Vsetínský jazzový festival dospěl. I díky skandinávským kapelám.

Kulturní dům města Vsetín má – soudě dle funkcionalistického vzhledu – své nejlepší časy již dobré půlstoletí za sebou, a stejně je na tom i muzika, kterou v jeho foyer představil zlínský dixieland jménem Jazzbook. Pár diváků se zálibou v dřevním jazzu si tato kapela našla, první opravdovou „hvězdou“ večera se však dle očekávání stal norský soubor Orstad Storband.

Tento big band, složený převážně z amatérských muzikantů, si ve Vsetíně udělal zastávku v rámci turné po republice, na kterém ho doprovázel český hudebník a skladatel Mojmír Bártek. Žádný amatérismus se však nekonal. Naopak, jazzové standardy, autorské skladby, ale třeba i klasiku 50. let Franka Sinatry podala kapela precizně a s nadhledem. Na závěr došlo i na freejazzovou přestřelku dechových nástrojů mezi norským kapelníkem a panem Bártkem.

Hlavní hrací čas patřil místnímu uskupení s poetickým názvem Jazzevčík, které stálo už u zrodu tohoto festivalu a věřím, že mezi vsetínskými si za dlouhá léta existence už našlo své věrné posluchače. Po delší přestávce, kterou technici využili ke zvučení, přišli na řadu pražští Rhythm Desperados. Svou směsí jazzu, funku a latiny nechali posluchače zasnít se, jen aby ho v následující skladbě přiměli podupávat do rytmu dobře šlapajícího groove. Známí tuzemští muzikanti, originální kompozice, vtíravé melodie, co víc si přát?

Odpověď na předchozí otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Když pódium obsadila čtveřice muzikantů v čele s holohlavým velikánem Danem Berglundem, znalí dané problematiky měli jasno, která kapela že má být tím pověstným „zlatým hřebem“. Z nějakého nepochopitelného důvodu byl kvartet, vystupující pod názvem Tonbruket, mylně avizován jako Dan Berglund’s Trio, to ovšem ani v nejmenším nemohlo snížit zážitek z její produkce. Snové kompozice inspirované jazzem stejně jako prog-rockem, gradující psychedelické výlety za hranice všednosti, unikátní nápady. Procítěné piáno, nervní rytmy bubeníka, táhlé melodie neobvyklého nástroje pedal-steel, kontrabas medový i hřmící. Mrazení v zádech.  To všechno a ještě mnohem víc v sobě spojuje Tonbruket. Některé pasáže jakoby vypadly z repertoáru EST, jehož členem Dan Berglund býval. Kvalitou a dospělostí tvorby mají rozhodně našlápnuto k pokračování v jeho šlépějích. Pro mě zatím nejsilnější hudební zážitek letošního roku.

Nezbývá než poděkovat městu Vsetín a pořadatelům festivalu za zprostředkování jedinečného zážitku a popřát jim pro další ročníky při výběru účinkujících minimálně stejně šťastnou ruku jako letos.

Martin Mucha

Studovaný žurnalista, povoláním marketér, ve volném čase muzikant a čtenář. Nejraději čtu a recenzuji knihy o vědě, osobním rozvoji a biografie.