Se „supporty“ nejen v garáži!

Parta kolem Kryštofa Michala spustila v Ostravě energickou show plnou, jak už název tour napovídá, skvělých hitů, které za sedmnáctiletou kariéru skupina vyprodukovala. Ještě než jsme se onen sobotní večer vydali směrem k přeplněnému sálu, kde tou dobou zkoušela předkapela Eddie Stoilow, poseděli jsme chvíli právě s Kryštofem, který se rozpovídal nejen o zkušenostech se svým prvním českým textem.

Začněme u turné, které je avizováno jako Greatest Hits. Shodnete se vždy na playlistu nebo míváte rozepře o tom, kterou skladbu zařadit a kterou ne?

Rozepře snad ani ne, samozřejmě to řešíme. Bavíme se o tom otevřeně, protože playlist je důležitá věc. Když zkoušíme před turné, tak to není jen kvůli tomu abychom si zkusili ty nové pecky, ale taky abychom viděli jak to k sobě pasuje. Jestli se to takhle dá hrát. Spíš řešíme různé rytmické tempa, konce a začátky písniček. Jednoznačně se některé pecky nedají hrát za sebou protože jsou moc pomalý nebo rychlý a mohlo by to v tom nesouladu zaniknout.

A jak to tedy bylo s výběrem pro současné tour, radili jste se například s fanoušky?

To úplně ne. V našem případě to není až tak jednoduché tím jak hrajeme takovou všehochuť, není to jen tak poskládat koncert aby měl určitý začátek a konec, aby zazněly všechny pecky, které chceme aby zazněly. S fanouškama to vysloveně nekonzultujem, ale přidali jsme několik nových věcí, zazní i naše česká píseň. Ten koncertní program teď určitě vypadá dobře.

Když už si zmínil českou píseň, skladba Životní vytvořena k seriálu Přešlapy se už nějakou dobu prohání v rádiích. Pokud se nepletu, byl to tvůj první český text, jak se ti na něm pracovalo? Bylo to těžší než skládání v angličtině?

Nemůžu říct, spíš ani ne. Ty anglické prodělávají tolik etap. Vymyslím to, najdu si téma, dám to nějak dohromady a ještě to koriguju s kamarádem, který je rodilý mluvčí, aby to bylo opravdu anglicky a ne rádoby anglicky. To u češtiny samozřejmě dělat nemusím. Je pravda, že text na Životní jsem napsal ve dvou dnech. První den jsem vstal a ještě než jsem si stihl vyčistit zuby tak vznikl refrén a druhý den vznikly stejným způsobem sloky.

… takže to šlo docela rychle.

Docela jo a myslím, že se to i povedlo. Není to žádný hloupý text, ale taky to něco vyjadřuje.

Když už jsme u toho skládání, jak to bylo s Májem, pracovat na takovém významném díle muselo být určitě zajímavé. Neměli jste z toho strach?

Z práce samotné ne. Horší je to spíše s termíny, kdy máme málo času a tak. Jak v případě Máje tak i teď Životní bylo vše poměrně narychlo. Takže to na tom bylo nejhorší. Jinak samozřejmě každou nabídku vážíme odděleně, probíráme všechna pro a proti a v obou případech jsme si řekli, že to zkusíme. Od nás jako od Support Lesbiens nemůže nikdo čekat, že bychom vydávali řadové desky v češtině, ale pokud přijde nějaká taková nabídka, na nazpívání českého textu, popřípadě projektu jako Máj, tak z češtinou určitě problém není.

Jste tedy nesmazatelnou součástí filmového Máje, neuvažovali jste o tom, že by jste si sami v nějakém filmu zahráli, například po vzoru kolegů z Buty nebo Čechomor?

Já jsem o tom neuvažoval a nikdo s takovou nabídkou ani nepřišel. Asi nejsem moc zajímavej ksicht. Jsem asi příliš milej. Do filmu se snažíš obsazovat prototypy a já nejspíš nebudu jedním z nich. No a taky je otázka jestli bych byl vůbec schopnej hrát. Jedna věc je kdy těm hercům na place vysvětluju co se po nich chce a druhá kdy bych před tou kamerou sám stál, to je úplně něco jiného. Kdyby taková nabídka přišla, asi bych to zvažoval jako jakékoliv zpívání, ale těžko říct jestli by to vůbec vyšlo z časových důvodů atd. … ale nikdy neříkej nikdy.

V rámci svého turné se přijeli ukázat i do Brna, kam jinam než na Flédu – a to zas v rámci česko-slovenského podzimu. Zcela nepřekvapivě bylo vyprodáno, takže kdo zaváhal musel utřít hubu. Hostovačky se ujali Eddie Stoilow. Nadějní pražáci. Nevtíravý poprock. Žánrově ale přesto docela rozevlátý, přitom všechno sedí jak má. K Supportům se docela hodí, rozhodně příbuzná krev. Před chvilkou vydali album The Best of s jasnou hitovkou Hey You. Na živo vypaluje a nejen ta. Navíc si je stihne ta část, co chodí na koncerty brzo, vyslechnout relativně v klidu, jelikož po odeznění posledního rifu už je Fléda k prasknutí, nikde nekončící fronta ale zřejmě věří v podivuhodnou nafukovatelnost prostorů. Celkem oprávněně, i když já si musím zlatý hřeb večera vychutnávat úplně vzadu namáčknutý na baru, což má své výhody, neboť představa, že byste se někam tím chumlem dostali je dost nereálná. Nikomu to ale zřejmě nevadí. Publikum vyzařuje naprostou spokojenost a když se do toho „Lesby“ opřou, srší energií s nimi. Tohle je přeci jenom taneční muzika. Zazní zbrusunové pecky i zkušeností prověřené songy. Nová Soft collection. Není co dodat. Tahle deska se zas povedla. Nechybí ovšem staré známe chytáky z Tune nebo Regenerace. Všechny spojuje parádní hlas se sebejistou Kryštofovou angličtinou a zatraceně silný náboj. Všem to neuvěřitelně šlape. Při takových peckách jako Bet my soul, to v kotli přímo vře. Co vám mám povídat. Paráda. Paráda. Paráda.

Jan Pecháček

Z historie zpátky do současnosti. Není to až tak dávno co jste vydali Soft Collection, sbírku sdružující převážně baladické skladby, co vás k tomu přivedlo?

Říkali jsme si co s časem, který uplyne mezi vydáváním řadových desek. No a taky jsme si všimli, že máme na deskách hodně songů, které moc nehrajem, takové ty středoproudé balady. Bylo nám to trochu líto, protože některé z těch věcí jsou opravdu dobré, takže jsme si řekli proč z toho neudělat nějakou kompilaci a vydat to. Podle prvních reakcí se to lidem líbí, takže to snad úplně nesmyslný nebylo. Jsme v době, kdy si člověk může v podstatě vydat kdykoli cokoli a navíc kdo ví, kdy to vydávání desek skončí. Každý týden si člověk říká, že už třeba ani další desku vydávat nebude, tak proč to nevydat když ta možnost je.

Bude to asi častá otázka poslední doby, ale neplánujete něco podobného i s „tvrdšími“ songy?

To nevím. To je otázka. Třeba nový album bude plné „tvrdých“ songů, o tom jsme se vážně zatím nebavili. Je ale pravda, že mělo-li by dojít na nějakou hard kompilaci, tak by to určitě šlo, protože těch tvrdších pecek máme taky poměrně dost.

Je vůbec nějaký rozdíl v tom když skládáte baladu nebo rychlejší věc, co se týče jednoduchosti, nápadů atp.?

Říká se, že střední a pomalejší tempo se hraje hůř. U těch pomalých písniček je všechno slyšet. My těm pazvukům říkáme „krutony“ neboli krutý tóny. Každý „kruton“ je hodně slyšet, takže obecně jsou muzikantsky na zahrání asi složitější ty pomalé. Nevím jak na vytvoření. Zase ty pomalejší písničky skýtají více prostoru na nějaké hraní s emocema, více tam vyzní změny, harmonie a je to více o melodiích. Takže zahrát dobře pomalou věc je umění.

V takovém soft kabátku se v současné době představuje i váš oficiální web, nikde jsem na něm ale nenašel klasické profily členů kapely, je to záměr jak si uchovat lehkou roušku tajemna?

Upřímně se tyhle profily v našem životě mění poměrně rychle, už s tím, že jsme tu hardcorovou scénu opustili poměrně záhy po roce 96 a začali hrát trošku jinak. Takže psát někam, že jsem takovej a makovej, to bych to musel každýho půl roku upgradovat a měnit. To raději jednou za dva, tři, čtyři roky udělám nějaký velký článek a z toho sami lidi mohou vypozorovat jak se člověk pohl myšlenkově a vůbec dál. Tím jak se vyvíjíme jako osobnosti a stárneme, tak se to mění. Ať se lidi kdyžtak podívají na facebook, kde taky jsme.

To chápu. Abychom od té otázky ale úplně neutekli, jaké jsou tedy vaše zájmy a koníčky, co Support Lesbiens dělá, když zrovna nic nedělá?

Tak já mám spoustu koníčku a volného času, který si rád užívám.

… třeba snooker.

Ano snooker, dokonce jsem teďka po dvou turnajích nové sezóny první v republice. Byl jsem dvakrát ve finále, ale to rozhodně neznamená, že jsem nejlepší hráč tady u nás, to rozhodně ne. Jinak taky hraju golf, chodíme na ryby, chodím se synem na bowling, nějak ho to teď chytlo, takže se snažíme volný čas užívat jak to jen jde.

Bavíte se i společně s kluky ze skupiny nebo je každý raději sám?

Ne úplně, protože přeci jen máme každý to svoje rodinné zázemí, ale často spolu rádi zajdeme právě na ty ryby. Popřípadě je-li ta možnost tak jdeme na nějakou společnou akci.

Nedávno jste v jednom rozhovoru odpovídali na dotaz ohledně soutěží typu Superstar. Otázka ale nesměřovala k tomu jestli tento typ pořadu sledujete, případně, zda-li se vám v poslední době některý z možných talentů zalíbil.

Já obecně ty reality show nemám moc rád. Ani ne tak SuperStar, ale spíš ten typ jako Velký bratr a podobně. Nemyslím si, že je to kvalitní zábava. Na to se člověk může koukat chvíli, ale kouká na to tak škodolibě a zábava, která rodí škodolibost pro mě není zábava. SuperStar tento atribut nemá, takže v tomhle je to dobrý. Občas je samozřejmě dobré se na sebe podívat, protože jako národ rozhodně nejsme lepší než lidi v té televizi. Takoví jsme, nebuďme naivní. Možná, že by to pak mohl být spíš takový naučný pořad, který by nám ukazoval, jací v podstatě jsme.

SuperStar ale není až takový nesmysl, protože je to zábava, která evokuje hodně energie, člověk narazí na spoustu talentovaných lidí a byl bych rád, kdyby to bylo až do poslední chvíle o těch lidech a soutěži jako takový. Když už pak jde jen o sledovanost, to není dobrý. Já už to moc nesleduju, ale vím, že ti kluci a holky zpívat umí. Můj vzkaz je, Chodúr je super a je to strašná zábava, ale potřebuje hudební byznys u nás druhého Toma Jonese? Ne. A Já si myslím, že on je dost chytrej na to, že si to uvědomuje a určitě ho čeká dost dlouhá cesta.

Jde to třeba vidět na Anetě, která se jako jedna z mála prosadila, byla schopná si to vybojovat, ale zpětně s tím taky hrozně bojuje. Musí znova a znova potvrzovat svou pozici a vlastně se do dneška furt profiluje. Pro ně je to daleko těžší tu pozici využít, byť je ten začátek lehčí. Je hrozně těžké vymanit se z toho stínu SuperStar a přetavit to v něco jak by ten člověk chtěl být prezentovanej a viděnej. Všichni ti lidi vyletí hrozně vysoko, objevují se v médiích a po pár letech po nich neštěkne pes, protože to nedokázali. V rámci pořadu sice někoho pobavili, ale pak to rychle upadne. Ve finále to není jen o tom jak ten člověk zpívá, ale taky o tom jak se prezentuje, jak vyjadřuje své názory a postoje.

Tito zpěváci, zpěvačky se pak mnohdy objevují v různých společných projektech známějších kolegů z branže, ono se vůbec v poslední době zrodilo více společných věcí, Chinaski a No Name, Tata boys a Ahn Trio … neuvažujete o něčem podobném?

To si moc neumím představit s kým bychom to udělali. Snad Monkey Business. Zatím jsme to neplánovali. Lidi chodí málo a kapely, které měly před pár lety vyprodané sály teď nezaplní kluby a všichni jsou hrozně překvapený a řeší co se stalo. Stala se jednoduchá věc, lidem prostě došly peníze. Akcí je víc a víc, kapel je víc. Láme se chleba a je třeba pořádně makat a netvořit věci povrchního typu, protože nepřežijou. Z toho se pak stávají takové ty letní hity, ale kdo si na ten hit třeba po dvou letech vzpomene, nikdo. Dělat něco krátkodobě se v hudbě moc nevyplácí. Když chce člověk dělat hudbu, tak musí přemýšlet v kontextu toho svýho života a prezentovat nějak ty důležité věci.

Rozhovor se oproti původnímu plánu pěkně protáhl. Zmínka padla i na Vánoce, dárky, děti a vůbec celý tento kouzelný čas, který si Kryštof Michal nejlépe vychutná doma s rodinou, která je pro něj na prvním místě. „Klid o Vánocích je důležitější než nějaké hraní,“ řekl v závěru, kdy také nezapomněl pochválit klub Garage, který je dle jeho slov jedním z nejlepších míst, kde zatím se skupinou hráli.

Zbývá jen popřát plno dalších nápadů, udržet si po těch všech letech stejný elán a jet dál. Ostrava i Brno si stejně jako ostatní ze zastávek rozhodně další příležitost zase nenechají ujít.

Na přípravě a realizaci rozhovoru se podílela Hanka Vyvialová, které bych tímto rád poděkoval.

Daniel Šácha

Potulný pisálek a nadšený japanofil. A nejlépe obojí dohromady.