější jsou ovšem chvíle, kdy vidím nebo slyším, že se mé knížky dětem líbí.

Zrovna před nedávnem jsme zastavili s autem před školou, kde jsem měla mít další autorské čtení. Již z dálky mi začala mávat holčička. Otevřela jsem dveře auta a ona mi hrdě hlásila: „Paní spisovatelko, já už mám tu knížku o Hortenzince skoro přečtenou a moc se mi líbí.“ Byla to třeťačka Adélka. Vzápětí mě potkaly další holčičky, tentokrát ze druhé třídy. Jedna na mě volala: „Já jsem si koupila obě vaše knížky a jsou supééér!“

Jindy na konci autorského čtení poprosily děti paní družinářku, jestli by jim v družině mohla
z mojí knížky dál číst. V takových chvílích si říkám, že má moje práce smysl.

 

Jaké knížky čtete nejraději vy?

K srdci mi přirostly knížky od australské spisovatelky Liane Moriarty, např. Sedmilhářky, Manželovo tajemství, Tři přání. Obdivuji její styl psaní.  Mám velmi ráda i některé knihy od Barbary Woodové. Obdivuji její přístup k nastudování všech míst, kde se její příběhy budou odehrávat.

K narozeninám jsem si přála životopis zpěváka Bruce Springsteena. Ráda čtu knihy o zvířatech, o horolezcích (mám doma nejméně 20 knih) a některé knihy historické. Baví mě knihy jako například Darwin – Portrét génia nebo Pilíře země od Kena Folleta. Doma mám
všechny knihy, které napsala tragicky zesnulá spisovatelka Simona Monyová, jež psala přímo ze života. Líbí se mi knihy slovenské spisovatelky Evy Urbaníkové.

Prozradím na sebe, že vyloženě nemám ráda sci-fi literaturu. Působí na mě velmi depresivně. Milovala jsem detektivky, které psal Ed Mc Bain, Dick Francis a chytré detektivky s Perry Masonem, které psal Erle Stanley Gardner. U těch jsem se vyloženě bavila a někdy se i smála.

 

Máte kromě psaní i jiné koníčky?

Velmi ráda fotografuji a otravuji tím celou svou rodinu. Pak ale na mě ty fotky loudí, což je zase určitá satisfakce. Strašně ráda čtu knížky a časopisy. Vlastně si den bez jakékoli četby ani neumím představit. Výjimku samozřejmě představuje, když zrovna sama píšu. Tehdy
zásadně nečtu, abych si zachovala stále stejný styl psaní a nerozptylovala se. Ani mě v té době jiné knihy natáhnou. Žiju pouze svých příběhem.

Miluji přírodu a výlety, které jsou ale omezeny mým hodně problematickým kolenem. Mám totiž endoprotézu kolena. Moje koleno ale velmi často stávkuje, otéká a bolí. Moc ráda cestují a poznávám cizí kultury. Ráda poslouchám hudbu – rock, hard rock, haevy
metal, ale i krásné balady, folk, něco z country. Mám hodně široký záběr.

Dříve jsem hrála trochu i na kytaru, takže mám ráda písničky k ohni – třeba všechny od bratrů Nedvědů, Kryla, Hudky, Nohavici aj. Poslouchám některé písně Tomáše Kluse, Michala Hrůzy a Richarda Krajča. Ze zahraničních zpěváků a skupin bych se upsala. Miluji skupiny Queen a Pink Floyd a mnoho dalších.

 

 

Webová stránka autorky: hortenzinka.cz