Soud krví a železem: ukrajinský integrální nacionalismus, „banderovci“ a jejich místo v evropských dějinách

Právě v posledních letech je podobná naučná literatura nesmírně potřebná k tomu, abychom se alespoň pokusili pochopit určité nenávistné postoje vůči ukrajinskému radikalismu, jež se ve své minulosti projevoval extrémně násilně. Dvousvazková publikace „Soud krví a železem“ z pera Vlastimila Ondráka se zabývá problematikou ukrajinského nacionalismu a aktivit Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády (tzv. „banderovci“ nebo také „Hitlerovi pomahači“) s důrazem na dění v Československu.

Autor, dr. Vlastimil Ondrák zabývající se dějinami ukrajinského nacionalismu, protikomunistickou resistencí ve východním bloku, v tomto rozsáhlém díle vychází z výzkumu provedeného v archivech v České republice, v Polsku, na Slovensku a z odborné literatury domácí i zahraniční provenience.

Dle autora jsou násilné aktivity ukrajinského podzemí v Československu i v zahraničí neúměrně zveličovány. Tento názor neumím posoudit, protože nejsem historik. Jsem pouhý obyčejný smrtelník, který chce být uveden do obrazu strašlivé historie, která banderovce provází. Autor se snaží umírnit vnímání toho, čeho se banderovci dopouštěli zejména v Československu, že se jejich konání přeci jen výrazně lišilo od toho, co prováděli na Ukrajině či polském území, kde naprosto bestiálními a sadistickými technikami masakrovali nejčastěji civilní obyvatele. Autor tvrdí, že reakce našeho státu na aktivity ukrajinských nacionalistů byla vesměs neadekvátní, avšak, když si byli naši nejvyšší představitelé vědomi, čeho se banderovci dopouští za hranicemi našeho území, není se čemu divit. Prevence je prevence. Vidíme to i dnes, ačkoliv je vše okolo migrace a ukrajinských uprchlíků do evropského prostoru velmi třaskavé, ne všechny vítací aktivity mě osobně připadají normální.

S panem autorem si dovolím nesouhlasit v tvrzení, že vše, co bylo o banderovcích napsáno před rokem 1989 je zatíženo jakýmsi „dědictvím“ komunistické éry (tzv. že jde o politicky deformované zprávy – str. 9 –). Tímto prohlášením vlastně sám rozhoduje, co je a co není relevantním zdrojem! Chápu to tak, že dle něj je vše, co jsme se o ukrajinských dějinách učili ve školách, co jsme (dříve) pochytili v médiích, co jsme nedej bože načetli z odborné literatury, vlastně špatně? Takto pak můžeme pohlížet na cokoliv z dějinných pramenů. Už jen tento úvod mě od čtení dost odrazoval. Nemám ráda takto radikální tvrzení.

Ale abych nebyla jen hnidopichem. Sepsat v takto přehledné formě tuto rozsáhlou studii o daném tématu muselo dát autorovi ohromný kus práce, jistě za tím stojí roky nevýslovné dřiny. Klobouk dolů.

Díl 1.: Ukrajinský radikální nacionalismus a jeho projevy

První díl autor rozdělil do několika sekcí. V úvodu se soustředí na území dnešní Ukrajiny do roku 1939, kdy se nacházela v područí dvou impérií – Habsburské monarchie a Ruské říše. Následně volně přechází do období Velké války, poté do doby mezi dvěma světovými válkami, kdy Ukrajina snila o samostatnosti, až po válečné a poválečné období provázané právě aktivitami OUN a UPA.

Autor se v publikaci snaží věnovat patřičný prostor ukrajinskému integrálnímu nacionalismu šířeného OUN/UPA a jeho projevům v Evropě. Kým vlastně byli ukrajinští nacionalisté a jakou ideologii vyznávali? Čím se do dějin zapsali? Proč jsou jedněmi zatracováni a druhými adorováni? Asi je více než jasné, že odpovědi na tyto otázky nejsou a nikdy ani nebudou jednoznačné a uspokojivé.

Dílčím tématem je pak potvrzení nebo vyvracení tezí autorů z dob před i po roce 1989, zejména co se týče zločinů banderovců na území ČSR. Zaměřuje se na analýzu „mýtů a dezinformací“, které dané téma v ČSR provází již od roku 1945.

Je pravdou, že Ukrajina před druhou světovou válkou řešila konfliktní situace nejen s Ruskem, ale i Polskem. Proto vítali Němce jako osvoboditele, a naopak na konci války nebrali osvobození Rudou armádou od fašismu tak jako je tomu v našich končinách (ač pro některé naše politické představitele nás prý Rudá armáda vlastně neosvobodila – to je dle mého naprosto neomluvitelný politicky zdeformovaný obraz dnešní doby!).

S pusou otevřenou jsem zůstala při líčení hrůz zejména během druhé světové války. Málokdo pochopí ten krvelačný chtíč porobit si území za každou cenu. Volyň buď připomínkou těchto nechutností.

Díl 2.: Československý kontext

V druhém díle tohoto úctyhodného díla se autor věnuje poválečné době a aktivitám OUN/UPA na území Československa. Jejich příchod je znám pod pojmem „rejdy“. Zaobírá se motivací, prostředky, činnostmi a cíli těchto struktur v ČSR.

Zcela novou informací pro mne byla „Akce B“, které autor věnuje většinovou část celého druhého svazku. Šlo o vojenskou operaci československých bezpečnostních jednotek proti UPA. O Akci B vznikl v roce 1951 dokonce film podle stejnojmenného románu Eduarda Fikera, ve kterém jsou ovšem banderovci vyobrazeni opravdu jako vraždící esesácká monstra slovanských národů. Vysloužili si tak velmi tvrdou nálepku, která je ještě více umocněna o faktické zprávy vypovídajících o zvěrstvech, kterých se dopouštěli na civilním obyvatelstvu během druhé světové války. Nutno podotknout, že právě tato interpretace v posledních letech doslova ožívá. Nicméně autorovým cílem bylo na tomto místě ujasnit si, čeho (a jestli vůbec něčeho) se příslušníci OUN/UPA dopustili na území ČSR krátce po válce.

Jedná se o extrémně náročné čtení, ze kterého čtenář nabyde obrovského množství informací. Pro zájemce o hlubší ponor do problematiky se jistě jedná o naprosto jedinečnou publikaci, ze které mohou dále vycházet. Celý dvousvazek je na konci druhého dílu ukončen bohatým poznámkovým blokem se soupisem pramenů, z kterých autor čerpal a jmenným rejstříkem sloužící k lepší orientaci. Oba díly jsou rovněž obohaceny o obrazovou přílohu.

Jsou věci, na které by se nemělo zapomínat a které by se měli právě v dnešní době hlasitě připomínat, protože lidé tuze rádi zapomínají. Nadto se mi zdá, že historické vzdělání upadá, zájem o to, co se dělo v minulosti je u mladé generace čím dál mizivější. Nebo se mýlím? Kéž bych se mýlila!

Jak si v poslední době zvykáme, kdokoli si cokoli dovolí říci negativního či hanlivého na úkor Ukrajinců, nebo si jen dovolí nesouhlasit s konkrétními kroky vlády v souvislosti se současnou situací atd., je ihned označován za rusoláskaře či ideologicky podjaté jedince. Možná by to chtělo na věc pohlížet s otevřenou myslí, jako ostatně na vše, co je nám dnes informačními kanály předhazováno a zkreslováno do někým chtěné podoby. Být schopen kritického myšlení, mít vlastní úsudek, být nezaujatý vůči jedné tak i druhé straně. To by naší společnosti moc prospělo… Snad i tato publikace poslouží k jisté osvětě!

Za recenzní výtisk tohoto dvousvazku děkuji nakladatelství Academia.

Denisa Šimíčková