Velká britská jména na Rock for People – nadšení i zklamání

Ačkoliv v tuhle chvíli je můj názor zcela opačný, po příjezdu na festival jsem si myslela, že právě první den bude hudebně ten nejsilnější díky Arctic Monkeys, kteří byli na plakátech avizováni jako hlavní hvězdy festivalu. Těšila jsem se jako malá, tuhle kapelu totiž sleduju už od jejich začátku a těžko byste našli písničku, kterou bych od nich neslyšela. Dneska nevím, co si mám myslet. Snažím se nesvádět svoje zklamání na „nemožné“ fanoušky, mezi nimiž byl člověk rád, že vůbec stojí na zemi. Arctic Monkeys na první pohled působí jako čtveřice skromných kluků předměstí, objevili je díky jejich MySpace profilu a od té doby vydaly dvě desky (třetí bude v srpnu)…a já si jenom musím říkat – není to málo na to, aby se chovali, jako by jim patřil svět? Pochybuju o tom, že to s tímhle přístupem dotáhnou tak daleko, jako například Placebo, kteří se na vrcholu drží už přes deset let. Skoro nulová komunikace s diváky mě ani tak nenaštvala, jako spíš žádný výraz nebo nadšení. Zpěvák Alex Turner se mi zdál přiopilý tak, že se v jednom z jejich největších hitů „Leave Before The Light Come On“ nějak vůbec nechytal do rytmu. Jinak to bylo po hudební stránce super, až tedy na pouhý jeden přídavek. Nebyla jsem sama, kdo z koncertu odcházel rozpačitě.

Od The Kooks, kterým patřil následující večer jsem už tolik neočekávala. Druhá deska se jim moc nepovedla, ztratili typický zvuk, se kterým se proslavili. Nakonec jsem ale už od první minuty byla nadšená jako nikdy a skákala tak, že se dva Němci stojící přede mnou na sebe nechápavě koukali (a za celý koncert se snad ani nepohnuli, hlavně že stáli v druhé řadě). Luke Pritchard předváděl show, běhal sem a tam, z jednoho konce podia na druhé, a diváky se snažil vyburcovat. Taky, že se mu to povedlo…a ani ty skladby z druhého alba nezněly nakonec tak hrozně a já byla šťastná, že jsem konečně viděla naživo nefalšovanou britskou kytarovku.

Po průšvihu jménem Arctic Monkeys jsem byla nejvíc natěšená na Bloc Party. K téhle partě jsem hledala cestu docela dlouho, třeba jejich první dvě desky jsem přešla skoro bez povšimnutí. Jejich hudba je o něco složitější, vychází z post-punku a není složená jen z jednoduchých kytarových riffů (jako v případě AM nebo The Kooks), s poslední deskou „Intimacy“ kapela experimentovala i s elektronikou. Tohle všechno se promítlo i na věkovém průměru publika a řady vystylovaných teenagerů naštěstí prořídly. Frontman Kele dává kapele Bloc Party navíc i jistou dávku exotičnosti, a to nejen svým vzhledem, ale i, na indie kapelu neobvyklým, zpěvem. Bylo na něm vidět, že ho koncert neskutečně baví, dělal show a když při hitovce „Mercury“ skočil do davu (i já se ho skoro dotkla), publikum doslova šílelo. Myslím, že nepřeháním když označím tenhle koncert ve svém osobním žebříčku za jeden nejlepších. Budu se těšit až zase někdy přijedou do Česka.

Pauza mezi přeběhnutím z jedné stage, kde hráli Bloc Party, na druhou, která patřila Placebo, byla jenom pět minut. Myslela jsem, že se i tady v pohodě dostanu co nejvíc dopředu; to jsem se spletla, ale i přesto jsem si Placebo užila. Tahle skupina je ze všech jmenovaných nejstarší, proto byl její výkon ze všech nejprofesionálnější, Brian Molko zpívá naživo stejně výborně jako na cédéčku. Placebo zahráli dost věcí z nejnovějšího alba, většinu publika však spíše potěšily jejich největší hity a hlavně dva vytleskané a vyřvané přídavky, což se na festivalech jen tak nevidí. Od Placebo jsem dostala přesně to, co jsem očekávala, takže jsem svojí „tour“ po britských indie-kytarovkách zakončila s velikou spokojeností.

Ve výčtu velkých britských jmen na festivalu Rock for People samozřejmě nemůžu opomenout ani legendu taneční hudby Underworld. Ty se postarali o úplný závěr festivalu a roztančili i mě, ač nejsem tím největším fanouškem téhle hudby. Asi nejvíc mě fascinovala výborně zvládnutá vizuální stránka vystoupení – velké bílé sloupy za pódiem, na které se promítalo to, co zpěvák Karl Hyde natočil ruční kamerou přímo na stage. Když při nejznámějším hitu „Born Slippy“ vypustili do publika velké bílé balóny, koukala jsem jak omámená.

Z Britských ostrovů, které se můžou pochlubit snad nejpestřejší hudební scénou, do Hradce Králové dorazili i Hadouken!, Freestylers, Firewater nebo Keziah Jones.

Lucie Šmídová

Jsem, jaká jsem...až mě napadne něco originálního, tak to sem napíšu || keywords: hudba, umění, (nová) média