Veronika Matysová v Čaji o páté

Veronika Matysová, dnešní hostka v Čaji o páte, napsala již několik knih pro děti a mládež. Tenhle rok jí vyjde román Pouštní včela. Bude to její první kniha pro dospělé čtenáře.

Na úvod klasická otázka: jak si se dostala k psaní? Byl tvůj sen vydat vlastní knihu?

Odmalička jsem ráda četla. Psaní z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Začalo to kolem třináctého roku nejdřív kreslením – kreslila jsem obrázky, na nichž se odehrává nějaký příběh, a ten jsem si pak představovala a v hlavě ho rozvíjela dál. Pak jsem krátce přešla na komiksové podání, ale tam mě nebavilo, že musím ty obrázky malovat pořád dokola, jen s jinými bublinami textu. A samotné psaní         bez kreslení obrázků se ukázalo být mnohem rychlejším.

Zpočátku jsem psala jen sama pro sebe bez úmyslu, aby to někdo četl. Ten sen se zrodil až později během dospívání, kdy jsem začala psát s cílem nabídnout výsledné dílko nakladatelství. Od té doby už mě to nepustilo.

Napsala si knihy pro deti, dospívající, a teď vydáš román pro dospělé. Jak se ti píšou jednotlive kategorie knih? Pro jakou skupinu čtenárů nejraději píšeš?

Vždy říkám, že jako si kouzelník nevybírá hůlku, ale hůlka kouzelníka, nevybírá si spisovatel téma, ale téma přichází samo ke spisovateli. Nemůžu říct, která kategorie se mi píše lépe, jen myslím, že už jsem vyčerpala témata knih pro dospívající dívky. Příběhy pro menší děti hodlám psát pořád, například teď zpracovávám příhody mých tří morčátek, což bude také ilustrovaná knížka. A zároveň píšu další knihu pro dospělé. Takže jsem otevřená všemu, co ke mně přijde jako téma shůry. Jakmile s tématem vnitřně souzním, je jedno, pro jakou skupinu čtenářů je určené, pak se mi píše dobře díky tomu, že se v něm cítím „jako doma“.

Tvá nová kniha nese název Pouštní včela. Mohla bys o ní něco prozradit?

Základní téma na Pouštní včelu jsem vymyslela už před šestnácti lety, po tragickém jedenáctém září, ale musela jsem dozrát a nasbírat pracovní i životní zkušenosti (zejména ty s láskou), abych ji dokázala napsat. Vypráví příběh Adama Navrátila, narozeného v Americe českým rodičům, který přijíždí do Prahy hledat své kořeny. Potká tu osudovou, ale nešťastnou lásku, která ho přiměje podívat se pravdě do očí – všechny jeho vztahy končí katastroficky. Po zradě nejlepšího kamaráda se vrátí do USA, kde propadá depresi a posléze i alkoholu. V tom okamžiku ho zastihne kontroverzní výzva z Bílého domu, určená všem potenciálním sebevrahům, a Adam se nechává najmout do tajné operace CIA Pouštní včela. Když včela bodne, zemře. Otázkou je – zvítězí v Adamovi vůle žít?

Kde hledáš inspiraci pro tvé příběhy?

Hodně témat ke mně přichází ve snu. Ráno se probudím a mám nápad na příběh, který pak dále rozvíjím – často poté, co ho odvyprávím pár kamarádům a sleduju jejich reakce. Čerpám nápady i z televizních novin – takhle vznikly Patricie (zaujalo mě téma rostoucího počtu dospívajících závislých na alkoholu) i Míša v síti (o nebezpečí číhajícím na děti na internetu). Často mne také inspirují zážitky přátel a kolegů – zapisuju si vše, co by mohlo být potenciálně zajímavé do knížky, a pak to samozřejmě předělávám tak, že není poznat, koho se to týká.

Jaký to je pocit, když ti vyjde kniha?

Naprosto skvělý. Zažila jsem to už šestkrát, teď to bude posedmé (Pouštní včela vychází 28. dubna) a nikdy se to „neokouká“. Držet vlastní knihu v rukách a moct si k ní přivonět je nádherný zážitek.

Jak vypadá tvůj běžný spisovatelský den? Kdy se ti najlíp píše?
S postupujícím věkem jsem se přerodila ze sovy na ranní ptáče. Dříve jsem byla schopná psát třeba celou noc a pak spát do oběda. Teď mnohem raději vstanu brzy ráno a sedám k psaní. Nejlépe se mi píše za denního světla, jakmile slunce zapadne, rychle ztrácím energii. Nevadí mi ale psát za tmy po ránu – z vlastní vůle jezdím do práce na půl sedmou, ačkoli pracuju až od osmi, a denně tak mám kus času jen pro nerušené psaní, protože po práci už na to nemám sílu. A jakmile je dost teplo, aby bylo možné trávit den u vody, miluju chodit plavat a v mezičase na lehátku psát. Půlka Pouštní včely vznikla právě takhle, psaná rukou u bazénu.

Co bys poradila začínajícím autorům?

Především klasické – čtěte! Nelze chtít psát a přitom nemít hodně načteno. Knížky jsou nejlepší učitelé psaní. Všímejte si, jak knihy začínají, jak končí, jaké nástroje autoři užívají k udržování napětí, jak píší dialogy apod. A sami pište co nejvíc, čím víc budete „vypsaní“, tím lepší budou vaše výsledky. A jakmile se vám podaří knížku dokončit, pak mějte obrovskou trpělivost, pokud je vaším snem ji vydat. Nakladatelství často buď neodpoví, anebo jim to může trvat i řadu měsíců – a odpověď pak může být zamítavá. Pak to určitě NEVZDÁVEJTE a hledejte nakladatele dál. A v neposlední řadě – navštivte můj blog www.odstartujtesvojiknihu.cz, kde je spousta tipů a rad pro začínající autory.

O své zkušenosti se delíš nejen na blogu, ale i na facebookové skupině. Co tě vedlo k vytvoření komunity, kde si zkušení a začínající autoři navzájem radí a pomáhají?

Když jsem založila výše zmíněný blog, začali se na mě lidé obracet s různými dotazy, které se z velké míry opakovaly – a mimo jiné se tu a tam někdo zeptal, jestli je k mému blogu facebooková stránka. Facebooková stránka k němu je, ale nepřímo – je to Deníček spisovatelky, kde píšu o svém psaní. Ta ale neplní účel pro poradenství a vzájemnou motivaci. Jakmile jsem si toto uvědomila, založila jsem skupinu se stejným názvem jako můj blog, což se ukázalo jako správný krok. Je zaměřená hlavně na velmi mladé lidi, kteří s psaním teprve začínají. Jsem moc ráda, že se v ní sešli bezva lidé a moc mě těší, že napomáhá v cestě za plněním snu o vydání knížky.

Spisovatelé kromě psaní věnují hodně času i čtení. Jaké knihy čteš nejraději? A která je tvá najoblíbenější?

Čtu ráda všechno možné. Už deset let si zapisuju přečtené knížky a díky tomu vidím, že čtu ve vlnách – někdy mám fázi čtení sci-fi a fantasy, někdy klasiku, někdy současné romány… Velkou pastí jsou pro mě pulty s novinkami v knihkupectvích. Vybrat jen jednu nejoblíbenější knihu bych asi nedokázala. Ráda čtu knihy od autorů, jako jsou Haruki Murakami, Luca di Fulvio, Carl Ruíz Zafón, z českých například Radku Třeštíkovou, nedám dopustit na Harryho Pottera… Obecně platí, že když je příběh dobře napsaný, mám ráda jakýkoli žánr, jen nesnáším v knížkách násilí (což pro mě například diskvalifikovalo Jo Nesboa či Hru o trůny).

Knihy, která napsala Veronika Matysová:

Nikki, vrať se, 2000

Patricie, 2012

Míša v síti, 2013

Pavoučí příběhy, 2014

Příběhy pavoučka Alfonse, 2014

Poplach v Tabulkově, 2016

Pouštní včela, 2017 – ukázku zveřejníme v neděli 14.5.2017

Zdroj obrázku: wikipedia.cz

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis