Stíny si tě najdou

Malý Jáchym žije s rodiči v malém dřevěném domku v chráněném údolí v nespoutaném kraji daleko od města, v náruči přírody a rodičovské lásky, jako to vůbec nejšťastnější děcko. Dokud se na obzoru protějšího kopce zničehonic nezjeví tři podivné a hrůzu nahánějící stíny. Vniknou do jeho prozářeného dětství, jako když se chapadla černého inkoustu šíří vodou těsně předtím, než si ji podmaní, a zamoří ho temnotou. Tři zahalené stíny se pořád přibližují, i když se zdá, že zatím vyčkávají. Stále ale zůstávají někde poblíž, až nakonec přijdou k samotnému prahu domu. Nelze je odehnat, nelze je vystrašit ani zničit, protože komu se kdy povedlo nakopat zadek stínu. Chtějí Jáchyma a bez něj neodejdou. Jeho nezdolný otec Louis se ovšem se ztrátou syna odmítá smířit. A tak jednou v noci, kdy louky kolem domu pohltí hustá mlha, spícího Jáchyma popadne a vydá se na zoufalou výpravu na druhou stranu veliké řeky, odkud přišli jeho předkové, v jediné naději, která ho pohání kupředu, že útěkem své bezbranné dítě před stíny zachrání. Jenomže právě stíny ví lépe než kdokoli jiný, že kdo si počká, ten se dočká…

Rozbouřený příběh, k němuž Pedrosu inspiroval jeden jemu blízký životní osud, kreslí chaotická, až zuřivá černá linka, která protéká mezi šrafovanými úseky a úpícími živly v pozadí jako divoká pěnící řeka. Skicuje svoje postavy jako o život, jako by se zhmotňovaly právě před očima. Vzezřením až trochu nepříjemně připomínají kreslené hrdiny od Disneyho, což je patrně důsledek Pedrosova dřívějšího angažmá v disneyovské tvůrčí dílně (odtamtud dost možná pramení i jeho vytříbený cit pro dynamické, velice filmové střihové sekvence), na to ale linka zrovna nedbá, nikterak se nad postavami nerozpakuje a korytem děje je před sebou žene dál. A čtenáře, který není dost daleko nebo který tuhle bichli nezaklapne včas, s sebou rázem strhne taky. Tu a tam ale uvízne v zákrutě, kterou ovládnou ztišené snové či halucinační sekvence. V kombinaci s živelnou obrazotvorností působí jejich pasáže zdaleka nejsilněji.

Tři stíny se vzpouzejí ledabylému zařazení. Načrtnou totiž a hravě vyplní kontury epického putování a řítí se kupředu jako akční fantasy, zpoza nastrčených žánrových kulis ovšem soustavně probublává meditativní a velmi, velmi intimní žalozpěv o bolesti docela zlomeného člověka. O neštěstí rodiče, který by své dítě před plíživým nebezpečím nejraději ukryl do dlaně.

Vyprávění o třech stínech může snad alespoň trošku pomoci zoufalým rodičům nebo komukoli, koho zasáhlo neštěstí jeho blízkých (podobně jako třeba nesmírně citlivý a empatický komiks Bryana Talbota Pohádka o zlobivé kryse vyprávějící o bezvýchodné situaci zneužívané dívky Helen, který vyšel v roce 1995 a od té doby se snaží pomáhat zneužívaným dětem, aby se vyrovnaly se svými tyrany i samy se sebou). Jenomže i potom, co poslední stránky Pedrosova komiksu znovu obrostou mladými jarními výhonky, vybalí moudro a obsypou se katarzními kvítky smíření jako po zlé zimní noční můře, zůstává někde ve škarpě mezi komiksovými panely ležet stín temnoty zavěšený do hořkých pachutí jako do lapací houpací sítě. Skrz naskrz určitě tohle nebyl sen.

Redakce