This is the chemistry of what you feel

Kdy se ve vás zrodila vášeň k umění?

Asi až v té době, kdy jsem se nadchl myšlenkou na galerii. Hodnotím to jako vnuknutí, které je i pro mě doteď obtížně vysvětlitelné. Od 7 do 23 let jsem hrál fotbal. V 18ti jsem zvolil za vysokou práva. Možná, kdybych mohl vybírat znovu, měl bych tendenci vybrat nějakou umělecky zaměřenou školu. Ale to by můj život musel vypadat úplně jinak, aby to klaplo. Neměl jsem v té době žádnou průpravu a nikdy jsem neuměl malovat ani kreslit. S oblibou říkám, že jsme umělec jen srdcem. Jsem vlastně rád, že jsem studoval práva. Studium i práce, kterou jsem po něm získal, mě bavily. Z finančního hlediska mi to vlastně umožnilo založení galerie.

Jak dlouhá doba uplynula od myšlenky k činu?

Ten nápad se mi zrodil v hlavě, zhruba před čtyřmi lety, když jsem končil v předchozí práci. Přemýšlel jsem, co dál. Jedna z věcí, co mi vytanula v hlavě, byla galerie, z níž se stala taková malá posedlost. Uplynuly asi 3 roky, kdy jsem o všem pouze mluvil. Začal jsem si připadat jako „tlučhuba“. V roce 2007 jsem natrefil na zajímavý prostor k pronájmu na Praze 1 ve vlastnictví městské části. Sjednal jsem si schůzku, předložil projekt a čekal. Sešly se dva projekty a vyhrál ten druhý. Byl jsem ale rád, že jsem ten nápad měl díky tomu alespoň „hozený na papír“. Paradoxní je, že v tom prostoru, o který šlo dodnes nic není. V lednu 2008 jsem se potkal s Martinem Kámenem, který věděl, že bych chtěl založit galerii. Dal jsem mu ten projekt přečíst a zjistili jsme, že si intenzivně rozumíme v tom, co bychom chtěli udělat.  V srpnu 2008 jsme našli náš stávající prostor – bývalý salon krásy. Moje původní představa byla mnohem méně okázalá, otlučené stěny a tak, ale když jsme sem přišli, uměli jsme si to tu představit. Celý prostor měl své kouzlo. Nevýhodou je, že výstavní prostory nejsou přístupné z ulice. Chybí nám výkladní skříň, která by přitáhla pozornost kolemjdoucích. 15. října 2008 jsme měli Opening party, takže letos už budeme slavit druhé narozeniny.

Co jste musel galerii obětovat?

To je dobrá otázka. Spousta lidí si neuvědomuje, jak je provoz galerie časově i finančně náročný a vnímá pouze tu hezkou stránku. Obě investice jsou značné. Při rozjezdu podobného podniku je potřeba tak dva či tři roky, než si na sebe začne vydělávat. Čas od času mám nutkání se na to vykašlat. Ale pak vždy přijde indicie, která mě od toho odradí, ukáže mi, že má smysl to posouvat dopředu.

Co Vám naopak přinesla?

Mám pocit, že ty dva poslední roky, byly sérií příjemných situací, akcí, seznámení a interakcí s umělci a zákazníky. A tohle všechno by nebylo. Jsem hodně sociální člověk, a už si to bez podobných věcí snad ani neumím představit. Než byla galerie, tak jsem neměl na nic čas. Teď si říkám: „Co já jsme to vlastně dělal?“ Nevím, k čemu to přirovnat. Jako kdyby se člověk vydal na cestu kolem světa anebo by zůstal doma. V obou variantách by byl schopen přežít a fungovat, ale kdyby odjel, měl by spoustu zážitků. Pokud by setrval v místě bydliště, měl by také zážitky, ale ne z cesty kolem světa.

Jak vznikl její název?

Název mě napadl v době, kdy jsem byl naplněn myšlenkou na její založení. Jel jsem domů taxíkem a napadl mě slogan –  This is the chemistry of what you feel. Slovo „chemistry“ se mi zamlouvalo, neboť má více významů. Nejprve tu máme chemii mezi lidmi, poté specifické vibrace mezi umělcem a dílem při jeho vzniku a pak samozřejmě ještě to, jak hotové dílo působí na diváka.

Jakým způsobem vybíráte vystavovatele a exponáty?

Ze začátku se o to staral spíše Martin, který byl uměleckým ředitelem. Ale samozřejmě jsem do toho také mluvil. Přece jen jsem nezaložil galerii, abych řešil jen papíry a lejstra. Vybírali jsme věci, které se líbily nám oběma. Martin loni v říjnu odešel, takže od té doby to spadlo pouze na má bedra. Ale nejsem v tom sám. S provozními věcmi mi hodně pomáhá kamarád Jirka a pak různé věci řeším s dalšími kamarády nebo stážisty. Od té doby, co Martin odešel, se snažím fungování galerie více otevřít. Chci, aby výstavy měly své kurátory, s nimiž budou umělci při přípravě výstav spolupracovat. Zároveň jsem pak dal inzerát na VŠE, kde se vyučuje obor art management. Chci dát studentům šanci získat praxi v oboru a samozřejmě získat tím i možnost, aby se fungování galerie rozložilo na více lidí.

Kdo u Vás nakupuje?

Mám radost, že tak z 60 nebo 70 % je to kategorie prvokupujících, u které vidím největší příležitost úspěchu do budoucna.  To jsou lidé mezi 30 a 35 lety, kteří pracují, mají finanční zázemí, rodinu byt a v něm holé stěny. Mým cílem je přiblížit jim moderní umění, aby se o něj začali zajímat. Zbývající procenta představují sběratelé a lidé, kteří jsou zvyklí si umění pořizovat.

Chodíte ke konkurenci?

Ano, chodím. Ale já ji vlastně ani jako konkurenci neberu. Přistupuji k tomu tak, že každá galerie pomáhá v lidech rozšířit povědomí o umění. Spíš bych řekl, že jsme souputníci než konkurenti. Umění u nás je totiž stále ještě ve stavu, kdy se k lidem teprve dostává. V čím větším měřítku se tak bude dít, tím lépe. Většina lidí z jiných galerií má ale pohled na věc klasicky vyhrocený – konkurence rovná se nebezpečí. V porovnání se západní Evropou je ale u nás konkurence malá. V Paříži je třeba tak 600 galerií, v Praze tak 50. Ruku v ruce s tím však jde samozřejmě i to, že je u nás zatím i méně lidí, kteří umění kupují.

Zajímáte se i o klasické umění?

Času je málo, takže mám velké rezervy. Ale snažím se. :-)Teď jsem byl v Londýně v National Portrait Gallery. Jeli jsme tam na vernisáž výstavy BP National Portrait Gallery Awards, na kterou jsme pomohli přihlásit portrét jednoho našeho umělce – Michala Ožibka, a on uspěl. Zavítal jsem při té příležitosti i do výstavních prostor National Portrait Gallery a také do špičkových současných galerií – White Cube nebo Saatchi Gallery. Řada zajímavých věcí mi ale uniká – Andy Warhol loni v Rudolfinu nebo Josef Čapek na Hradě. V Praze jsem byl naposledy asi na Robertu Vanovi v Mánesu. V současné době se chystám na výstavu Diplomanti 2010 ve Veletržním paláci, to je pro mě skoro nutnost vidět.

Stíháte ještě něco?

Stále se aktivně věnuji fotbalu. S kamarády hrajeme za tým Arabská 5. ligu Hanspaulky. Odehrál jsem téměř celou sezonu až na pár zápasů, které se mi křížily s vernisážemi. V červenci a srpnu se chystám na dva fotbalové turnaje – s PWC do Varšavy a s kamarády do Lipnice. Moc rád chodím na koncerty. Před prázdninami jsem navštívil 4 – 2 skvělé, 1 dobrý a 1 normální. Mezi ty dva skvělé patří Thievery Corporation, jejichž koncert jsem celý protančil a pak ždímal košili, a Pearl Jam v Londýně. Pak jsem byl ještě na Slashovi a Bobu Dylanovi. V zimě moc rád jezdím na snowboardu, ale to jsem teď bohužel značně šidil kvůli nedostatku času. Letos si to chci vynahradit.

Chystáte se na dovolenou?

Tu už mám za sebou, přelom července a srpna jsem strávil v Barceloně. Předtím jsem dovolenou z práce strávil ve výstavní síni  Mánes na výstavách Prague Photo a Art Prague, kterých jsme se účastnili, tak se těším

Máte na závěr nějaký vzkaz pro čtenáře?

Jasně, že mám. Zaprvé – mějte oči otevřené a vnímejte vše okolo vás. Zadruhé – zajímejte se o nově vznikající umění. Myslím, že je důležité se o tyto věci zajímat aktivně. Ne, jen pasivně čekat, jestli se ke mně něco dostane nebo ne. A zatřetí – přijďte se podívat do Chemistry na nějakou výstavu a nezůstaňte u jediné návštěvy.

Ředitel pražské The Chemistry Gallery Petr Hájek se od 7 let aktivně věnoval fotbalu, vystudoval Právnickou fakultu UK. Pracuje v oddělení Auditorských služeb mezinárodní společnosti PricewaterhouseCoopers. Objevil u sebe vášeň k umění a rozhodl se, že si založí galerii. Je velmi společenský, rád se setkává s novými lidmi, k čemuž mu jeho galerie poskytuje ideální podmínky. Když mu vybude čas, jezdí na snowboardu, zajde na koncert nebo si kopnout na hřiště.

Katka Bartošová

Studentka cestovního ruchu na VŠE v Praze. Vyznačuje se velkou upovídaností a úsměvem. Miluje sport - tančí, plave, hraje fotbal, basket, jezdí na in-linech. Zajímá se o kulturu. Ráda poznává nové lidi a místa.