Vinnetou – Kniha, která nejvíce ovlivnila můj život

Autor: Martin Pokorný

Vinnetou mi vštípil základní morální hodnoty, naplnil můj život vřelým přátelstvím a neúprosným bojem a nakonec mě nechal bloudit světem ztraceného dětství s kyselou pachutí osamění v ústech.

Takhle nějak jsem se cítil, když jsem ve svých dvanácti letech četl o Vinnetouově smrti. On nezemřel ale na konci knihy. Tam jsem musel s Old Shatterhandem hrdinně protrpět. A když jsem pak definitivně dočetl, zůstala ve mně stejná prázdnota, zoufalství a beznaděj, kterou zažívám teď, ve svých pětatřiceti. Vinnetou pro mě znamenal vlastně první velký zážitek se skutečnou závislostí. Včetně abstinenčních příznaků, které se daly utišit jen tím, že jsem každý čtvrtek (a pak i několikrát týdně) chodil do knihovny a tetelil se nedočkavostí, jestli v regálu pod písmenem „M“ přibyla zas nějaká další májovka. Skoro pokaždé se tam objevil nějaký další odrbaný titul od Karla Maye. Ale stávalo se, že knihy se neobjevovaly ve správném pořadí. Problém nastal například u šestidílného cyklu Ve stínu pádišáha. Nejprve jsem přečetl poslední díl, pak několik knih z prostředka a představte si tu úlevu, když mě najednou v knihovně překvapil první díl. Ale co, můj tehdy ještě mladý a zjitřený mozek si celkový obraz nakonec poskládal sám.

Závislost trvala několik let. A jak už to se závislostmi bývá, žádná droga nekodáže člověka zcela uspokojit. Prozření bylo kruté a jeho výsledkem byl stejný pocit jako při dočtení Vinnetoua. Popravdě řečeno, podezření, že něco s tím Old Shatterhandem není tak úplně v pořádku, jsem pojal u asi patnácté májovky, kterou jsem četl. Scházeli jsme se tenkrát s kamarádem na zahradě a vypočítávali, kolik vlastně umí jazyků, kolika nářečími vládne, a postupně jsem si uvědomoval, že to vlastně není možné. A dospělost mi dala za pravdu. Ani mí nejnadanější přátelé a kamarádi nezvládnou víc než nějakých pět jazyků plynně a ještě několik dalších alespoň okrajově k tomu. Nicméně May dokázal, že jeho postavy mluvily skutečně desítkami různých jazyků. Daly se tam vyčíst kromě anglických frází a různých indiánských jazyků i některé jednodušší pojmy z arabštiny. Možná, že tehdy se zrodila i moje vášeň pro cizí jazyky. Ta jediná mi zůstala. Všechno ostatní vzal ďas.

Vinnetou stál také na samém začátku boje proti mé nejmilejší učitelce češtiny. Byla to ona, kdo ve mně zasadil skutečnou a vřelou lásku k mateřštině. Do krve bych se s ní ale dokázal hádat jenom proto, abych zvedl Vinnetoua a vůbec celé dílo Karla Maye z bahna braku a pokleslé literatury. A můj boj pokračoval i na gymnáziu. Tam mi zas mé opiové májovkové obláčky rozháněla má oblíbená němčinářka. Dámy, doufám, že se teď na mě nebudete zlobit, když vám takto na dálku prozradím sladké tajemství, o kterém jsem se dočetl u Jaroslava Seiferta. I on nesl těžce zatracování májovek. Svou úvahu uzavíral slovy: „Vždyť na těchto knihách se zkazily celé generace českých básníků: Čapek, Nezval, Halas, Holan a já.“ Toto nádherné zadostiučinění přišlo sice pozdě, ale vlilo mi do žil novou naději.

Nejdůležitější pro můj morální a osobnostní vývoj byl ale odvážný a pevný charakter Old Shatterhanda, potažmo Kary ben Nemsího. Naučil jsem se u něj smyslu pro čestnost, vzdělanost a odvahu. Jen si tak říkám, kde teď asi jsou? Můj pracovní a soukromý život se posunul úplně jiným směrem. Hádám se s partou kolegyň, jejichž ústa jsou děravá jako kánoe Old Shatterhanda, ve které měl bojovat proti Inču-čunovi, každý den si říkám, že se se svým vzděláním mohu nechat vyfotit, protože je nechávám zahálet. A co se týče čestného jednání, chvílemi se mi chce zvracet. A tak se vlastně v mém životě usídlil ten pocit z dětství, pocit z dočteného příběhu o náčelníkovi Apačů. Bloudím světem ztraceného dětství s kyselou pachutí osamění v ústech a přeju si znovu sebrat odvahu a poslední zbytky cti a začít se znovu vášnivě prát o přátelství a o život.

Z našeho šuplíku