Střípky z festivalu „Karlovy Vary“

Navštívit festival Karlovy Vary je jako ocitnout se v nějakém „utopickém státě“, kde je jeho obyvatelstvo rozděleno na dva tábory: baťůžkáře a elitu. Po dvoudenní návštěvě tohoto festivalu jsem nabyla dojmu, že tento festival je určen spíš pro „elitu“ a ta se tu také musí cítit dobře. Nejdříve nutno poznamenat, že na festivalu Karlovy Vary jsem nikdy předtím nebyla a proto jsem byla docela zvědavá, jak festival vlastně funguje. Ve čtvrtek, první den mé návštěvy, mě nemile zaskočil složitý akreditační systém, kterému doteď ne úplně rozumím. To zdlouhavé čekání na vstupenky, davy lidí dychtící vidět filmy i slavné hvězdy, vlastně mi to všechno bylo docela protivné. Hotel Thermal sice skýtal dostatek informací, ale jen pohled na zástup lidí proudící hotelem  byl pro mne docela únavný. A bylo deštivo, pršelo i v pátek. Navíc prostor před hotelem Thermal, kde byla vystavena obrazovka, mi trochu připomínal pouť – se všemi těmi stánky s občerstvením. Člověk se zde snadno mohl cítit ztracen a dezorientován.

Skutečnou radost jsem ve čtvrtek neměla ani tak ze samotného festivalu, jako spíš z historických památek města Karlovy Vary, které mi svým vzhledem ve svém centru připomínalo přímořské letovisko. Procházka po Mlýnské či Sadové kolonádě, oj to se mi hned spravila nálada. Z historických památek města jsem byla skutečně okouzlena. Jinak z karlovarské nabídky jsem dále využila program, který se jmenoval „Čaj o třetí“, který se uskutečnil  v přízemí hotelu Thermal, kde bylo možné setkání a diskuse s filmovými tvůrci. Návštěvníci stáli nebo seděli na koberci a vyptávali se filmařů. Podával se zdarma, tuším, jasmínový čaj, který mohl každý návštěvník zdarma ochutnat.

V pátek jsem shlédla film „Katalin Varga“ (2008) od britského režiséra Petera Stricklanda (žijícího v Maďarsku), který získal ocenění na festivalu Berlinale. Poutavý příběh o ženě, která musí opustit domov a se svým synkem Orbánem  putuje přes rumunské Karpaty. Anotace o filmu na karlovarském webu sice mluví o dramaturgicky – povedeném příběhu, po shlédnutí tohoto snímku nemohu souhlasit. Hlavní dějová linka se totiž ztrácí v množství dalších  zápletek, dějové zvraty jsou nevěrohodné a jednání postav je někdy docela zvláštní.

Skutečně zajímavým osvěžením na celém festivalu pro mne byly „Rozhovory naživo“, které organizoval časopis Reflex v jedné karlovarské kavárně, kde se hosté mohli ptát přítomných umělců. Ve čtvrtek byli v kavárně přítomni herci Marek Taclík a David Švehlík, v pátek pak mezinárodně uznávaný fotograf Tono Stano. Tohoto posledního interview jsem se účastnila celého a musím přiznat, že mne jedním slovem bavil. Vedl jej novinář Reflexu Milan Tesař a přítomen byl v kavárně vyjma hostů i světově uznávaný jazzový kytarista Rudy Linka. Rozhovor byl veden na téma „focení portrétů karlovarských hostů“. Tono Stano vyprávěl nejrůznější příhody z focení se slavnými lidmi (Ben Kingsley, Morgan Freeman), komentoval jednotlivé fotografie a také vysvětlil historii fotografování pro festival. Tvrdí, že rád fotí především lidi, kteří mají energii a chuť do života. Přesto, že o něj slavné filmové hvězdy projevují zájem, nezdá se, že jimi byl nadmíru oslněn, některé lukrativní nabídky odmítá a říká: „Jsem úplně normální člověk“.

Zajímavých hostů i programů tedy bylo na festivalu přehršle a každý divák si mohl vybrat, co mu bylo nejbližší. Karlovy Vary jsou zkrátka obří festival s nepřeberným množstvím kulturních komodit.

Redakce