Theo Addair – Muffin a čaj (ukázky z knihy)

13. dubna, 2018 Jana Mišúnová LaCultura=HEADLINE, Odpočívárna 0

Přečtěte si ukázky z knihy Muffin a čaj, kterou napsal Theo Addair. Je o dvou šesnáctiletých klucích Kitovi a Danielovi,  kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

„Tvůj spolubydlící tě zase poslal pryč?“ zeptal se Daniel opatrně, když pustil Cristiana dovnitř. Ten se bez ptaní uvelebil na zemi jako vždy, ušklíbl se a přikývl.

„No jo, zase. Jaký jsi měl den? Co ten test z fyziky?“

„Hračka. Poslechni… Proč si pokaždé sedáš na podlahu?“

„No, ty židle jsou děsně nepohodlné a na posteli by to vypadalo jako…“

Cristian se zarazil, podíval se na postel a pak usilovně upřel oči před sebe.

„Totiž, nevypadalo. Proč by to mělo vypadat… uhm, jakkoli. Bylo by to úplně normální. Není to tak, jako kdybych byl holka. Chci říct, jako kdybys byl ty holka. Vlastně… do háje.“

Připlácl si dlaně na obličej a schoval si ho na kolena.

Ale tohle bylo zajímavé. Cristian se svou zlatohnědou kůží se obvykle nijak nápadně nečervenal, ale tentokrát to přímo bilo do očí.

Daniel se snažil ovládnout cukající koutky.

„Vypadalo by to jako něco jiného, než jako co to vypadá na podlaze?“ zeptal se nevinně. „Víš, slyšel jsem, že tyhle věci se dají dělat snad úplně všude. V posteli, na podlaze, na stole, ve sprše…“

„Nech toho,“ zamumlal Cristian do své skrýše a naslepo se po něm ohnal jednou rukou.

***

Připozdívalo se a v oknech internátu se začala postupně rozsvěcet světla. Kit odpočítal sedmé okno ve druhé řadě. Jestlipak už Lenka přišla? Jestlipak už ji Maty objal? Jestlipak už ji políbil?

Kit si zhluboka povzdechl, odvrátil se od fasády a přitáhl si bundu blíž k tělu. Ještě nějakou dobu potrvá, než se bude moci vrátit na pokoj, a do společenské místnosti se mu nechtělo. Než v téhle náladě čelit pokusům o konverzaci, raději se procházel po hřišti nebo po parku, třebas i v dešti.

Hřiště to bylo předevčírem, pomyslel si a s rukama zaraženýma hluboko v kapsách se vydal loudavě směrem k řece. Přitom si polohlasem broukal mollový nápěv, který se perfektně hodil k počasí i k jeho náladě. Míjel zrovna omšelý dřevěný altánek, když vtom se za jeho zády ozval odměřený hlas. Kit si hlasy podvědomě představoval v barvách – mámin jako teplá terakota, Věrčin a Nadin ve změti zlatožlutých odstínů, Matějův šmolkově modrý – a tenhle byl ocelově šedý jako ostří nože.

„Dnes není příliš vhodné počasí na procházky.“

Kit se prudce otočil. Za ním stál Daniel Morgenstern, ruce založené na prsou, a opíral se o sloup altánku, z něhož prýskala barva. Na sobě měl neposkvrněnou školní uniformu, jako by venku nebylo bláto a plískanice, a na bledé tváři povýšený výraz.

Ukázky z další tvorby Thea Addaira si můžete přečíst na jeho webové stránce vpismenkach.cz.

zdroj.úv. obrázku:tamtéž

Korektura: K.Ch.

Více z LaCultury...

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis