Cestovatel Ladislav Zibura ve své nové knížce Prázdniny v Evropě opět dokázal svůj reportážní um. V několika chronologicky řazených kapitolách popsal své putování přes Polsko a Pobaltí do Skandinávie, kdy se poté letecky přesunul do Atén a vzal to přes Balkán zpátky do Česka. Opět se setkal s řadou bizarních situací; v Polsku tradičně s katolicismem, Pobaltí zase odhalilo běžným turistou netušené přírodní a architektonické krásy. Skandinávie překvapila svým pořádkem, Řecko zase svou pohodovostí. Během cestování Balkánem nabídnul autor hned několik turistických tipů.
Proč lidé Ziburu milují? Za jeho švejkovství. Mladý cestovatel s každým vyjde po dobrém, při jízdě s nacionalistou či recidivistou se souhlasně usmívá a pohodu s pivkem na čerpací stanici si nenechá vzít počasím, časovým presem ani blbci. Jazyková bariéra mezi stopařem a řidičem pak v knížce ještě znásobuje určitou nejednoznačnost, kdy vlastně nevíme, zda si Zibura dělá legraci, anebo vše myslí smrtelně vážně.
Srovnáme-li Prázdniny v Evropě se Ziburovými předchozími počiny, je vidět, že autor s blížící se třicítkou ubírá jak na politické nekorektnosti, tak na fyzické náročnosti svých výprav. Čína, Gruzie či Palestina byly vystřídány domácím kontinentem a mnohadenní pěší putování bylo nahrazeno stopem. Zde se však otevírá nová paleta gagů, kdy Zibura typologizuje stopaře, zamýšlí se nad vhodnými způsoby i místy stopu a zjišťuje, že během stopování člověk pozná spousty exotů.
Není jasné, zda jsou situace v knize přibarveny, ale Evropané jsou vykresleni jako zprvu nedůvěřiví, ale posléze velmi srdeční a vřelí hostitelé, a to napříč národnostmi. Nejeden stop popisovaný v knize končí návštěvou v domě majitele auta či rovnou přespáním. Je ale třeba brát v potaz, že tyto okamžiky byly mnohdy vykoupeny několikahodinovým čekáním v dešti, horku či zimě.
Připočteme-li jako bonus perfektní a vtipné ilustrace a Ziburovy zeměpisno-historické medailonky, vyjde nám z toho velmi příjemná, odladěná a nekonfliktní knížka, kterou lze slupnout za pár večerů. Špatně se od ní totiž odtrhává.
Ukázka:
„Proč jedeš do Chemické ulice? Vždyť je to tovární čtvrť,“ zajímal se řidič, když se naše oči setkaly ve zpětném zrcátku. Přemýšlel jsem, co na to říct vtipného, ale nic mě nenapadlo. „Protože odtud chci stopovat do města Wągrowiec,“ přiznal jsem. Muž se na mě pobaveně podíval. „Ty jedeš taxíkem na místo, odkud budeš stopovat?“ zopakoval, co už jsme oba věděli. „No, když to takhle říkáte, zní to trochu zvláštně,“ uznal jsem.
Taxikář už se po zbytek cesty jen smál a kroutil hlavou. U silnice jsem na kus kartonu fixem napsal úhledné „WA“, zvedl palec a držel ho zvednutý skoro hodinu. Řidiči jen naznačovali různé důvody, proč mě nevezmou. Zdálo se, že po přítomnosti stopaře prahnou pouze ti, kteří jako na potvoru mají plné auto nebo jedou jen kousek. Kdo jel sám a daleko, ten mě ignoroval. Už jsem začínal být rozmrzelý, když konečně zastavil řidič kamionu. Dokonce přelezl přes sedačku, aby sám otevřel dveře. „Jéé, děkuju, vy mě vezmete?“ ujišťoval jsem se. „Ne. Jenom ti chci říct, že na Varšavu se odsud nestopuje. Stojíš úplně blbě,“ řekl muž. A já pochopil, že kdybych pro severně položený Wągrowiec použil jinou zkratku, než jaká se používá pro Varšavu ležící pět set kilometrů směrem na západ, čekal bych o hodinu méně. Člověk se pořád učí – a pro blbce to platí dvojnásob.