Stingovi orchestr za zády náramně sluší

20. září Poznaň, 21. září Berlín, 22. září Praha. Připouštím, že jsem před samotným koncertem měla nemalý strach z toho, že muzikanti i sám zpěvák budou na třetím večeru v řadě viditelně unaveni. Přece jen si běžně během celého turné dávají obden pauzu k načerpání energie na příští vystoupení. Avšak veškeré mé obavy se ukázaly od začátku až do konce liché. Po příchodu k O2 aréně mě napadlo, že jsem si spíše měla dělat starosti s včasným příchodem. V půl osmé, tedy celých 30 minut před začátkem, se kolem obří budovy mačkaly stovky lidí a další stingachtiví fanoušci stále přicházeli. Jelikož bezpečnostní opatření znesnadňovaly jednoduchý nával davu do budovy, ještě ve 20:00 jsem netrpělivě stála těsně před kontrolou na pronášení pití v „petkách“ (na zbraně se mě kupodivu nikdo neptal) a v tu chvíli se ještě za mými zády hromadila masa lidí, která neměla šanci se dostat dovnitř dříve než za další půl hodiny. A jelikož Sting je Sting a ne Axl Rose z Guns N‘ Roses, ve 20:03 mě hlasité ovace ze sálu donutily k běhu přes foyer, aby se přede mnou otevřel výhled na temnou halu, osvětlené pódium a na něm před orchestrem stojícího Gordona Matthewa Thomase Sumnera alias Stinga.

Hudebně byl koncert výborně vyvážen. Sting se svojí tříčlennou kapelou, vokalistkou Jo Lawry a padesátičlenným orhestrem začal hity jako If I Ever Loose My Faith In You, Every Little Thing She Does  Is Magic a Englishman In New York. Některým jeho písním (například When We Dance) orchestrální inovace změnila podobu méně a spíše jim jen dokreslovala celkové vyznění do ještě příjemnější podoby. Pak ale přišla červeně nasvícená scéna a s ní monumentální nástup mohutného filharmonického tělesa. Během vteřiny jste se najednou cítili jako ve filmu Tima Burtona, nebo ještě lépe řečeno jako těsně před příjezdem sovětských vojsk. Nutně vám přeběhl mráz po zádech a v tom začal Sting zpívat známé tóny Russians. Orchestr po celých pět minut na síle neubral a kdyby moje oči nebyly doslova úžasem připoutány k pódiu, ohlížela bych se, zda mi za zády nestojí při nejmenším Stalin. Russians v tomto dramatickém kabátě se tak stala jedinou písní, po jejímž skončení by bylo na setinu vteřiny slyšet spadnout špendlík a já osobně ji považuji  za nejlepší Stingův hudební počin vůbec.

Za velkou zmínku k první části koncertu pak stojí i hit Roxanne, který (opět červeně nasvícený) prošel velikou změnou. Značně zpomalený, s výraznými smyčci a klarinetovým sólem se přesně stal tím melancholickým smutným příběhem, který jsem v Roxanne viděla vždy. Druhá polovina večera začala klidněji a jejím vrcholem byla až upírská Moon Over Bourbon Street. Zpěvák si speciálně kvůli této písni oblékl dlouhý kabát, scéna modře potemněla a na Stinga dopadl žlutý kužel světla. Ve strnulé póze s pravou rukou opřenou o mikrofon předvedl díky svému výrazu naprosto profesionální herecký (a samozřejmě i pěvecký) výkon, nad hlavou se mu vznášel úplněk prostříhaný se záběry ze slavného upírského hororu Nosferatu. Píseň místo vysání krve někomu z publika zakončil symbolickým vlkodlačím zavytím.

Sting se ukázal jako skromná hvězda, která dala dostatečný prostor snad všem členům orchestru i jeho kapele. Většina písní obsahovala sóla, jejichž interpreti si zaslouženě sklidili potlesk z přední části pódia, ať už šlo o kytaristu Dominica Millera či skvělého houslistu a klarinetistku z Royal Philharmonic Concert Orchestra. Určitě dobrou volbu udělal Sting při výběru vokalistky Jo Lawry, která mu v duetu Whenever I Say Your Name byla rovnocennou partnerkou. Sám zpěvák si několikrát vzal do ruky kytaru či foukací harmoniku a předvedl, že nejen pro svůj světoznámý chraplavý hlas patří mezi přední světové hudební osobnosti.

Turné Symphonicity není žádná velkolepá show plná laserů a všelijakých technických efektů. Modře nasvícená scéna, která se na určité songy proměnila do žluté či rudé si s třemi projekčními pohyblivými panely visícími nad orchestrem bohatě vystačila. O zajímavost vizuální stránky se postarali dostatečně i sami protagonisté. Snad jen pouhý metr vedle zpěváka řídil orchestr dirigent Steven Mercury, který si tuto svou roli opravdu užíval. S taktovkou v ruce doslova tančil a vedle klidně stojícího nebo pohupujícího se Stinga působil pro divákovo oko jako nejakčnější složka celého pódiového složení. Smyčcová část orchestru vytvořila několik „mexických vln“ a ve druhé polovině se dokonce o drobné choreografické prvky pokusil sám Sting se členy své kapely.

Posledním předpřídavkovým hitem byla Every Breath You Take, při které povstal nejen orchestr, ale i celá hala, neskrývající své nadšení z koncertu. Nebylo tak překvapením, že Sting i se všemi muzikanty se musel na pódium vracet celkem čtyřikrát – kvůli Desert Rose, poté dynamické rockové vypalovačce She’s Too Good For Me, nostalgické a výrazně nezměněné Fragile a třešničkou na tomto mnohapatrovém dortu byla již bez doprovodu zazpívaná I Was Brought To My Senses – než rozsvícená světla vyhnala tisíce  fandů zase do tmy.

Hodnocení: 10/10

Redakce