Scooteři se čtrnácti esy v rukávu

Německá hudební skupina Scooter si pro nás připravila již 18. studiové album s názvem Ace, které vyšlo 5. února 2016. Zároveň se jedná o druhé album, na němž se podílel Phil Speiser – nový člen skupiny od roku 2014. Albu předcházely singly Riot a Oi, které jsem zde taky recenzoval. Pojďme si nahrávku společně rozebrat, písničku po písničce. Nejdříve však trocha těch základních informací.

Zdroje obrázků: Amazon.de, oficiální Facebook skupiny Scooter

Na obálce alba drží ženská ruka tři esa (karty) a na nich jsou naši Scooteři. Odtud název alba Ace, což znamená v češtině eso. Na zadní obálce jsou názvy skladeb všelijak zpřeházené, každý nápis je napsaný jiným typem a velikostí písma. Graficky propracované, vypadá to moc pěkně.

Album je k dispozici hned v několika variantách. Základní verze na CD, digitální download, stream (online přehrávání) přes služby jako Deezer a Spotify, nebo limitovaná verze na dvou vinylech a sběratelská lahůdka v podobě limitovaného CD boxu, v němž najdete album v digipaku (papírovém skládacím obalu), náramek a tématicky laděný balíček hracích karet s fotkami členů. Správní vlastenci si pořídí i česko/slovenskou edici alba.

Teď si dáme trochu toho historického pozadí. Po ne zcela vydařeném singlu Radiate, respektive jeho nevydařené singlové verzi, přichází něco, co už u Scooterů nečekal ani ten nejzarytější příznivec. Singl Riot se na nás vyřítil loni ke konci srpna a stalo se něco neuvěřitelného – Scooteři stvořili pecku, která jakoby vypadla z šuplíku nevydaných skladeb z období před deseti lety. Typický chytlavý a snadno zapamatovatelný skandující refrén vhodný na koncert kombinovaný dávkou poctivé elektrické kytary, tvrdými beaty a rychlým tempem. Snad všichni fanoušci uvítali tento krok velice pozitivně a plni očekávání jsme se těšili na nové album, doufajíc, že přinese více takových pecek.

Na den přesně s novým albem vyšel i singl Oi. Není to sice až tak oldschool pecka (jako ze staré školy), ale taky má podařený refrén a jistě potěší nejedno (nejen fanouškovské) ucho. Avšak už zde jsme se mohli setkat s narážkami některých fanoušků, že už to není „ono“.

A po vydání a poslechu nového alba Ace se k názoru, že to není „ono“, neboli že už to není pravý Scooter, přidávalo více a více lidí. Kde je pravda? Má cenu album srovnávat s kousky starými deset, dvacet let? A je vůbec důležité pídit se po tom, co je ještě pravý zvuk Scooter a co už ne? Není lepší hodnotit každou nahrávku samostatně?

Rád bych všechny čtenáře upozornil, že kapela Scooter nemá něco jako svůj typický styl. Typické je pro ni snad jen to, že po celou dobu svého působení mění hudební žánry jak na běžícím páse. Nejen proto, že se po celých těch 23 let taneční hudba prostě vyvíjí, ale i z důvodu, že Scooteři rádi experimentují a hlavně nechtějí zůstat pozadu, neradi by ustrnuli někde na vlně rave a happy hardcoru, typické to žánry pro první dvě alba. Takže pravý fanoušek by měl automaticky počítat s vývojem zvuku kapely i za cenu toho, že si nejdřív musíme zvyknout. Pokud by se nové album opět skládalo pouze ze skladeb typu Move Your Ass! či Endless Summer (klasiky z roku 1995) asi by už to nikoho nebavilo a každý by si říkal: „Proč to sakra trochu neobmění??“ Už by vlastně parodovali jen sami sebe a kdo ví, jestli by tu mezi námi skupina ještě byla.

Našli se i tací, kteří všechno dávají za vinu tomu, že odešel zakládající člen skupiny Rick J. Jordan, který jakž takž udržoval náladu písniček ve stejné hladině. Pro tyto osoby bych rád zdůraznil, že poslední dvě alba vydaná ještě za Ricka (The Big Mash Up + Music for a Big Night Out) zpětně hodnotím jako velice nevydařená, působí na mě jaksi nedodělaně a jistě nejsem s tímto názorem sám. Chtělo to svěží vítr, někoho nového. A ten někdo (Phil) přišel a mimo jiné složil pecku Riot. Takže, je odchod Ricka opravdu tak špatný?

Tím se dostávám k jádru věci. U každé skladby z nové nahrávky se pokusím zamyslet, jestli je to typický Scooter (za pojem typický Scooter já osobně považuji jejich tvorbu před albem Jumping All Over the World – 1993-2007 – ale jak jsem řekl, něco jako typický Scooter neexistuje), typický Scooter v novém kabátě anebo něco, co s dosavadní tvorbou nemá nic společného. Já osobně jsem zastáncem hudebního vývoje, přesto cítím nutnost ostatním zdůraznit, že album Ace zas tak „jiné“ není, jak se může na první poslech zdát.

Nejprve pro vás mám odkaz na oficiální minimix, tedy ochutnávku každé skladby z alba, abyste věděli, do čeho jdete:

01. Ace – Hned na začátek klasické intro (předehra). Je super, povedlo se. Temné přesně tak, jak má být. Napínavý klavír, tajemný ženský zpěv neznámého jazyka připomínající intro Habibi Halua (z alba We Bring the Noise), pomalu se rozjíždějící elektronické zvuky, náznak pokřiku Oi z následující skladby, trubka a na závěr přeskakující tóny, které nenápadně přejdou v druhou skladbu – bez mezery mezi oběma stopami. Hned ze startu taková nálož! Směle se může řadit na stejnou pozici ke stejně dokonalému intru Lights Out (z alba Who’s Got the Last Laugh Now?).

02. Oi – Druhý singl z alba. Obě verze písničky (albová/singlová + prodloužená), název, text, klip i obálku singlu jsem podrobně zhodnotil zde. Stručně shrnuto, jednoduchá, podařená písnička s chytlavým pokřikem a refrénem a trochu více sebestředným textem, což nepovažuji za mínus, právě že to je jedna z typických věcí u písniček Scooterů. A hlavně klip s obálkou se velice povedly – originální nápady, obojí stojí za shlédnutí! Tuto skladbu bych zařadil mezi kompromis, je to tedy typická záležitost okořeněná novým stylem.

03. Mary Got No Lamb – Následuje druhá typická skladba zahalena do nového kabátu. HPV (High Pitched Voice = „šmoulí hlas“) refrén je pro kapelu typický sám o sobě, od roku 2001 nechybí na žádném albu. Tady je však HPV tak hustě zpracovaný, že jsou to snad nejlepší „šmoulové“, které si můžete od Scooterů poslechnout. A k tomu to cinkání na pozadí, no nádhera! Pak už to jede, syntetizátorová melodie, beaty, energický hlas frontmana H.P.-ho Baxxtera. Co však této pecce vyčítám, je její až moc nápadná podobnost se singlovou verzí Radiate (původní verze na albu The Fifth Chapter). Kompozice je naprosto stejná, melodie po refrénu skoro taky. Proto ji ani netipuji na singl, kdežto jako albová skladba funguje skvěle. Pro srovnání si pusťte třeba Weekend! (z alba The Stadium Techno Experience). Aktualizace: Mary jsem na singl netipoval ani jsem si ji jako singl nepřál, ale nakonec stejně vyšla. Pro více informací si přečtěte mou recenzi.

04. Riot – První singl z alba. Nejlepší skladba na albu, nemá cenu o tom déle uvažovat. A taky nejlepší singl z poslední doby. Má podrobná recenze tady (spojená s recenzí singlu Radiate). Skladba je stejně žhavá a ocelová jako je obálka tohoto singlu. Kdo si myslel, že Scooteři již nikdy nepřijdou s klasickou rychlou řežbou, tak po těchto třech minutách okamžitě změní názor. Hodně se podobá pecce Fire (z alba The Age of Love), doporučuji obě. Klip k písničce je dosti unikátní, protože se jedná o 360-ti stupňové video. Co že to je? V recenzi singlu dostanete odpověď a hned si tam můžete video pustit.

05. Encore – Nečekaně si Scooteři do studia přizvali zpěváka (a jak se brzy dočtete, ne jednoho). Znova zdůrazňuji zpěváka, zpěvaček se vystřídala spousta. Jak to dopadlo? Nečekaně dobře. H.P. je tím pádem tak trošku v pozadí a v podstatě tam ani být nemusel, ale zřejmě si svoji sloku prosadil, i když jsem si na ni dlouho zvykal – je tam násilně vlepena mezi druhý vokál a bigroom house část. Každopádně písnička se povedla, poslouchá se dobře. Neoposlouchaný mužský zpěv to vše pěkně zpestřuje. Na pozadí mu hraje klavír i hezká kytarová melodie nebo jak to nazvat. H.P. zde celkem otevřeně používá „pubertální“ hlášky, jako „moje holka má ráda mou selfie tyč“ (taková ta „prodlužovačka“ na mobil, díky níž se vyfotíte z dálky, ale asi jste pochopili, že se tu myslí něco jiného) nebo „holky lajkují každou fotku na mém Instagramu“. Může to však vzhledem k věku H.P.-ho působit komicky. Asi se ptáte, jestli je tato skladba typická pro Scootery. Není, v žádném případě. Jako singl si ji představit neumím, ale moc se mi líbí. Rozhodně chválím za celkové provedení!

06. Burn (feat. Vassy) – Australskou zpěvačku Vassy si Scooteři „vypůjčili“ již na předchozí album (The Fifth Chapter). Tam s nimi nahrála singly Today a Radiate. Burn zní podobně. Dravý hlas se zpěvačce nedá upřít, dodává všem třem skladbám šťávu. Není jisté, jestli byl Burn nahrán speciálně pro toto album nebo se jen „nevešel“ na album předchozí. Přikláním se k druhé možnosti (zvlášť když sám H.P. v jednom rozhovoru říkal, že mají v zásobě několik hotových skladeb, které se na album The Fifth Chapter nehodily), protože je z této trojice nejslabší, takže zbyla. Nejde ani tak o zpěv, ten je fajn, ani o text, ten se povedl, ale celkově jsou ty melodie takové znuděné, jakoby ani nechtěly pobavit. Přesto věřím, že kdyby se na písničce zapracovalo, mohl by z ní být pěkný singl. Zpátky k textu: Pokud umíte anglicky, vynikne pěkná hra se slovíčky. Například: „co je to za cestu bez auta?“ nebo „jaká je to věta beze slov?“. H.P. nezapomněl zmínit ani ostatní dva členy Michaela a Phila, což moc často nedělá – má u mě plus. Typická záležitost? Hmm, tak napůl.

07. Don’t Break the Silence – A hned na to přichází druhý ženský vokál. Je dost v ploužákovém stylu, což se mi napoprvé moc nezamlouvalo. Po něm se opět hlásí o slovo H.P. Ty jeho náhodné pokřiky okamžitě připomenou starší kousky. Po hudební stránce písnička pokulhává. Neposlouchá se vůbec špatně, jen jí schází náboj. Navíc se melodie až moc podobá melodii v předchozí písničce. Toto je hezký příklad kombinace starého a nového stylu kapely.

08. The Birdwatcher – Klasika všech klasik. Zní jako Habanera, což je tak trochu raritní skladba Scooterů – měla v roce 2002 vyjít jako singl, ale mezitím odešel jeden z členů Axel Coon, přišel Jay Frog, vyšla Nessaja a vše upadlo v zapomnění. Alespoň remix na tuto skladbu byl vypuštěn (na kompilaci Push the Beat for This Jam: The Second Chapter) a Scooteři ji občas hrají na koncertech. Pokud existuje nějaká kratší verze s vokály a textem, tak ji nikdo nezná. Asi aby se zaplnila nepříjemná mezera a splnil tento restík, skupina nahrála „Habaneru s textem“. Oč vlastně jde? O výpravu do světa vážné hudby spojenou s hudbou elektronickou. Kdo nevěří, že to jde, nechť si pustí obě věci. Pokud by byla venku zima se vším všudy, tak by se nám hodila dobrá rada z textu: „Dávejte si pozor na zamrzlé cestě!“ :-) Hitovka, chci ji jako singl!

09. What You’re Waiting for (feat. Maidwell) – A máme tu druhého hostujícího zpěváka, Michaela Maidwella, který zpívá v reggae skupině Orange Grove. Osobně jsem rád za tuto spolupráci, jeho hlas posunuje skladbu na vyšší úroveň. Doprovází ho krom jiného líbivá kytara. Pohodový refrén přerušuje divoká melodie, která zaručeně roztančí. Tento počin je skutečně něco nového, co ještě Scooteři neokusili, klasikům se písnička zřejmě líbit nebude. Další adept na singl.

10. Crazy – Tak jako v Mary Got No Lamb je ten nejlepší HPV, tak tady je zase ten nejhorší, co kdy skupina stvořila. Akustická kytara, do toho strašně protivný „šmoula“ – zní to jak hodně nepovedené country u táboráku. Melodie potom je nehorázně ohraná, na stejné brdo jako Burn, Don’t Break the Silence, nebo zmíněný Mary Got No Lamb. Jenže H.P.-ho chytlavá říkanka: „Boom Bada Bing Bada Boom Bada Bam“ a následující bigroom část jsou bezva. Takže proč spojili dvě zcela nesourodé části dohromady? Pak z toho vychází takový rozporuplný paskvil. Crazy je opravdu crazy (bláznivý). A co je ještě zvláštní, že v bookletu (plánku, sešitku) alba je uveden naprosto jiný text refrénu. Změnili refrén na poslední chvíli? Nebo ho naopak nestihli změnit? Tak jako tak tam nesedí. Jedná se o podobný hybrid nového a starého stylu jako Don’t Break the Silence.

11. Opium – Konečně instrumentálka (skladba beze zpěvu). Tohle je prostě Phil v ryzí podobě. Krátký úvod, nájezd, bigroom část, ještě jednou, krátký závěr. Vůbec to není špatné, jen ten rozjezd s rozsekaným ženským vokálem trvá moc dlouho, zbytečně nudí. Zbytek je ale super. Hlavně ty smyčce. Odpověď na styl: Typické to není.

12. Stargazer (feat. Maidwell) – Maidwell podruhé. Tak jako jsou si podobné Today a Radiate s Vassy, tak minimum rozdílů najdete i u What You’re Waiting for a Stargazer s Maidwellem. Pokud se vám nelíbila první písnička s ním, ani druhá vás neohromí. Platí to i naopak. Já mám radši tuto písničku. Je to jednoznačný singl. Pokud ho opravdu vydají, doufám, že to nepokazí jako Radiate – to ať ho radši nepředělávají. Veselá, optimistická, nenáročná písnička. Když tady někdo řekne: „Tohle není žádný Scooter!“, má úplnou pravdu. Sahá to už do popu, refrén je dost ovlivněn reggae, ale právě proto je to tak dobrá hitovka. Opět dokonalá kytara. Akorát H.P. je hodně v pozadí. Tahle pecka má šanci vrátit Scootery na přední příčky hitparád! Cítím to. Pro srovnání si pusťte podobně veselou písničku The Sound Above My Hair (z alba Under the Radar Over the Top) se skvělým klipem.

13. Wolga – Druhá a poslední instrumentálka. Další klasika. Délka 6 minut, temná atmosféra. Zpožděné „klinkání“, trubku i falešný konec uprostřed si zamilujete.

14. Torch – Ještě větší překvapení než Riot je Torch, který se nese ve stylu new wave z 80. let. Přenese posluchače zpátky do dob, kdy byl Scooter ještě „na houbách“, ale H.P. s Rickem účinkovali v popové kapele Celebrate the Nun. H.P.-mu se sem tam zasteskne po tomto období a nahraje si nějaký ten ploužáček. Nejvíce mi Torch připomíná Second Skin (z alba Under the Radar Over the Top), jenže zdaleka není tak dobrý. Ať se na mě fanoušci nezlobí, ale ve srovnání s Maidwellem a zpěvákem v Encore zde H.P. zní tak trochu suše. Sloka je nevýrazná, za zmínku stojí jen refrén. Na každém albu od roku 1998 je poslední skladba instrumentální (pomiňme výjimky The Greatest Difficulty a Friends Turbo), kdežto u Ace se na konci zpívá. Věřte mi, nic se nestane, když album vypnete po Wolze, Torch se tu vůbec nehodí.

Tak co? Pořád se vám zdá, že to už není Scooter? Tak si ještě jednou poslechněte Ace, Riot, The Birdwatcher a Torch. A pak ještě Oi, Mary Got No Lamb a Wolga. A teď nějaké novější předchozí album, jestli se na něm nachází tolik klasických písniček jako tady. No vidíte. ;-)

Srovnávat se musí srovnatelné, proto když Ace srovnám s předchozím The Fifth Chapter, Ace jednoznačně prohrává. Skladby The Fifth Chapter mají svůj řád. Když si jednu pustíte, automaticky cítíte, že ta další tam patří, nechce se vám ji přeskakovat. Pěkně do kupy to všechno ladí. O Ace se tohle říct nedá. Na albu máme zařazeny skladby, které jsou naprosté klasiky, žádné pseudo klasiky, žádné náhražky, opravdu klasiky, ale vlastně tam nemají co dělat, protože se okatě bijou s čerstvými „novinkami“ jako Stargazer. Je jasné, že smysluplně to seřadit nejde. Buď Scooteři měli udělat album jenom s klasickými peckami nebo jen s těmi novodobými. Tahle kombinace nedopadla moc šťastně. Takže ač písničky samotné zní pěkně, jako album to nefunguje dobře. Nejsmutnější na tom všem je, že se Scooteři pokusili zavděčit „remcajícím“ fanouškům, ale jim je to stejně málo…

Jiří Sobota

Zaměstnání: sociální pracovník; záliby: poslech hudby (převážně kapela Scooter), sbírání hudebních CD, skládání hudby (hudební projekt ZoneX), tvůrčí psaní (recenze, povídky, texty), focení + natáčení, Playstation 1, turistika, dobrovolnictví - aktivizační činnosti se seniory, příležitostně film, divadlo, kniha