Silvestr?

Celý den se válím v posteli, ale on mě vytáhne. Prý už jdeme. Jdu se osprchovat. Mám totiž hrozně mastné vlasy, které mám právě teď ostříhané na fatálku. Chtěla jsem totiž vypadat jako femme fatale, ale nakonec to byla spíš fatální chyba. Takhle nějak jsem si vždycky představovala Thelmu a Luisu. Když si namaluju hodně černé oči na znamení dekadentního pohledu na svět a svůj povánočně „udělaný“ zadek nacpu do uplých džín, cítím se trochu líp. Pak jedeme v autě a já mám opřený loket o rám okna, rukou si podpírám hlavu. Míjíme se s autem, kde nějaká starší ženská sedí úplně stejně jako já. Asi takové sdílené gesto spokojených žen.

Už jsme v bytě. Mají obrovského psa, který na mě skáče a já mám poslintané celé stehno. Ale jsou to sliny s přidanou hodnotou, totiž se zbytky granulí. Snažím se tvářit přátelsky a společensky jako on. Nejde mi to, vypadám jako člověk, jehož půlka obličeje má chuť řvát a ta druhá se snaží usmívat ve stylu „jednohubky dělám ráda“. Tak jdeme do obýváku. Velký stůl v rohu u okna, u něho pět židlí, uprostřed pokoje malá pohovka pro dva a nízký stolek. Jednohubky, chlebíčky, cukroví, nachystané sklenice, zapnutá televize. Nalívám si první sklenku vína.

Sednu si k tomu velkému stolu do rohu, on si sedne vedle mě. Nenávidím ho, já chtěla být doma, pustit si třeba všechny díly Princezny Fantaghiro a obdivovat první a poslední ženu, které sluší účes na hřiba. Místo toho zkoumám ty chlebíčky a fascinuje mě kombinace vysočiny, prosciutta, hermelínu, vajíčka, sýru, okurky a česnekové pomazánky na jednom kousku. Ale nebudu neslušná, já donesla jen víno a víno a vlnkované brambůrky, jak mi on naznačil pohledem mentora, který mě dnes hodlá socializovat.

Zatím jsme jen čtyři. Já sedím v rohu, dívám se na nějaké rádoby vtipné scénky v televizi, on se baví s tvůrkyní chlebíčků a její on je nevím kde. Nějak se necítím v kůži. Jsem totiž ve své kůži.

Zvoní zvonek. Já se nenechám vyrušit ze své agonií laděné pozice na dřevěné židli a zase si cucnu, loknu, pořádně se napiju. Hostitelka se s těmi dalšíma dvěma vítá v předsíni, baví se o té štěkací bestii, vysvlékají se a budou přicházet. Rychle, rychle, úsměv, ruku podat, představit se. Možná to už umím. Možná to nepokazím. Nejde to, je to nový pár. Zamilovaný. Hrozný. Nudný. Ona se bude chtít všem zalíbit. Jednohubka a další dvojloknutí.

Ta nová prej už o mě slyšela, prej jestli jsem ta, co studuje tu žurnalistiku. Tak jí říkám, že prej asi jo. Ona prej studuje nějakou školu pod ňákým ministerstvem, je to prej něco mezi žurnalistikou a marketingem. „Takže to bude asi něco extra, že?“ Ale nezeptám se, dám jí ještě čas, ať se v boxovacím ringu porozhlídne. Pořád si mě měří. „Na co pořád čumíš?“ Nezeptám se. A její on ji pořád hladí po vlasech, třeba je retardovaná a on ji v novém prostředí dotyky uklidňuje.

Začne ji krmit. Krmit topinkou a tatarákem. To je ale romantika. Já zatím své duševní prázdno zaplňuji brambůrky se slaninovou příchutí. Přitom bych chtěla ty své, vlnkované a bez příchuti. Ale je to prý blbé, otvírat je. „Je tady tolik jídla a plná miska těhle brambůrků. Bude to vypadat blbě,“ říká on, který se taky cpe topinkama. Pak si všimne jak se ti naproti krmí a v rámci parodie mi dá taky nabídnout. Ti noví se smějí, jsme asi vtipní a „prej“, zase se ptá, „jak dlouho spolu chodíte?“ „Tři roky“, říkám s mírnou hořkostí v hlase. „Ježíš, to je dlouho, to bych asi nemohla,“ říká ona, která se teprve teď začala dívat na Sex ve městě a snaží se vypadat jako jeho vyznavatelka. On se na mě usmívá, jakože my už to máme za sebou a že je vtipné, že mě nekrmí a že jsme už reální. Nesnáším krmení, nakrmím se sama. Ale stejně mě něco tlačí pod žebry. Možná ten potlačovaný řev.

Pořád ji hladí a dívá se jí do očí, jakoby v nich našel smysl života. A já se na ně nechci dívat, nevím, jestli jsou tihle lidi exhibicionisti nebo blbci. „Ale vždyť jsou zamilovaní, tak je nech,“ řekla by asi má moudrá babička. Jenže já nejsem moudrá, já jsem impulzivní a mám chuť po nich začít házet ty česnekové jednohubky a smát se jako šílená. Ale to se taky prý nedělá. Jdu na záchod. Nechce se mi, ale potřebuju zase najít ten svůj harmonický střed, pokud vůbec někdy nějaký existoval. Sednu si na prkýnko, opřu se a dívám se na strop a snažím se o nějaké to jogínské dýchání, obnovit své pozitivní myšlení a lásku ke všem. Vybaví se mi, jak jsem v tomhle bytě byla poprvé před třemi roky. Byli jsme v jednom klubu, byli jsme strašně opilí a pak tady spali. Taky jsme byli nový pár a usnuli jsme tehdy při sexu.

On přišel za mnou. Jestli jsem v pohodě. Nezamkla jsem se a pořád sedím na záchodě. „Nechceš utéct? Já už nějak nemůžu dýchat. Je to jako se celý večer dívat na reklamu na dokonalý vztah. Takovýhle lidi ti prostě vnutí nějaký obraz reality, ale to přitom není realita. Takovýhle vztah je mýtus a žádná chytrá se nebude tvářit jakože není,“ doplním své záchodové prohlášení rozhořčenou gestikulací a on se začne smát a mě chlácholit. „Proč tě to prosím tě tolik bere? Vykašli se na ně a bav se, nenech si pokazit večer,“ říká s naivní představou o mě, že jsem ten večer někdy brala jako nezkažený.

„A co jako chceš v té žurnalistice dělat? Mě to totiž nebaví, já jsem už z psaní unavená po těch pěti letech na škole, já chci dělat marketing, protože je tam mnohem víc peněz.“ A „Ale pokud chceš dělat velkou kariéru, musíš do Prahy“ a „Kraus je náš nejlepší moderátor“ a „Kerouac neumí psát, vždyť Na cestě se nedalo číst a nemělo to žádný děj a hlavně pointu.“ A já: „Nevím, co chci dělat, nekladu si hranice a nestavím si růžové zámky, stavím si jen zámky,“ a „To máš možná pravdu, Praha je přeci hlavní město, ale …“ přestávám chápat, proč bych měla obhajovat svůj život a své názory před holkou, která se nechá krmit a tak trochu si verbálně masturbuje ego. „Kraus je prostě normální sexista, který se rád poslouchá a nejraději sám sobě směje. A ne každá knížka musí mít jasně vytyčený děj a konec,“ už se nechci s holkou podporující systém bavit a jak to na ni tak rychle chrlím, zapomínám dýchat. Obrátím do sebe zbytek sklenky a jdu si zapálit a budu přitom myslet na Kerouaca a Ginsberga a jaké by to bylo zažít takového silvestra s nima. „Počkej, jakou budeš mít pleť ve třiceti,“ říká ta, co má ráda poslední slovo a odpověď na každou, ne zrovna filozofickou otázku. „Moje pleť bude ve třiceti stejně dobrá, jako můj zadek, který mi můžeš políbit,“ odcházím.

On přichází za mnou na balkón a směje se. „Prosím tě, uklidni se, ona se jen potřebuje legitimizovat, všichni ví, že dělá chytrou,“ poplácá mě po zádech. Nezlomí mě v pase jako hollywoodskou hvězdu, poplácá mě po zádech. „Jo, kámo,“ reaguju na jeho poplácání.

Zase zvoní zvonek, neplánovaně přichází další osudová dvojka. Takže teď už budeme páry čtyři. Přemýšlím, že bychom mohli hrát třeba Kenta, nebo bychom se mohli navzájem popřehazovat, nebo se třeba domluvit na společnou letní dovolenou, kde se budeme předhánět, který pár se nejvíc miluje, pak se pohádáme a pak se my, holky, postavíme proti klukům, kteří budou před karavanem pít pivo a zase vše tak nějak chlapsky lehce brát a my to budeme strašně řešit u jakože dvou deci bílého vína, až se nakonec některá z nás pozvrací a bude u toho brečet. Do obývacího pokoje tedy přichází jeho další kamarád. S novou holkou. Na hlavě má králičí uši. Dívám se a ocásek nemá, přesto čekám, jestli se za ní nevynoří Hugh Hefner a konečně začne pořádná párty. Nevynořil. Hostitelka jen přináší další tácek něčeho smaženého. Já si dávám prvního panáka slivovice, nic už se mnou nemůže otřepat víc než dnešní manželský večer plný vzájemného porozumění a spokojenosti, protože vše je, jak má být, všichni totiž vyhovujeme pravidlům. Všichni jsme zadaní, vypadáme normálně, jíme a pijeme a bavíme se o normálních věcech. A já si dávám dalšího panáka slivovice a s tím Králíkem si jdu zapálit na balkon. Ti dva zamilovaní, dostatečně nakrmení tatarákem, se už přestěhovali od stolu na pohovku pro dva a ozývá se odtud něco jako „Holky, uvidíte, jakou pleť budete mít ve třiceti.“

Efektivně si zapálím cigaretu a trochu se mi přitom vybaví Danny z Pomády. A jelikož si už sundala ten symbol tajemně provokující sexuality z hlavy, říkám si, že se s ní budu bavit. Na nohou mám nějaké plyšové papuče a přesto cítím velmi intenzivní dlažební chlad. Asi tolik intenzivní, jako je síla upřímnosti vztahových akcí. Třeba jako že té holce s králičíma ušima nemáme říkat, že ten její líbal nějakou jinou, možná třeba Kočku, Želvu, nebo prostě Krávu. A tak jí odpovídám na mou oblíbenou otázku, jak dlouho spolu chodíme. „Tři roky.“ Prý jestli spolu bydlíme, jsme zasnoubení nebo plánujeme děti. „Já si tak možná plánuju postavit šibenici,“ vydechnu kouř a zároveň se pousměju. „Proč? Vždyť on je hodný ne?“ Nikdy nemělo slovo hodný tak lidově prázdný význam. „No hodný je, ale my to asi nijak neřešíme, nebo nevím,“ má opilost se začíná podepisovat na interaktivních schopnostech. Ona mi říká, že ji ten její nový hrozně štve, že se pořád opíjí s kamarádama a že jsou spolu jednou za čas a že ona by už chtěla dítě. Ale že i přes to vše ho „prostě miluje a vše je v pořádku“. A já se poprvé za večer zachovám jak si společnost žádá. „Uvidíš, určitě se to zlepší, jen se musíte nějak zpočátku sladit. On je hodný a má tě rád,“ řeknu neútočně, nejedinečně, bez poradního efektu, a nepravdivě, tak, jak se to dělá.

Asi za půl hodiny alkoholově odpadne hostitelčin přítel, kamarád s Králíkem chtějí odejít a ti dva na gauči jsou v jiné, pomíjející dimenzi. Nějak se nám začíná ta naše parta rozpadat. Nebo spíš iluze party, protože jediná parta, která kdy existovala byly Rychlé šípy. Ta totiž usilovala o rozluštění tajemství, chtěli to ježkovi v kleci natřít. Jenže v párových partách se ježek v kleci spíš strčí mezi matračky pohovky, aby se předešlo možnosti, že ne vše je spokojené, jak se zdá.

Marketingová nevěstka si začne pomalu rovnat svůj oblízaný a nenikotinový obličej a bez objížďky se opět vrací ke čtení knížek. Že prý teď přečetla čtyřsetstránkový životopis „ňákýho“ bubeníka z Rolling Stones. Keitha Richardse. „Ten jako umí psát líp než Kerouac.“ Přesně tento moment dal dnešní noci smysl. „No, on je ale Keith kytarista,“ říkám už klidně, smířeně, jakože jsem dosáhla nějaké pomyslné nirvány. „No to je jedno. Ale stejně je dobré, že jsme obě četly knížky o stejných věcech, stejných lidech, vlastně o totožné době a máme na ně každá úplně jiný názor.“ Dívá se při tomto sebevražedném prohlášení svému milovanému do očí a on si říká, jak je geniální. A já teprve teď prožívám pravou nirvánu. Představuju si, jak se podle ní drží Kerouac a Richards za ruce.

Hostitelka, můj on a ti čtyři začínají rozebírat výhody a nevýhody lyžování v zahraničí, já si oblíkám kabát a vycházím ven. Začíná se mi stýskat po životních zápletkách. Projdu sídlištěm, až se dostanu na chodník do rádoby centra takzvané městské zástavby. Jednou nohou jdu po chodníku, druhou nohou po cestě a přitom se dívám do rozsvícených oken, kde si každý tak nějak žije ten svůj úděl. „Hej vole, zajdeme k té Magdě, ne? Ona je jako dobrá kost a prej je ten její kdesi na horách,“ říká mužský hlas za mnou. Druhý hlas se neozývá, místo toho utvoří něco velmi naturalistického, věc, kterou už definuje samotné slovo, které ji označuje. Prostě „chrchel“. Jen doufám, že to nemám za krkem a raději se neotáčím. Zachvátil mě totiž strach, že ztělesnění toho člověka bude ještě horší, než jeho představa, která se mi prostřednictvím tohoto libého zvuku v hlavě zhmotnila.

Po pár krocích se odpojí na boční uličce (asi k Magdě) a já se rozhodnu nějakou oklikou pomalu vrátit. Když procházím kolem místní samoobsluhy, pár metrů od onoho bytu radosti, všimnu si lavičky. Je celá pokrytá sněhem. Přemýšlím, jestli bych už mohla umrznout. Dám si kapuci na hlavu a lehnu si na jeden bok. Zavřu oči. Mám kabát až ke kolenům, tak mě to moc nestudí. Přemýšlím, jestli bych mohla umrznout. Přemýšlím, jestli chci umrznout. Trochu mě začíná studit zadek. Přemýšlím, jestli opravdu umrznu. Nejvíc se totiž děsím toho, že usnu, ale ráno se probudím se zápalem plic. Buď všechno, nebo nic.  Slyším, jak někdo někoho volá. Je to hlas Hostitelky a mého reálného přítele. Někoho volají. Mě nevolají.

Zvednu se ze své polohy mezi životem a smrtí a sednu si, opřu se. Asi bych měla jít k nim. Jelikož bych měla, tak musím jít. Stojí před vchodovými dveřmi paneláku a volají Marka, lásku hostitelky. „Někdo nechal otevřené vchodové dveře a Marek utekl,“ říká vystrašeně hostitelka. „Jak jako utekl?“ Chce se mi trochu smát, že to prostě udělal na rovinu. „On když je opilý tak ho napadají takové šílenosti. Já jsem ho dala spát a najednou slyšíme, jak práskly vchodové dveře a on prostě jen v ponožkách vyběhl ven.“ A ona všeobecná věc se zase začíná jeden opilý večer potvrzovat. „V opilosti prostě děláme věci, které opravdu chceme a cítíme“, nakonec neřeknu – a ne jen kvůli tomu, že je to ohrané. „Pojďme ho hledat, určitě někde spadnul do sněhu a tam zůstal,“ snažím se být racionální a hlavně se nesmát.

V té chvíli po schodech schází také Králík a opilý, potenciální otec. Bílé uši nasazené. „Už jdeme,“ říká dost naštvaně a její doprovod se začíná tělesně znát k Hostitelce, šáhne ji na zadek a jelikož už není schopný mluvit, tak jí jen očima naznačuje, co by se mu líbilo. A mě se zdá, že ty uši najednou stříhají. Králice ho chytne pod paží a táhne pryč. Hostitelka je pohoršena jeho upřímnými touhami a neupřímnými touhami ke Králíkovi, mě se chce pořád smát. A když se podívám na něj, on se usmívá taky.

První prohledáváme okolí paneláku, díváme se do křoví, na dětská hřiště, pod auta. Pak si můj on všimne rozsvícené hospody přes ulici. Nic neřekne a instinktivně tam zamíří. Já volám na Hostitelku a utíkáme za ním. Když otevře dveře, je to jako výjev ze snu, z dýmu zabarveného rumovou příchutí se začnou vynořovat jednotlivé postavy, smích, hudba a důkladně pohroužený výčepní. „Támhle je!“ Rozeběhne se hostitelka ke stolu, kde hraje pět chlápků karty. Na jedné z židlí totiž sedí Marek, hlavu má zvrácenou dozadu, otevřenou pusu. Nohy mu někdo omotal do ručníku. „Hej lidi, my jsme si říkali, že vám ho pohlídáme.“ Otáčím se k dlouhému stolu, u kterého sedí asi dvacet lidí a asi tři z nich jsou zase jeho kamarádi. To oni hrají na kytaru a oni budou chtít, abychom tady zůstali a zpívali. Ale asi se všichni neznají. Protože kdyby se navzájem znali, tolik jich u jednoho stolu určitě sedět nebude.

Za chvíli už sedíme za tím stolem přátelství taky, já mám před sebou rum a nevím, co mám dělat. Nemám tady ani noviny, ani heroin, ani přátele. Hostitelka pečovatelsky hladí toho opilého, ti dva zamilovaní zůstali v bytě a asi dělají zamilovaný a určitě ne opilý sex. Oni začínají zpívat, hrát na kytaru. Vedle mě sedí dívka jeho dalšího kamaráda, opět tak tříměsíční láska. Tříměsíční dívka zpívá, jakoby mu tím chtěla vyznat svoji nehynoucí lásku. Asi zapomněla, že už nejsme ve středověku. Na jejich štěstí, zdraví a tu středověkou lásku si tedy dám jeden velký rum.

Za dvacet minut je dvanáct a já začínám pozorovat své žíly na rukou. Oni zpívají písničky, které jsme zpívali na základní škole. Já to nesnášela, já nezpívala, já mávala zapalovačem, když se učitelka posadila za klavír. On sedí naproti a když se na mě podívá, dělám zasvěcené zpívající obličeje, něco jako „blé blé blééé“. Usměje se, obejde stůl a sedne si vedle mě. Ten neznámý, co seděl vedle mě a vypadal, jako že umí říct tak akorát „pivo a zelenou“ totiž odešel na záchod. „Vždyť je to sranda, zazpívej si. Nedělej pořád…,“ říká mi hezky. Tak se na něj podívám a začnu trylkovat jako ta středověká dívka. Ve svém zpěvu se seberealizuji, promítám do něj svůj plochý a bezmezný optimismus a nenápadně se snažím všechny přeřvat jako nějaká členka sekty, která usiluje o spojení s bohem nebo o ošukání od Iggyho Popa. On mi rukou zacpe pusu. Směje se. Myslím, že v jednom filmu od Felliniho bylo něco takového, jakože je lepší být ubožák, než žít pod kontrolou spořádané společnosti.

Je za deset minut dvanáct a oni mění své žluté zpěvníky za repertoár Kurta Cobaina. Ona styl svého zpívání nemění. Asi je velmi zamilovaná. Asi ví o lásce tolik jako o stylu písniček Kurta Cobaina.

Jsem opilá. Každý Kurtův refrén si vyžádal panáka rumu. On už je taky opilý. Ze stolu bere něčí šampaňské, třepe s ním a pak letí špunt, mě celou polívá a křičí šťastný nový rok. Já se strašně směju. Utřu si šampaňské z očí, vlasy i triko mám úplně mokré. Nikdo okolo nejásá, neobjímá se, není mokrý. Ještě nebylo dvanáct. Trochu zaraženě se na nás dívají. Směju se ještě víc a po těle začínám cítit to brnění. Punkové brnění.

Nejsme zamilovaný pár, jsme punkový pár. Nepotřebuju cítit lásku, potřebuju cítit přítomnost punku.

Všichni jdou ven, dívat se na ohňostroj. Počítají. Nepočítám, píšu strašně opilá přání jako „Kači mám tě hrozně ráda a jsi prostě boží…“ a před hospodou začínají vznikat alkoholová přátelství, všichni si přejí do nového roku, pijí z lahví toho druhého a dávají si nedecentní polibky. Opilá přátelství jsou naopak kouzelná. Hlavně proto, že se druhý den už neznáte.

Vracíme se zpět do bytu. Všichni se tak nějak navzájem podpíráme a povzbuzujeme. V opileckém nadšení si dáme závody, kdo schody do bytu vyběhne nejdřív. V půlce schodů to vzdáváme. Otevřeme vchodové dveře, můj on se vpotácí dovnitř a rozhodným tempem zamíří do obýváku. Já se jdu napít vody z kohoutku, hostitelka zapadne s tím svým do ložnice. Z obýváku slyším hlasy, ti dva ještě nespí. Vejdu do pokoje a oni pořád sedí na pohovce. „Musíš mi poradit,“ říká ta chytrá. „Právě řešíme, jestli u něj mám dnes spát. Je mi totiž divné mít u něj svůj kartáček.“ Přemýšlím, jak slušně odpovědět, přičemž mě zarazí pohled na vánoční stromek. Pod vánočním stromkem totiž leží můj on. Na břiše, spí. Hlavu pod větvemi, tělo venku. Ukazuje jim podstatu věci, odpovídá za mě. Kalhoty má spadlé do půlky stehen a trčí mu zadek. Holý zadek. Realita. Láska.

Klára Elšíková