Kulturní války Terezy Matějčkové

„Bůh je mrtev, všechno je dovoleno,“ rozvinul kdysi Dostojevskij Nietzscheho tezi, která předpokládala, že společnost, která ztratila hodnotový rámec čerpající z náboženské víry, přejde do nihilismu, kdy na ničem nebude záležet. Filozofka Tereza Matějčková tento výrok parafrázuje v titulu své knihy Bůh je mrtev, nic není dovoleno, přičemž docela odvážně tvrdí, že i když je hodnotový rámec 21. století relativizován, údajná cancel culture nám nic nedovolí. Pojďme se na tyto myšlenky podívat blíže.

Kniha je vlastně souborem esejů uveřejněných v týdeníku Echo a okořeněných několika rozhovory s předními intelektuály současnosti či recenzemi knih. Matějčková postupuje podobně jako Michel Houellebecq – vybere si aktuálně palčivé téma a klade nepříjemné otázky. Zmíněný francouzský spisovatel si však dává dobrý pozor na to, aby nesklouzl k lacinému populismu, a tak nechává odpovědi na čtenářích.

Eseje Terezy Matějčkové oproti tomu trpí jistou intelektuální nepoctivostí – relativizovat důležitost feminismu v době generové nerovnosti či vědecký konsensus nad klimatickou změnou sice může být vstupenkou do společnosti Klausů, Jaklů a Hamplů, otázkou však je, jaká je relevance takovýchto úvah. Česká filozofická polistopadová tradice byla vždy postavena spíše na kritice mocných a hledání alternativ (Škabraha, Bělohradský, Bondy, Hauser…), myšlenky Matějčkové oproti tomu působí tak, že autorka si vybere nepodstatné, ale diskutované téma a rozvine jej do takřka transcendentálního problému.

Jistě, v Británii či USA byly zaznamenány případy velmi bizarní generové sebeidentifikace, je ale korektní toto vztahovat na celou LGBT komunitu a vyvozovat z toho obecný závěr? Ano, názor Virginie Despentes o tom, že „znásilnění není konec života“ či lamentování s Norbertem Bolzem nad tím, že bílí muži jsou utlačováni sice může přitáhnout čtenáře, neboť jde o věrné téma kulturních válek, nicméně role veřejného intelektuála by měla být jiná, než role poslance SPD.

Snaha otevírat nepříjemná témata má však vede i k velmi svěžím a inspirativním rozhovorům či esejům. Polemika s Haraldem Welzerem třeba tematizuje současný ukrajinsko-ruský konflikt a zaznívá zde doposud stále nepopulární teze o tom, že Putina nelze porazit vojensky, ale diplomaticky. Kritika klimatického hnutí za ne příliš srozumitelně zvolené formy protestu je rovněž na místě a její zasazení do širšího kontextu může mnohým pomoci pochopit společenské souvislosti. Co napsat závěrem? I když je v knize řada kontroverzních, ba mnohdy již překonaných myšlenek, autorka se zde kultivovanou a intelektuální formou snaží navázání dialogu. A to se v době vzájemně nekomunikujících sociálních bublin cení.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)