V Českých Budějovicích by chtěl vystavovat každý I.

Pozitivní dezorientace

První prostor je univerzálním výstavním prostorem, proto ani nepřekvapí vlídné přijetí nejmladší malířské generace starobylým Wortnerovým domem. Nic tu nepůsobí zbytečně strojeně. Každému se dostává dost vlastního místa pro osobní vyjádření, přitom celek působí sladěně. Snad je to podobným věkem všech autorů nebo pražským prostředím (všichni studovali na AVU či VŠUP).

Určitě je to také silný náboj, touha po nových konfrontacích, což je sice obecný nárok každé avantgardy, ale každá mladší má jakoby ztíženou volbu už jen se samotným uchopením toho, vůči čemu se chtějí vymezovat. A zde je velká touha a snaha po novém výrazu či lépe po přeformulování trvajících tendencí opravdu výrazná.

I autoři představení jednotnou paletou jakoby dosud nebyli tak úplně spokojení s výsledky, ale to myslím naprosto upřímně v pozitivním smyslu. Drtivá většina obrazů je vyzrálá bez ohledu na jejich „styl“, přesto jsem cítil, že sami autoři chtějí ještě pokračovat v hledání. Vyzrálost rozhodně není dostačující ke spokojenosti a úplnosti výrazu. Přeci jen někde se může ještě dost pracovat, myslím v obecném nasměrování, formálně každý určitě už poznal jak mu jede ruka, svůj charakter, svoje odvětví v tomhle byznysu.

Martin Krajc vsadil na silně zjednodušující expresi několika blízkých tónů a silných tahů a je zatím přesný. Obsahově se snaží být také někdy velmi expresivní, ale samotnému mi přijde daleko citlivější v civilnějších tématech.

Conrad Armstrong se většinou drží velmi subtilní až logotypické abstrakce, patrně se tu projevují africké inspirace jeho domova. V realističtější malbě vyniká střízlivým pozorováním stejně jako volbou tlumeně emotivních zákoutí.

Malba Laďy Gažiové je ze všech asi nejvlídnější, na druhou stranu s takovou vám lehce připraví nečekaně ostrou pochoutku. Dráty, pařátky či propasti bez názvů. Plyšové břity ve velkých prostorách, stejně přívětivých jako trochu strašidelných.

Kdybych měl nějak definovat dílo Miroslava Polácha, řekl bych asi, že by se mohl stát bez větší námahy popikonou, jeho obrazy zřetelně citují všelijaké seladony malířské moderny, má to úroveň čitelnosti pro ignoranty i fajnšmekry, je to brutální až ukřičené, avšak je na tom také vidět práce.

Nakonec jsem si nechal Jitku Mikulicovou. Nežene se tolik za originalitou, přesto je nápaditá. Nesnaží se za každou cenu inovovat, přesto vytváří příjemnou atmosféru na pomezí dobře známého a dosud ukrytého, ztajeného. Pro mě je to talent hlavně pokorou a upřímností s jakou se snaží zachycovat nestřežené a málo postřehnutelné chmýří na povrchu všednosti. A také pravdivost s jakou dokáže detaily důležité jen pro jejich nositele zprostředkovat náhodným pozorovatelům.

Kdy: 4.2 – 21.3.

Jan Pecháček