Simon Urban: Tajemná záře nad východním Německem

Všechno by bylo jinak…

Spekulativní forma knihy se ve smyslu nastolené situace, „jak by to všechno mohlo vypadat, kdyby některé věci dopadly trochu jinak“, jasně identifikuje s žánrem tzv. alternativní historie. V rámci odeonovské edice Světová literatura se ostatně čtenáři mohli seznámit s podobně hravou a promyšlenou fikcí Židovský policejní klub (česky 2008) amerického spisovatele Michaela Chabona, v níž se uskuteční plán americké vlády z roku 1940 vytvořit na území Aljašky židovský stát. Přestože Simon Urban zařadil Michaela Chabona mezi osoby, kterým na konci knihy děkuje za inspiraci, v nedávném rozhovoru pro iHned.cz tvrdí, že mu žánr science fiction není příliš blízký a ještě před několika lety by mu nápad napsat podobný typ prózy připadal zcela mimo diskuzi. Je však třeba podotknout, že „alternativní historie“ není striktně vzato sci-fi, jelikož v ní nehrají prim technologické vynálezy, nýbrž úvahy nad alternativami v historickém vývoji. Jde tedy o druh spekulativní prózy, který lze obecně zařadit mezi fantastické žánry. Na rozdíl od ve své podstatě více fantastičtějších sci-fi či fantasy románů se toto hravě pojaté kladení otázek po smyslu dějin zdá být pro některé čtenáře jaksi „serióznější“ či méně „únikové“.  Příslušné knihy lze tedy bez problému zařadit i mezi reprezentativní „vážná“ díla současné světové literatury (viz například také úvahy Michaela Chabona nad tímto tématem v esejistické knize Mapy & legendy, Plus, 2011). Autor svůj tvůrčí záměr Plánu N popisuje jako touhu vylíčit temné stíny vrhané někdejší hranicí mezi západním a východním Německem živenou též prostým faktem získání prvenství v takto specifickém pojetí této dějinné látky:

„Měl jsem tedy absolutní volnost vytvořit prodloužený historický čas tohoto zločinného státu zcela podle svých představ. A najednou mi bylo jasné, že tahle idea skýtá skvělou možnost politické satiry, textu, který není vůbec science fiction, nýbrž používá jinou formu zcizovacího efektu, a tak se kriticky vyjadřuje k současné politice v Německu.“ (http://art.ihned.cz/knihy/c1-57498730-simon-urban-estebaci-na-ma-cteni-nechodi)

Černá kniha

Noirové příběhy mají obvykle poměrně silný sociálně-kritický rámec, do nějž jsou pevně vetkané osobní osudy protagonistů. Zodpovědnost za zločin ovšem leží na konkrétních lidech, přestože společenská situace silně podmiňuje jejich skutky. V tomto smyslu je Plán N zdařilou ukázkou práce s žánrem. Vypravěč a hlavní hrdina je postarší cynický a zakomplexovaný policejní detektiv Martin Wegener, jehož femme fatale v tomto případě představuje jeho bývalá manželka, s níž již sice nemá milostný poměr, ale stále po ní touží a má k ní v mnoha ohledech velmi silný i otevřeně přátelský vztah. Obětí je záhadná postava akademického intelektuála Alberta Hoffmanna (přes nápadnou shodu se jménem „otce LSD“ zde nejspíše žádná souvislost není), jenž je na začátku příběhu nalezen oběšený. Jakmile si režimem frustrovaní policisté ujasní, že jde zřejmě o vraždu, začne se vynořovat také její politické pozadí. Zdá se, že je do případu zapletený kde kdo: tajná východoněmecká policie, řada politických činitelů, reakční teroristická organizace a především Ministerstvo pro energetiku a tranzitní hospodářství. Situace je značně komplikovaná a nejasná. Jelikož se zdá, že v sázce je i mezinárodní spolupráce na základě smlouvy o dodávání energií, tedy případné budoucí prolomení bariér mezi komunistickým východem a kapitalistickým západem, je do případu záhy zapojen také západní kolega Brendel.

Text těží nejen z tradice detektivek „drsné školy“ a zmiňované spekulativní prózy, ale také z paranoiu vyvolávající spleti špionážních thrillerů. Nutno dodat, že se v tomto směru jedná o povedené dílo, které ani přes množství nejednoznačných informací, jež se v ději propojují, nezačne čtenáře nudit. Srovnání odlišných stran Německa zakládá především pro všechny zúčastněné poněkud rozpačité zapojení západního kolegy. Ten je nejenom lépe oblečený a vozí se v nepoměrně luxusnějším automobilu vzbuzujícím u východních kolegů téměř delirantní stavy vytržení, ale jako naschvál je také vyšší, vysportovanější a hezčí než kdokoliv z nich, jakoby si svůj „zápaďácký“ blahobyt nesl už v genech. Urban z tohoto kontrastu těží, aniž by se dopouštěl klišé. Hlavní hrdina žárlí, je paranoidnía frustrovaný, ale nikdy neztrácí lidský rozměr. Jeho charakter nesklouzává v subjektivním líčení ani přehnaně žárlivých interpretacích reality do groteskní plochosti. Přestože si autor místy neodpustil lacinější intertextuální vtípek (například na straně 117 si hrdina myslí: „Tahle země není pro starý.“  Pročež mu vnitřní hlas odpoví: „Není ani pro mladý.“), kniha působí velmi promyšleně a sevřeně.

Fobos, Minsk a Nanočev

Samotný „plán N“ a s ním související politologicko-filosofická teorie posteritatismu vytvořená záhadnou obětí Albertem Hoffmannem má v textu význam, jenž se postupně odhaluje spolu s celou další sítí vztahů. V tomto směru tudíž nemá smysl cokoliv blíže nastiňovat. Zajímavá je autorova práce s hypotetickou kariérou reálných německých politiků, jako je někdejší spolkový ministr Otto Schily či někdejší vysoký funkcionář SED (Sjednocené socialistické strany Německa) Egon Krenz. Právě v tomto bodě rozměr „alternativní historie“ umožňuje fabulovat odlišné osudy socialistických funkcionářů a tvoří tak důležitou rovinu knihy coby politické satiry. Na základě znalostí moderních dějin Německa není obtížné v odpovídajících životopisech nalézt mezníky, v nichž končí historie a začíná Plán N. Další poutavou stránkou je reflexe technologického vývoje v rámci současného fiktivního východního Německa, v němž je populární trabant nahrazen modernějším bakelitovým vozítkem Fobos, detektivové používají novou generaci „chytrého telefonu“ Minsk a používají počítače Nanočev Omikron KC 2.0. Všechny zájemce o bližší informace mohu odkázat na autorovu vydesignovanou webovou stránku www.simonurban.de, kde naleznou nejenom bližší informace o knize včetně důležitých historických předělů v sekci „Sozialistisches Erbe“, ale také vydařené fiktivní propagační materiály k vozítku Fobos či limonádě Bionier Brause.

Eine deutsche Pornographie

Kromě zábavného rámce, který díky zmiňovaným autorovým stránkám získává přidanou hodnotu, a kromě rozměru kritického obsahuje kniha i nezanedbatelnou rovinu psychologickou. Subjektivní pohled hlavního hrdiny je pro čtenáře zajímavou sondou do duše muže, jehož existenciální frustrace, ztráta životní perspektivy a osobní komplexy jsou kompenzovány především skrze fyzično. Wegener svůj láskyplně žárlivý vztah ke své bývalé ženě filtruje především přes vzpomínky pornografického charakteru a v podstatě veškerou komunikaci s vnějším světem ukotvuje v sexuálních představách s drobnými perverzními deriváty. V tomto směru lze najít v Plánu N drobnou paralelu ke snímku Pouta (2009) Radima Špačka, kde se jeden z hrdinů svěřuje svému nemocnému otci s pocity, že jej totalitní režim análně znásilňuje, přičemž nejhorší na tom je fakt, že se mu to líbí. Wegenerův erotismus je totalitním útiskem do značné míry podmíněn a vytváří tak zajímavou literární metaforu. Status psychicky i fyzicky týrané oběti v tomto prostředí nabývá symbolického charakteru znásilnění. V případě Wegenera je pak spouští pro přebujelou aktivitu fantazie. Hlavní hrdina představuje tragickou oběť dlouhodobého útisku, jíž zbývá pouze vlastní nedokonalé tělo a jeho omezené možnosti coby nástroje slasti. S omezením se na fyzický rozměr existence vyplývá i rezignující (přesto stále bojující) postoj jeho postavy. Wegener neočekává od svého okolí téměř nic jiného, než zradu. Příznačný je v tomto smyslu výrok týkající se vztahu s bývalou manželkou, tedy jedinou osobou, na níž mu skutečně záleží: „Když se zklamete vzájemně, víte, jaká je budoucnost.“ Sex tedy představuje pro Wegenera především způsob úniku, jelikož jde o jedno z mála uspokojení, které si v omezeném prostředí může dovolit. Paradoxem pak je, že v naplnění výše zmíněného kréda, týkajícího se nalezení jistoty ve vzájemné zradě, se o tuto „jedinou životní slast“ sám připraví.

Plán N je tedy promyšleně vrstevnatý text psaný bohatým jazykem a plný překvapivě temných vstupů do nitra člověka sevřeného v kleštích dějin. Zároveň se jedná o zábavné dílo s chytrým špionážním konceptem a množstvím historických narážek. Pakliže lze knize něco vytknout, tak snad její přehnaně důmyslné naplňování žánrových rovin a podobně důmyslně budovaným „přesahem“, takže celé dílo působí až příliš zakotveně v nabízejících se škatulkách. Plán N tedy může čtenáře nadchnout, ale těžko jej vyžene z konceptů navyknutého vnímání. Zcela jistě se však jedná o knihu zdařilou a hodnou pozornosti.

Marek Jančík