Blízcí

„Jak silná je mateřská láska a jak blízko má k nenávisti?“
– citace z knihy, str. 130 –

Asi každý má nějakou tu nepěknou zkušenost s rodinou, ať už s vlastní či s tou, kterou vyženil. Bohužel, nemají všichni štěstí narodit se do milujícího prostředí, kde se láska rozprostírá rovnoměrně na jednotlivé členy. Je prostě fakt, že rodinu si nevybíráme. Ovšem mít na pendrek i rodinu „vyženěnou“, to už je fakt mizérie. V novém románu Veroniky González „Blízcí“, který vydalo nakladatelství Motto, společně nakoukneme pod pokličku jedné takové rodinky, která se na venek prezentuje jako ta nejbáječnější, avšak uvnitř to pěkně vře.

Sebevědomá Bára se rozhodne poslechnout hlas svého srdce a následovat svého vyvoleného Igora na vesnici do polorozpadlého domu stojícího poblíž příbytků jeho rodičů a bratra. Těší se na čerstvý vzduch, volnost, nové přátele. Po čase jí však dochází, že s přestěhováním toho víc ztratila, než získala. Problémy nemá jen s místními, ale hlavně s Igorovou neurotickou a manipulativní matkou! S Igorem to začne také skřípat. Postupně mezi nimi houstne vzduch, vzniká napětí. Vlastně vůbec nerozumím tomu, proč se typická mladá, společensky založená ženská z velkoměsta, která má kolem sebe ráda šrumec, nechá přemluvit k přestěhování na zapadlý venkov. Navíc, ani s výběrem muže si není na sto procent jistá, hlodá v ní červíček pochybností, zda je Igor opravdu ten pravý muž pro život a založení rodiny. Jenže, když raději člověk zvolí jakous takous jistotu, protože se bojí, že zase zůstane sám, pak se není čemu divit. Bára trpí věčným strachem z opuštění a osamělosti. Ale že žitím na místě, které nesnáší a které z ní vysává veškerou energii opouští sebe samu, to je v pořádku…

To, co předváděla Igorova matka bych já osobně nedala ani na týden. Pakovala bych se. Vypočítává a protřelá potvora! Takovou tchýni fakt nechcete! Pokud se mě chlap neumí zastat na samém počátku vztahu, jak to asi bude vypadat, až zamilovanost vyprchá?

A pak tu byl Igorův bratr Štěpán, kterého bych nejraději nakopala do zadele. Prototyp chlapa, který je naprosto k ničemu a co si vlastní nedokonalost a věčně blbou náladu vybíjí na manželce!

Naštěstí se v románu objevily i světlé chvilky. Někdy je to prostě tak, že tam, kde bychom očekávali porozumění a objetí, často dostáváme spíše pomyslných pár facek. Ale platí to i naopak. Tam, kde bychom si o pofoukání bolístek nikdy ani netroufli požádat, se k nám natáhne pomocná ruka…

Líbilo se mi vykreslení mateřství ze všech možných stran – ať už z pohledu nedočkavé tchyně, spořádané několikanásobné matky, ženy, která neví, zda dítě chce či nechce, ale i z úhlu pohledu ženy, která dítě ve svém životě určitě nechce, nebo ho ze zdravotních důvodů mít nemůže. V tom se najde asi každá ze čtenářek.

Poměrně drsný román z běžného života byl protkaný i vtipnými hláškami jako „vypustil moji existenci stejně rychle jako ranní pšouk“ (str. 15), nebo „v historii uklidňování se po větě „tak se uklidni“ ještě neuklidnil nikdo“ (str. 83). A taky děkuji autorce, že mi přiblížila jistou skupinu lidí, do které věkově spadám, a to geriatrické mileniály 😊.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková