Velvet celebration

Traduje se historka, že kdysi ve 20. letech přišli za tatíčkem Masarykem na hrad staří legionářští generálové, ostřílení sibiřští vlci, dožadujíc se okamžité vojenské diktatury, jelikož parlamentní demokracie se děsili. Všechen ten hnůj mediálních aférek a politických skandálů je sžíral. Za tohle jsme přece nenasazovali životy? A pan prezident, dobře věda, že nemůže být nikomu živou modlou, se jim snažil vysvětlit, jak tento marast svobody je skutečně to, oč tak usiloval. Sami musíme chtít vážit si hodnot, které si před sebe klademe.

Jistá paralela se nabízí i dnes, kdy se lidé vrací k tolik zažité nechuti k veřejnému prostoru a politice. Tu věčnou špínu, kterou jim denně servíruje bulvár, pouštěji hned druhým uchem ven. A tak i svátek nějakého velectěného historického významu raději chápou jako zábavu. Máme si to však zazlívat? V jakém zájmu bychom se chtěli moralizovat? Svobodu před dvaceti lety jsme si nevybojovali my, i ten úzký vzorek disentu, který sic nikoli se zbraní v ruce, proti režimu vystupoval, by nedokázal zhola nic, nebýt příznivé mezinárodní situace, která vyústila v nečekané (ale přesto logicky dovoditelné) samozhroucení rudého impéria a jeho vazalů. Nesnažme se proto zbytečně zakládat kulty o naší slavné cestě k demokracii. Brněnský příklad svátku tak byl víc než zdařilý. Co jsem stihl, přišlo mi jako slavnost svobodné kultury, kterou nám přeci jenom naše posametová doba přinesla.

Nebyla to samosebou jen estráda kolem Husy na provázku spojená i se znovuotevřením Domu umění, urazil bych tím všechny ostatní, kdo vystoupili aby připomněli, avšak jejich pojetí mi přišlo adekvátní našemu ošívání se nad minulostí. Proč si neukázat co všechno se dá dělat dobrého pro duchovní bien-être na jedné pořádné party (sem se zrovnatak hodí i tradiční lampionový průvod) a díky tomu se zamýšlet, zda to stálo za to? Rauš mementa? Když jsem stál před nově vystrojeným DUMPem hlazeným světelnou projekcí a neonem elegantního loga, měl jsem ten pocit. Neuvažoval jsem v té chvíli o tom, zda datum bylo zvoleno správně, protože to může vypadat jako politická zakázka a umění by si mělo vždy držet distanc, jak to doslova úderně vyjádřil ten samý den Ivan Buraj v hříčce „Věčnost trvá osm let“ (Smutný osud Otakara Švece, autora letenského Stalina). Nijak jsem se nenechal unést vášnivým projevem primátora o tom jaká jest to nesmírná čest. Raději jsem si spolu s ostatními vychutnal parádní ohňostroj, dal si pivo a vychutnával nápady mladých umělců, neboť právě narozená expozice je nadupaná a bez pochyby představuje vrcholnou kulturní událost sezóny. V tu chvíli to pro mě znamenalo víc než nějaké sentimentální chřestění klíči, bez ohledu na to, že před dvaceti lety jsem se akorát konečně naučil oslovovat paní učitelku soudružkou, abych se to mohl ihned odnaučit, a tudíž nemám přímou paměť o těch událostech jako o nějaké politicky významné události. Zdá se mi, že společná paměť musí právě proto počítat s generačními rozdíly a nabídnout všem dost pohodlný prostor k přemýšlení.

Proč by to nemohla být obyčejná radost z naštěstí svobodné kultury, proč na chvíli nevytlačit vzpomínky na marast politiky i byznysu, se kterými se musí neustále potýkat a tím si tak nepřímo připomenout, že snad nemáme toho fízla v nás. Nestyďme se za to co děláme, nějaký kus práce tu naštěstí je vidět, třeba v umění. Proto je i lidová veselice (pokud je dost smart) dobrý nástroj kontinuální potřeby inventarizace demokracie.

Jan Pecháček