Tenkrát v ráji – bestseller nebo propadák?

Při oznámení vydání knížky Tenkrát v ráji jsem byl nadšen. Příběh z horolezeckého prostředí, které je mi notoricky známé, jako hlavní hrdina známá osobnost pískovcového lezení, a sám autor již v minulosti prokázal, že umí napsat dobrý příběh. To přece musí vyjít a musí z toho být hit. Vždyť filmové zpracování je už roztočené a je plné hvězd. Inu, i mistr tesař se někdy utne…

Shrnu-li krátce příběh dle autora, tak dva studenti před maturitou (Joska a Heinrich) si vyrazí do Tater a zde prvně spatří Vlastu, koupající se v Evině rouše v jezírku, a bláznivě se do ní zamilují. Správně vyhecovaní takovou krásou udělají první chybu, kterou je cesta na Gerlachův štít potmě. Stojí je to málem život, ale nenáviděný malíř Ota, Vlastin manžel, je zachraňuje. Po zotavení začínají lézt a lepšit se. Při jedné společné cestě Heinrich vypadne ze skály a kvůli kvalitě tehdejších lan a délce pádu spadne až na zem. Od té doby má kratší nohu, což ho zachrání před odvedením na vojnu, kde měl bojovat za Německo. Josku povolají na „výpomoc Německu“, ale ten, aby nebyl daleko od milované Vlasty a milovaných skal, z vlaku uprchne a schovává se ve skalním městě. Schovávat se zvládne většinu války, ale začíná přicházet o rozum. V tu dobu začne vytloukat železa ze skalních cest, aby zůstaly obtížné a nelezl je každý. Jeho kamarády to skoro zabije. Vlastu na jednu noc získá a do konce války koumá, jestli dítě, které Vlasta za nějaký čas má, je jeho. Pravdu se nedozví hlavně kvůli nešťastné bombě spojenců hozené na dům, kde tou dobou Vlasta s manželem a dítětem byli. „Hlavní zlá postava“ – major Gerke – na Josku líčí a chce potrestat jeho drzou poznámku vůči Německu. Na konci války past skutečně sklapne a Joska se ocitá před popravčí četou. Příběh by to byl asi krásný, kdyby Joska Smítko neexistoval jinde, než na stránkách knížky.

Musím zde poznamenat, že lezení je i můj oblíbený sport a bohužel jsem tuto knihu četl jako lezec, nikoli jako hledač silných příběhů. Na počátku i na konci knihy se píše, že se jedná o pouhou inspiraci příběhem Josky Smítka. Musel jsem si to během knihy mockrát opakovat, abych si nezačal myslet, že skutečný Joska byl idiot, který jen omylem lezl tak neskutečné cesty, že reálně by ho měl někdo přivázat ke stromu a nenechat na skálu ani sáhnout. Autor pojal příběh ve velkém stylu, kdy líčí hlavního hrdinu Josku a jeho kamaráda Heinricha jako kamarády na život a na smrt, nechá je zamilovat se do stejné ženy a protká to celé válečným pozadím. Nápad dobrý, kdyby nebyl tak neskutečné blízko skutečnému Joskovi Smítkovi, takže někde v půlce knihy už zapomenete, že tohle je upravený příběh skutečného velikána. Zmíněná Vlasta není vysněnou ženou dvou dospívajících chlapců, ale má manžela, se kterým je šťastná, a vy se v knížce dočítáte, jak chudáčci mladí zmámení chlapci touží po vdané ženě a nenávidí jejího muže. Ten jim dokonce zachrání život v Tatrách a o to víc ho nesnášejí. V tu chvíli to u mě autor Josef Urban prohrál poprvé. Podruhé to bylo ve chvíli, kdy hlavního hrdinu osvobodí naprosto od všeho, včetně mozku, a Joska začne vytloukat jistící prvky ze skal.

Abych na autora jen neházel špínu: líbilo se mi, jak zakomponoval Josku do válečného Československa. Joskův odpor k nacistickému Německu byl pro mne malá vzpruha během čtení této knihy, a když před důstojníkem německé armády, majorem Gerkem, velmi upřímně nadával na Německo, dokonce jsem mu fandil. Líbilo se mi také, jak pan Urban popsal českou náturu v podobě Kolomazníka, čecháčka, kterému Joska lezl na nervy už na dráze, kde spolu pracovali, a potom i za války, kde zmíněný Kolomazník pomáhal Němcům Josku chytat.

Při pročítání tohoto díla jsem se začetl i do skutečných podkladů o Joskovi Smítkovi a otevřel si horolezecké průvodce, abych se ubezpečil, že Josku Smítka obdivuji právem. Na neuvěřitelných cestách v Příhrazích a Skaláku má Joska skutečně první přelezy, a cesty, které stavěl, se lezou dodnes. Neměl rád železo, takže v jeho cestách panovaly spíše smyčky než kruhy, ale kdyby skutečně ničil cizí cesty vytloukáním kruhů, někdo by ho za to musel zákonitě zbít.

Vlastu Joska skutečně znal. Ta k němu spíše vzhlížela – lákal ji jako živel, kterým byl, ale nedočetl jsem se o vážnějším vztahu. Budu doufat. K uvěznění Josky a několika dalších výborných lezců v Terezíně na konci války také došlo, ale v knize jsou u popravčí čety statný Rus, Joska a sudetský Němec Heinrich.

Závěrem můžu říct, že Josef Urban umí skutečně dobré příběhy, jako Habermannův mlýn nebo 7 dní hříchu, ale tady z mého pohledu šlápl velice vedle. Vzít silný příběh a převyprávět ho do jiné podoby není špatné, pokud to má hlavního hrdinu vylepšit nebo propagovat, ale udělat z něj idiota je nedůstojné takového velikána, jímž pro mne Joska Smítko stále je.

Josef Sádecký