Aby škola nebyla vězením, ale místem, kam se těšíme

Knihy Roberta Čapka jsou téměř vždy inspirativní a ukazují, že nad českým školstvím ještě nemusíme lámat hůl. Tentokrát se však tento lektor a psycholog spojil s „školskou influencerkou“ Štěpánkou Cimlovou alias Štěkánkou a v silném tandemu vytvořili dílo Aby škola neškodila, které tepe nešvary školství pěkně popořádku.

V kostce lze říci, že kniha mapuje, s jakými toxickými jevy se ve škole můžeme setkat, a doplňuje
práva a povinnosti žáků, rodičů i učitelů. U některých oblastí by se mohlo zdát, že je už snad ani není
třeba připomínat, nicméně opak je pravdou. A tak autoři opět trpělivě vysvětlují, že školské osnovy již
téměř dvacet let nahrazuje Rámcový vzdělávací program, že vulgární nadávky či sexuální narážky
nepatří k základní výbavě kvalitního pedagoga, případně že frontální výklad není efektivní metoda
výuky. Vše je bohatě doplněno různými piktogramy, příklady z praxe či úvahami obou autorů. Oba
autoři se skvěle doplňují, Čapkův nesmlouvavý radikalismus je vyvažován nadhledem a humorem
Cimlové, přitom oba mnohdy mluví o tomtéž, ale z jiných úhlů pohledu.

Autoři v knize nicméně nerozebírají jen didaktiku, věnují se i právním otázkám. Žák v ní proto může
najít třeba i oporu ve chvíli, kdy odmítá psát domácí úkoly, rodičům kniha může pomoct v situaci, kdy
se rozhodnout pro domácí vzdělávání a ředitel školy jim to rozmlouvá.
Prostor pro posun v knize nicméně určitě je. Pro pravidelné čtenáře blogů obou autorů bude
zklamáním množství přejatých textů, které již v minulosti živě prolétly sociálními sítěmi. V tomto
ohledu proto chybí exkluzivita příběhu z praxe.

Za diskusi také stojí zveřejňování identity škol, na nichž autoři demonstrují toxicitu českého školství.
Ještě to lze pochopit u blogu Roberta Čapka, který nahlíží na jednotlivé případy optikou školských
paragrafů, nicméně publikace Aby škola neškodila je dle všeho obecným přehledem školských
nešvarů (které se jako přes kopírák dějí ve stovkách jiných škol) a ukazování prstem zbytečně odvádí
pozornost od jádra problému. Snaha jednotlivé učitele či školu anonymizovat prostřednictvím
formulace „jistá moravská základní škola“, aby byl o stránku dále vyfocen scan formuláře s logem
této školy, působí úsměvně.

V neposlední řadě je otázka, zda je v českém školství opravdu vše zodpovědností jednotlivých
pedagogů. Autoři v závěru knihy formulují tři základní vlastnosti dobrého pedagoga – vstřícnost k
dětem, duševní vyrovnanost a učitelská profesionalita. Nicméně v jednotlivých kapitolách připisují
vinu za řadu nedostatků (šikana učitele ze strany žáků, některé metody výuky apod.) výhradně učiteli,
ačkoli systémové nastavení školy má zpravidla mnohem větší vliv.

Bez mučení se přiznám, že když jsem dávno po zavedení RVP nastoupil do školství, obdržel jsem osnovy a na shledanou. Několik let jsem prostě diktoval do sešitů, protože jsem nic jiného neznal, všichni pedagogové v mém okolí učili stejně a pokyny ředitele byly jasné. Zároveň jsem se ale o žáky zajímal, bral jsem je ve svém volném čase na exkurze a snažil jsem se v hodinách dělat něco na způsob projektové výuky, přestože kvalitní literatura na toto téma ještě snad ani neexistovala. Strukturální rámec jakoby přes všechnu snahu nebylo možné překročit.

Znamená to tedy, že jsem byl nekvalitní a mizerný učitel? Nemyslím si to. Stejně si to nemyslím o učitelkách středního věku, které v roce 2024 poprvé slyší o tom, že osnovy už neexistují, na některých školách se neznámkuje a některé předměty lze spojovat do bloků – a jsou z těchto pro ně nových poznatků nadšené a chtějí je ve své praxi aplikovat. Nikdy není pozdě začít.

Ukázka:
Všem expertům na zocelování, kteří radí, že to mladí mají prostě vydržet, bych přála jeden jediný den
na běžné základce v roli žáka. Pěkně si muset stoupnout na pozdrav, celý den mlčky sedět v lavici,
schytat špatnou známku za nějakou nepřesnost, chtít si to vyjasnit a místo toho dostat seřváno, že jste drzí, za další hodinu prezentovat před třídou, schytat ponižující poznámku, že se při řeči nervózně
pohupujete, opět muset pokorně kývnout, buch další hodina převléct do tepláků a šplhat po tyči.
Nesmět se podívat na telefon, co vám píše rodina, večer se muset našprtat na poznávačku českých řek
a další týden si to celé zopakovat, zatímco večer v posteli sledujete, jak váš oblíbený youtuber žije na
Bali jako digitální nomád a investuje do akcií na newyorské burze.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)