Stalinovo ptáčátko – Světanka

Jaké dítě může vyrůst v rodině tyrana? Žijí si dcerky panovníků opravdu jako princezny? Kanadská univerzitní profesorka a uznávaná autorka životopisů Rosemary Sullivanová mapuje bouřlivý život Světlany Allilujevové v biografii Stalinova dcera, kterou vydalo nakladatelství Motto.

Josif Vissariovič Džugašvili – Stalin. Jméno, které si milióny lidí spojují s krutým politickým režimem Ruska. Jméno člověka, který popravil statisíce lidí, mezi nimi i členy své rodiny. Jméno člověka, který navzdory tomu byl milujícím otcem, poskytujícím své dceři Světlaně jediný přísun rodičovské lásky. Jak už víme, lidé jsou zvědaví. A tak hledají v biografiích známých osobností skutečnosti, které se do učebnic dějepisu jaksi nevešly. Hledají silné příběhy o hrdinech, kteří skutečně žili (nebo žijí) mezi námi.

Světlana Josifovna Allilujevová byla nejmladším ze tří Stalinových dětí. Její bratři Jakov (z prvního manželství) a Vasilij si nikdy nezískali tolik otcovy náklonosti. Floutek Vasil se sice rád ve škole holedbal, aby nezapomínali, čí je syn, ale byla to Světlana, jejíž spící tvář Stalin políbil na dobrou noc. Byla to jeho malá paní domu, kdo směl jemu i nejmocnějším mužům sovětského svazu zadávat úkoly.

„Mé paní doma Světance:

Vůbec tatínkovi nepíšeš. Myslím, že jsi na něj zapomněla. Co Tvoje zdraví? Nejsi nemocná, že ne? Vidělas Ljolku? Jak se mají tvoje panenky? Myslel jsem, že od Tebe brzy dostanu nějaký rozkaz, ale žádný nepřišel. Škoda. Tatínka to strašně moc mrzí. Ale nevadí. Posílám Ti pusinku a čekám, až se mi ozveš.

Tatínek“             

Dopis z 30. let, citace z knihy s.66-67

Strastiplný život nevzdávající se Stalinovy dcery byl veřejnosti servírován již několikrát. Ona sama napsala knihu Dvacet dopisů příteli, v níž publikuje své dopisy z léta 1963 a také údajně poněkud neuspořádanou autobiografii Paměti Stalinovy dcery, která má podobu dopisu čtenáři. Obě knihy u nás v překladu vyšly v r. 2010V roce 2015 byl v režii Jobsta Kniggea natočen německý dokumentární snímek Stalinova dcera, který lákal diváky na „dosud neznámé autentické materiály, mimo jiné také s poslední, osobně laděný rozhovore se Stalinovou dcerou, který se dosud nikde nevysílal.“ S velkým diváckým úspěchem se však nesetkal, např. uživatelsky oblíbená filmová databáze ČSFD mu udělila 68%.

Nyní se pera chytla uznávaná kritička, editorka, básnířka a profesorka University of Toronto Rosemary Sullivanová – http://rosemarysullivan.com/. Z jejího spisovatelského umění si v českém překladu můžete dopřát už jen dílo Vila Air-Bel, která na základě deníků a osobních vzpomínek pařížské elity z jejich života po obsazení Paříže v roce 1940. Vraťme se teď ale k biografii Stalinova dcera, v níž si autorka zachovala naprostou nestrannost a osobní distanci od prožitku složité situace, v níž se Světlana po celý život nacházela.

Jak už to u knih založených na historických faktech bývá, jedná se o dílo uživatelsky náročné na intelekt, znalost poměrů období studené války i pozornost sledovat spojitost postav (což ruská jména příliš neusnadňují). Autorka nevnucuje čtenáři pocit, že by měl být na Světlanině straně. Pouze zprostředkovává pohled do světa malé holčičky, kolem níž stály vysoké palácové zdi a za nimi zcela jiný svět. Holčičky, která dospěla, otevřela oči a zjistila, že svět zčernal. Od šesti let žila v přesvědčení, že její matka zemřela kvůli zdravotním potížím, ale o deset let později se z anglického časopisu dozvídá, že šlo o sebevraždu. Celý život z jejího okolí mizí různí lidé a ona přemýšlí, kdo ubližuje její rodině.

Zatímco navštěvuje vzorovou školu č. 25, „školu, kam chodily děti velkých ryb“ (citace s.71), začíná chápat, že její otec=stát, a také to, jak později prohlásila, že „lidský život závisí výhradně na slovu mého otce“ (cit. S. 85). Když je třeba před smrtí zachránit i její milovanou chůvu Alexandru A. Byčkovovou neváhá ani vteřinu. Ne všechny její milované se jí ale podaří zachránit. I po smrti jejího otce je Světlana přísně sledována. Nakonec má velké štěstí, když se jí podaří proklouznout na americké velvyslanectví v Dillí a následně utéci do Ameriky. V Rusku ale zůstávají její syn Josif a dcera Jakatěrina. Čeká ji tam bez nich štěstí?

Ukázku z kniha naleznete na stránkách Albatrosmedia.

„Drahá SVĚTOČKO!

Dostal jsem Tvůj dopis. Jsem moc rád, žes to tak dobře zvládla. Potíže s ledvinami nejsou žádná legrace. O porodu ani nemluvě. Kdes přišla na to, že jsem Tě opustil?! Tyhle věci se lidem zdají ve snu. A já Ti radím, ať svým snům nevěříš. Opatruj se. A opatruj i svoji dceru. Stát potřebuje lidi, i takové, kteří přijdou na svět předčasně. Měj ještě chvíli trpělivost – brzy se zase uvidíme. Líbám svoji Světočku.

TATÍNEK“

Dopis ze dne 10.5.1950, citace z knihy Stalinova dcera, s. 148

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.