Víkend s Levellers: V Hlinsku je provázela smůla, ale i nadšení fanoušků

Když se řekne Levellers, vybaví se mi hlavně spousta vzpomínek, pár nových přátel a spousta příběhů ukrytých za jejich písničkami. Proto, když v lednu oznámili, že 3. června a o den později 4. června zahrají společně se slovenskými Polemic a úvalským Divokým Billem v Hlinsku a Úvalech, neváhala jsem ani minutu a rozhodla se jet za nimi.

Cestou z Prahy do Hlinska jsme sledovali Facebook a profil jejich klávesáka Matta. Občas napíše velmi zajímavý postřeh z cesty, ale my jsme čekali jedinou zprávu, že jsou už v Hlinsku. Chvíli po poledni se objevila zpráva, která nás se sestrou rozesmála,  zněla takto: Autobus selhal 8 km před Prahou. Vypadá to na dlouhý den. Jak jsme později zjistili, nebyla to Praha nýbrž Teplice, kde jim zkolaboval fanoušky tolik oblíbený modrý tourbus. O hodinu později, když jsme přestupovali v Pardubicích, se objevil další status: Nákladák přijel, já jsem našel v lednici pivo, o hodinu později update. Já, Jon a Simon jedeme vlakem. 5 hodin cesty ale máme pivo. Ostatní jedou dodávkou. Protože jsme si prožili cestu v naprosto narvanym rychlíku nevalné úrovně, docela jsme kluky litovaly. Než proběhl další update, naše skupina se stihla rozrůst, my jsme se ubytovaly a vyrazily k amfiteátru Rychtář. Na dotaz, jestli jsou už v Hlinsku nám bylo odpovězeno dalším Mattovým statusem: Tohle bude konec. Polovina kapely ve vlaku a druhá polovina v zácpě. Máme jen dvě a půl hodiny. To už ale začali vpouštět do Amfiteátru, a tak jsme doufaly, že to opravdu stihnou.

Po půl osmé začala hrát skupina Polemic, pro mne velmi milé překvapení. Jejich poslední album Horůce časy vyšlo v minulém roce a Polemic k němu jeli tour společně s Divokým Billem. Mě osobně tahle ska-partička hodně nadchla. Písničky měly švih a brzy roztančily přihlížející. Refrén písničky Ona je taká zpívali skoro všichni. Nás ale zajímal osud Levellers. Zhruba v polovině setu se objevil Matt a na našem oblíbeném Facebooku status o tom, že 3 členové jsou připravení a vypadá to na rozkvět Mattovy sólo kariéry. Nic proti jeho zpěvu či jinému hudebnímu vyjádření, ale docela se nám ulevilo, když se na pódiu po chvíli objevila zvukařka a objevil se i zbytek kapely. Pravda, v době kdy už měli začínat, ale byli tam.

Bohužel problémy s cestou se odrazily na koncertu. Na první pohled bylo poznat, že jsou pánové unavení a trochu znechucení. O ten pocit jsem nepřišla ani když začali písničkou One way of life. Celý set Levellers trval hodinku a nevynechali většinu zásadních písniček z desky Levelling the land. Po One way zazněla The game, ve které je úžasný nejen refrén (nevěřím v nebe, nevěřím v peklo, nevěřím v to co vidím, tohle není hra o které jsi mluvil), ale i houslouvý part Jonathana Sevinka. Následovalo 15 years a úžasná Boatman doprovázena Charlieho pochodovým bubnem. Poté se na podiu objevil opičák Steve se svým didgeridoo a společně s bubnem a houslemi předvědl i on svůj Jig. Následující písničku začal Simon se svým výkřikem „Liberty“ a nasazené zběsilé tempo pokračovalo i v Devil went down to Georgia.

To už se koncert přehoupl do své druhé poloviny a já pomalu ztrácela dojem, že jsou unavení a nebaví je to. Mrzelo mě, že málo přítomných Levellers opravdu znalo, takže chyběla ta energie a skoro až náboženská úcta, kterou jejich fanoušci vyzařují během koncertu. The Road a Riwerflow do nás vlily zas trochu životní energie. Poslední tři písničky byly Carry me, o přátelství, ďábelská Cholera well o apokalyptickém obrazu ze současného Dárfúru, a písnička, bez které se žádný koncert Levellers nebojede – Beautiful day, často milovaná hlavně pro svůj text (Jaký krásný den, jsem pánem svého času a nic není nemožné v mé silné mysli), zazpívaná společně s Divokým Billem.

Během setu mi chyběl čas pro pomalejší věci. Pro srdeční Another man´s cause nebo znovuobjevenou Hard Fight. Poslední deska, Letters from the undeground z roku 2008, byla doslova nabitá skvělými hity, které se zapsaly do pamětí posluchačů. Bohužel, zde se nepovedlo vykřičet ani přídavek, protože po Levellers vystupoval ještě Divokej Bill z Úval. Ti, krom osvědčených fláků jako Laboratoře delta nebo Plakala, zahráli i dvě nové písničky. Chybět nemohl ani Žoldák s anglicky zpívaným refrénem, který ke společným koncertům těchto dvou kapel prostě patří a přiznejme si, mě v angličtině přijde daleko lepší než jeho česká verze.

Levellers, vzhledem k okolnostem, které cestu na koncert provázely, předvedli to nejlepší co mohli, ano, každý by si asi našel pár výtek, ale pořád to byla ta, i když trochu unavená, nálož energie z jihoanglického Brightonu. Navíc po koncertě byli všichni neuvěřitelně milí a příjemní a ten, kdo uměl alespoň trochu anglicky a nebál se za nimi jít, se dobře pobavil. Naštěstí se tedy Mattova sólokariéra rozvíjet nezačala a my jsme se Levs dočkali. Pak už  ale bylo na čase to zabalit a odejít spát, protože nás ráno čekala cesta za nimi na festival Ouvalskej bigbít v Úvalech u Prahy.

Lucie Borecká

Vznikla jsem z ničeho... nebudu se pokoušet narvat sem dvacet let života. Někdy smutných, jindy veselých.. Jsem jaká jsem. Kdysi dávno jsem se vzhlídla ve světě festivalů a koncertů a tam jsem taky nejspokojenější. Hudba mě provází celým mým životem. S ní jsem se narodila.. s ní i umřu.. a mám jednu velkou závislost... Levellers... a teď vlastně moji dceru Jasmínu