Scooter donekonečna a ještě dál!

25 let, to je vlastně čtvrt století – neuvěřitelné. Přesně tolik let oslaví německá kapela Scooter. Za celou dobu svého působení na hudební scéně oslovila spoustu lidí napříč všemi generacemi, jednu generaci vlastně vychovala, tu raveovou. Vydala 19 studiových alb, 4 výběrové kompilace, 4 záznamy z koncertu, 60 singlů, 6 video alb a 1 knihu, spoustu remixů skladeb jiných interpretů a vedlejší projekty nepočítaje. 4krát se personálně obměnila. Okusila plno hudebních žánrů. Víte co, aby nám to bilancování šlo lépe, pojďme si společně pustit jejich aktuální nahrávku Scooter Forever.

25 let, na novém albu je 25 písniček, vyšlo 25. srpna, vlastně ne, mělo vyjít. Vyšlo z nepochopitelných důvodů o týden později, 1. září. Taky je to pěkné datum, týden navíc se dal vydržet, ale už tam není ta dvacet pětka, no…

Možná vám vrtá hlavou jedna věc. Ať počítáte, jak počítáte, stále vám nevychází číslovka 25. Kalkulačku v klidu odložte stranou, zas tak náročné počty to nejsou, přesto je to trochu složitější. Skupina vznikla v roce 1993, první singl vyšel ale až v roce 1994 (pokud nepočítám raritní vinyl z předešlého roku), proto Scooteři ve svých textech zmiňují až tento rok. Ale pokud je to takhle, výročí by měli slavit až příští či dokonce přespříští rok, že jo? Vycházejme ze dvou věcí. Původní sestava Scooter se dost možná dala dokupy již v roce 1992, kdy by těch 25 let konečně vycházelo, jen prostě hned nenahrávali písničky, ale vystupovali jako DJs pod názvem The Loop!. Jako The Loop! remixovali písničky, ale první remixy vyšly opět až v roce 1994. Však ještě do roku 1997 se v bookletech alb a singlů objevovala nenápadná větička „produced by The Loop!“, takže Scooter byl celou dobu vlastně jen vedlejší projekt od The Loop!, což zní zpětně docela neuvěřitelně. Tak jako tak, desetileté výročí skupiny se slavilo na turné 2004, kdežto 20 let kapela oslavovala už během celého roku 2013, když postupně vydávala reedice všech svých studiových alb včetně bonusových skladeb, best of album, kolekci všech videoklipů a nakonec knihu (pomiňme, že Scooteři slibovali i výroční studiové album obsahující 20 skladeb – nezní vám to povědomě? :-)). Už mezi těmito výročími nám to začíná mírně haprovat. Nutno podotknout, že tentokrát Scooteři plánují oslavovat hlavně až v příštím roce, kdy vyjedou na výroční turné (jeho první část byla zahájena již na letošních letních festivalech). To už bude rok 2018, číslovka 25 tedy opět začíná do výpočtů o něco více zapadat. Anebo je to všechno mnohem jednodušší – Scooterům se prostě a jednoduše nechtělo čekat a oslavu si střihli o něco dříve. :-D

Všech 25 skladeb je zbrusu nových, ještě nikdy nevyšlo tak obsáhlé studiové album. 15 z nich tvoří hlavní album, dalších 10 jsou předělávky raveových a tranceových skladeb, které zásadním způsobem ovlivnily zvuk Scooterů – citován frontman H.P. Baxxter. U některých z nich je dost výrazně slyšet to, čím se dříve inspirovali, jak si přečtete za chvilku. Co je ale důležité, všech 10 pecek je instrumentálních! Instrumentálek, tedy skladeb, v nichž se H.P. vůbec nevyskytuje nebo jen nepatrně, jsme si poslední dlouhá léta moc neužívali. Dříve tvořily klidně i polovinu alba. Teď nám to kluci konečně vynahradili. Instrumentálky jsou takovým podpisem Scooterů. Každý si vybere, jestli pojede na singlových hitovkách nebo na temnějších instrumentálkách a nejlépe na všem dohromady. :-) Tím, že na hlavním albu Scooter Forever je prakticky jen jedna instrumentální skladba, se tyto dvě odvrácené tváře kapely hezky oddělují. Album plné hitů – CD 1 – a naproti tomu album plné temných instrumentálek – CD 2 – které zní úplně jako od jiné skupiny. Dva odlišné světy, černá a bílá, taková je skupina, kterou většina zná jen kvůli „blonďatému a ukřičenému zpěvákovi“, a to mě mrzí. Nápad tyto dvě dimenze oddělit se mi strašně moc líbí, bezpochyby je to nejlepší bonusové CD v historii Scooter (předčila by ho snad už jen kolekce raritních kousků ze Scooter archívu). U poslechu některých pecek cítím ten starý dobrý underground, který naposledy vyzařuje asi z alba The Stadium Techno Experience z roku 2003 – poslední album s uspokojivým počtem instrumentálek. Jen by bylo mnohem lepší, kdyby instrumentálky byly původní, z dílny Scooter, předělávky přeci jen nejsou tak atraktivní.

Pokud je mi známo, nikdy dříve nenastala situace, že by Scooteři představili nové skladby na koncertě ještě před vydáním alba. Nyní se tak stalo, 7. 7. 2017 v Leipzigu zahráli z nového alba hned pět věcí (intro a pak medley složené ze čtyřech kousků, singl Bora nepočítám)! Nejen, že jsme dostali nálož čerstvých a předtím neslyšených písniček (díky patří těm, kteří natočili záznam pro nás nepřítomné), ale hlavně je to znamení, že Scooteři albu věří a že jsou s ním spokojeni, když se s námi podělili o ochutnávku již o dva měsíce dříve.

Kam zařadit novou nahrávku v rámci zbytku diskografie? Pátá kapitola tvorby kapely (od roku 2014), čítající prozatím 3 alba, přinesla mnoho změn. Nově příchozí Phil Speiser na albu The Fifth Chapter ukázal, že Scooter nemusí dělat 20 let stejnou muziku. Proč se neustále držet nějakých zavedených pravidel, proč neobrátit list a nepřekopat od základů původní koncept? Album je téměř k nepoznání od všech předešlých, ale právě proto je tak svěží, nespoutané, úplně cítíte tu volnost. Plno autorských melodií a textů (coverům a nekonečnému samplování byla konečně učiněna přítrž), dokonalé ženské vokály, dobré nápady. Bigroom house a tak trošku opakující se kompozice skladeb nemusí vyhovovat každému, ale každý snad uzná, že Scooteři tehdy výrazně prokoukli. Album tvoří jeden sourodý celek, jakmile si pustíte jednu písničku, hned musíte slyšet i tu další, protože tam prostě patří, bez ní to nejde. Takhle sjedete celé album ani se nenadějete. Čistá práce, co víc dodat? To album Ace už tak sebevědomě nevystupuje. Jsou na něm výborné singly Riot a Oi, povedly se i Birdwatcher se Stargazerem, ale jako celek nahrávka nefunguje. Proč? Odpověď je prostá. Scooteři se snažili smíchat nesourodé „moderní“ a „typicky Scooterovské“ písničky, asi aby se neřeklo, že již podruhé odbočili až moc, jenže se to nepodařilo. Ale vývoj je vývoj, nebylo by to poprvé, co se zvuk kapely diametrálně změnil. Nyní, po tomto zvláštním kompromisu, nastává do třetice něco zcela opačného – album plné typického Scooteru a ničeho jiného. Krásně se nám tak uzavírá tato nezvyklá trilogie.

Stejně jako u The Fifth Chapter, Scooter Forever drží krásně pohromadě. Písničky jsou si někdy až moc podobné, ale přesně z toho důvodu se spolu nijak nebijou. Energií, kompozicí a nápady se tedy vracíme na začátek páté kapitoly, ale opravdu jsme potřebovali album, kde většina věcí zní jakoby byly složeny před deseti, patnácti lety? Podle nadmíru kladných reakcí fanoušků ano. Všichni jsou najednou plni nostalgie, Scooter is BACK!!!, Phil je borec!, nejlepší album a tak. Ale znovu opakuji, zvuk kapely se musí vyvíjet, jinak nás to přestane bavit, dříve než si myslíme. Takže, novinka se mi líbí více než Ace, to prozrazuji už teď, ale z principu se mi tento přehnaný oldschool nezamlouvá.

Plno písní je v jumpstylu a hardstylu, s nímž před časem slavili veliký úspěch, je tu i trance, každopádně žádný house nebo EDM tu vážně nehrozí. Ženské vokály jsou nahrazovány tradičnějším HPV (high pitched voice – héliový hlásek), BPM (tempo) se razantně zvedlo, H.P. srší rýmy jako za mlada, vrátily se C-party (část před posledním refrénem), opět se používá nebezpečně moc známých melodií a vokálů. Vážně něco, co byste nečekali, návrat ve vší parádě. Kolikrát ani nepoznáte, že už jsme v roce 2017. :-D Vlastně všechno by mohly být singly. Ještě se mi u žádného alba nestalo, abych si u každé písničky řekl – to bude hit! V popisu skladeb vyzdvihuji ovšem pouze ty nejpotencionálnější potenciály. Ale máme tu dvě velká ALE. Všechny sloky jsou nelidsky krátké. Krásně se rozjíždí, H.P. válí a najednou buch, po deseti sekundách násilný útlum, ani jste nestačili vstát ze židle, abyste si zapařili. Kratší stopáž skladeb mi tak nevadí, spíše toto. Druhé ale je dost výrazné ale. Téměř ze všech písniček mám pocit, jakoby jim chyběl finální mastering. Sloky a refrény jsou k sobě kolikrát uměle naslepované, přechod mezi nimi žádný, úplně pěst na oko, i jednotlivé verše v refrénech bývají tak zvláštně překrývané, nesjednocené, prostě skoro jako demo nahrávka, která unikla ze studia. Mohou to samozřejmě napravit singlové verze, ale přeci jen, album je to hlavní, co nejvíce lidí zajímá, jemu by měla být dána veškerá péče, obzvlášť ve fázi závěrečného mixu. I v bookletu alba chybí některé pasáže textu nebo jsou chybné, což opět dokládá to, že nahrávka byla dodělávaná na rychlo a pod tlakem. I sám H.P. v rozhovoru na albu The Ultimate Aural Orgasm prozrazuje, že nejlépe se jim pracuje pod tíhou blízkého termínu, jinak jen tak lelkují. Pak to ale může dopadnout jako v tomhle případě. Je to veliká škoda, hlavně nyní, když má album šanci vzkřísit zájem u starých fanoušků.

Konec teorie, pojďme si rozebrat každou píseň zvlášť. Pro lepší představu si poslechněte minimix, ochutnejte Scooter Forever:

CD 1 – hlavní album

01. Foreplay – Nádherná předehra. Úvody alb páté kapitoly jsou si v mnohém podobné. Všechny zní jako soundtracky z nějakého filmu, stylem připomínají orchestr a vážnou hudbu, producentsky jsou na velmi vysoké úrovni. Ten novější automaticky předčí ten starší, kvalita jde neustále nahoru. Foreplay je navíc zvláštní v tom, že přibližně v polovině náhle změní atmosféru, která už je kapele mnohem bližší díky různým elektronickým hrátkám. Jedinou, zato velikou výtku mám k tomu, že moc dobře nenavazuje na následující skladbu, což by měl být u intra základ. Jinak Foreplay zazněl již v červenci na koncertě v Leipzigu a po něm následovala Bora! Bora! Bora!, která navazovala určitě lépe než:

02. In Rave We Trust – Na pozici druhé se zpravidla nachází singl a když ne, tak aspoň potenciální singl. Pravidlo je dodrženo i pro tentokrát. HPV refrén je chytlavý, stejně jako melodie a rychlorap H.P.-ho. Problém nastává v tom, že jeden a ten samý motiv se celkem 3x za sebou zopakuje bez výraznějších změn. Cinkavý rozjezd, HPV, hardstyle, H.P. Nepomůže ani C-part, který je zase stejný jako rozjezd. Jinými slovy, třikrát po sobě se skladba znovu a dlouho rozjíždí, zní to nepřirozeně. Malou útěchou může být to, že In Rave We Trust zazněl již na koncertě v Leipzigu, a to v upravené verzi. Je více než pravděpodobné, že skladba vyjde jako singl a tato nová verze bude použita. Na podivnou kompozici to bohužel nemusí mít žádný vliv, ale aspoň melodie po HPV je zábavnější a propracovanější. Na albu však už navždy zůstane tento podivný pokus, který zní strašně nedodělaně, což je obrovská škoda. Aktualizace: Nakonec jsme se dočkali vylepšené singlové verze! Verze z Lipska však zmizela kdo ví kam. Více informací v rezenci.

03. Bora! Bora! Bora! – Recenze pilotního singlu dává najevo, že z Bory moc nadšený nejsem, ale vyloženě propadák to taky není. Značku průměr si drží i na albu, i když zde překvapivě dobře zapadá, není to žádná šedá myš tísnící se někde v koutě. Scooteři úspěšně kopírují sami sebe, refrén kombinuje písničky The United Vibe a Maria (I Like It Loud). Motiv je sice stejný, jen energie se nám po cestě kdesi vytratila (zní jako albová verze, která se singlem teprve stane). Vynikající C-part vše naštěstí vyvažuje.

04. My Gabber (feat. Jebroer) – Druhý singl z alba. Jak můžete vidět v minimixu, původně se tato skladba jmenovala ID. V recenzi na singl se dočtete, co že se to s tím názvem vlastně přihodilo. Scooteři se dali dohromady s Jebroerem, hudebníkem z Nizozemí a společně předělali jeho písničku Me Gabber. Z alba i celé Scooter diskografie se vymyká tím, že hudbu neprodukovali Scooteři, proto zní tak nějak jinak. Jestli lépe či hůř, to už nechám na vás. Hlas Jebroera je příjemným oživením, H.P. hezky sekunduje. Hardstylová linka je výborná, vyskakující basy miluju. Celkově se to všechno ale může dost rychle omrzet.

05. Wall of China (See the Light) – Nejzpackanější příležitost udělat z této pecky skladbu číslo 1. Výtečný ženský vokál zazpívaný tak prožitě, že ve vteřině máte husí kůži. Vymakaná hardstylová melodie. Energický H.P. Potud všechno v pohodě. Jenže nápady nejsou nijak rozvíjeny, stále se jen opakují, což prostě nestačí. Jeden refrén jako druhý. Pomohlo by dát pryč nadbytečnou druhou sloku s nepatřičnými dubstep/trap beaty a rovnou přejít v asijsky laděný C-part, takhle je to přetláskané. Navzdory tomu si říká o singl. Poslechněte si kousky I Love You a Fell the Stars od Unit 5, sólového projektu Michaela Simona ze Scooteru, a uslyšíte zjevnou inspiraci.

06. Shooting Stars (Move It to the Left) – Mám pocit, že došlo ke spojení mužského vokálu, který nebyl použit u minulého alba, s taneční melodií vymyšlenou až teď a k tomu se doplnila sloka odněkud z mezidobí. Co z toho vzniklo? Ano, slátanina. 3 písničky v jednom, to se snad ještě nepodařilo. Hostující zpěvák má říz, připomíná mi klasické rockové skladby dob dávno minulých. Kolotočové tóny jako z poutě a k tomu H.P. navádějící „posuňte se doleva, a teď zase doprava“ jsou nadmíru chytlavé, ale totálně se k vokálům nehodí, čehož si všimnete hlavně na závěr, když obě linky hrají dohromady. Sloka je opět povedená, líbí se mi tím, jak je minimalistická s pár zajímavými zvukovými efekty, ale – budu se opakovat – nepasuje tam. Každá z těchto částí má jiný beat, jinou náladu a zároveň samostatný potenciál stát se hitovým singlem. Ten by se musel kompletně překopat se zaměřením se pouze na jednu z částí, jinak fungovat nebude. Opět smutně říkám, škoda, že to takhle dopadlo.

07. When I’m Raving – Teprve až od tohohle bodu začíná mít album smysl, jakýsi směr a řád. Těšte se na silně návykový HPV a k tomu nadupanou „tutací“ melodii. Kompozice je sice podobná předchozím nezdarům, ale tady najednou nevadí opakující se motivy a krátké sloky, všechno je to prostě hezky pospojované. Sloka je obzvlášť povedená díky zvukům kombinující 8-bitové hry + stadiónovou fanfáru (vuvuzelu). Hladký přechod mezi slokami a refrény je zajištěn originálním nápadem, že na konec posledního verše předá H.P. slovo opět HPV hlasu. Skladba bude dobře fungovat naživo, ale na singl mi vhodná nepřijde.

08. Scooter Forever – Jedna jediná výtka, která mi vadí již u Bit a Bad Boy z alba Under the Radar Over the Top – násilné utlumování energické sloky v podobě ploužákového refrénu, jinak je to královna alba, nejen kvůli názvu. Skoro až ubrečený HPV se poslouchá velmi dobře. Každý refrén je jiný (cinkavý tón po druhém HPV je vynikající!), na závěr přijde vyvrcholení, pohráli si s tím, to je přesně to, co skladbám ze začátku CD chybí. Pokud hledáte pravou Scooter energii, tady ji najdete! Podobně jako When I’m Raving, naživo pojede dobře, pokud ji budou hrát, singlový potenciál tam ovšem neslyším.

09. As the Years Go By – Toto je směr, kterým by se kapela měla ubírat. Spojení moderních electro/house prvků a Scooterovského šmrncu v podobě rychlého tempa a hutné melodie, stejně jako se to podařilo u singlu Mary Got No Lamb z alba Ace. HPV dokonalejší snad být ani nemůže, hlavně ten text je super. Příjemně potěšil elektrický hlas H.P.-ho, který vyniká už v písničkách We Are the Greatest, Burn the House a East Sands Anthem (z alb No Time to Chill, We Bring the Noise a The Ultimate Aural Orgasm). Na pozadí první sloky zní nenápadný, ale o to vymakanější popěvek hlavní melodie. Sloka druhá snad ani nemusela být v dubstepu, ale dá se na ni zvyknout. Nezvykle pojatý začátek a konec se zaseknutými vokály (typické pro Phila) vám může a nemusí sednout. Mně se líbí hodně. Myslím, že by to mohl být fakt drsný singl.

10. Wild and Wicked – Úplně jako nevydaná skladba z přelomu druhé a třetí kapitoly (rok 2002), ta autentičnost je geniální. Nicméně, mnohem více mě oslovil Riot z předešlého alba, jenž má zajímavý úvod i závěr a povedenější refrén. I zde se Scooteři snaží oprášit singl Fire z alba Age of Love známý především kvůli riffům elektrické kytary, nyní říznutý syrovým kytarovým zvukem jako ve We Bring the Noise ze stejnojmenného alba a acid prvky. Líbí se mi C-part, jinak mě to nijak zvlášť nebaví. Poslední refrén je jaksi nedodělaný – v pozadí lze slyšet, jak H.P. povzbuzuje „hop héj“, ale je to strašně nevýrazné, jakoby to tam někdo přidal omylem. Nutno říci, že Wild and Wicked (po němž je pojmenováno následující turné) hráli již naživo, že by to byl další plánovaný singl? Hmm, na albu jsou zajímavější věci.

11. The Roof – A prej že to nepude! Happy hardcore je zpátky!! Čistý HPV může trochu rozčilovat, jenže jakmile se k němu přidá rave piáno, tak jsme zpátky v devadesátkách – boží!!! Pak se refrén dostává ještě do úplně jiné dimenze, když začne hrát jumpstyle beat. A nakonec přichází vrchol, našlapaná melodie, která se hodí jako sportovní hymna někam na stadión. Bomba, povedlo se, jasný singl + videoklip s jumpery! Škoda, že je zde sloka naprosto mimo, prásk do obličeje, navíc strašně nudná. Že by zase nějaký materiál, který nadbyl a nikam jinam se nehodil? Ale to je jedno, The Roof musíte slyšet, zaručeně si zpravíte náladu!

12. Kiss Goodnight – Jediná instrumentálka na albu, intro nepočítajíc. H.P. si jako vždy dopřává rauchpauzu, ale místo něj tu jsou dost podbízivé ženské vokály, takže to zas tak instrumentální není. Vokály jsou upravené tak fajně, že ani nezní jako HPV. Text je vykucený, převzatý z Let’s Play od Lexy & K-Paul. Slečna naprosto otevřeně žadoní, že nejlepší způsob, jak strávit dnešní noc, je „let’s fuck“. :-D Melodie mě až tak nezaujala, ale dohromady s vokály tvoří povedenou pecku, která taktéž hrála na koncertě v Leipzigu.

13. Kill the Cat (feat. Dave202) – A máme tu další spolupráci. Dave202 se nepodílel na vokálech, ale na hudbě. A je to znát. Atmosféra jako ze středověku díky zvonům, bubnům a mrazivým motivům. Je tu i H.P., ale myslím, že jako instrumentálka by vše fungovalo lépe. Lepší by bylo také prodloužit hlavní melodii, místo aby se po krátkých úsecích za sebou opakovala. Ale když už tu teda H.P. dostal slovo, výborně vyniká ve sloce, která mi připomíná The Chaser z alba Mind the Gap, takže tu máme další oldschoolárnu. Naprosto TOP je haúúú, zavytí vlka, které si vzal na starost taky H.P. :-) Stojí za poslech, singl nevím, nevím.

14. The Darkside – Temná skladba, přesně jak říká název. Směle může nahradit nepříliš povedený Marian z Jumping All Over the World. Originály a inspirace obyčejně neuvádím, ale tady musím, protože se jedná o téměř indentický cover stejnojmenné písničky od Hypertraxx. Skoro se nedá říct, která verze je lepší, Scooteři ji mohli udělat trošku osobitější, to je pravda. Suchý hlas H.P.-ho žeru, jinak mě to moc nechytlo.

15. Always Look on the Bright Side of Life – Po darkside taky máme brightside. :-D Opět uvedu originál: Eric Idle – Always Look on the Bright Side of Life. Je to znělka z filmu Monty Python: Život Briana. Od Scooterů jsme slyšeli snad vše, ale jazz opravdu ještě ne – až doteď. Jazz mi nikdy nešel pod uši, avšak tento zpěv společně s pohvizdováním máte v hlavě hned po prvním poslechu. A nebyli by to Scooteři, kdyby do toho nezamíchali nějakou blbinu. Po vzoru Can’t Stop the Hardcore z alba The Fifth Chapter na nás nečekaně vystřelí hardstylová nálož. Takové srandičky mám rád, závěr alba velice odlehčí.

CD 2 – předělávky písniček, které kapelu ovlivnily

Jestli následující desítka původních instrumentálek z devadesátých let podnítila skupinu k jejímu vzniku či sloužila jen k pouhé inspiraci nebo jestli z ní použili konkrétní motivy ve svých skladbách nám nikdo neprozradil. U některých kousků je dost výrazně slyšet, odkud vítr vane a pokud máte tvorbu Scooter naposlouchanou, nebudete mít problém je zařadit. U jiných naopak vůbec netuším, proč byly do kompilace vybrány nebo to jen tipuji. Tam, kde jsem si jistý, uvádím zdroj, ale pokud vás napadlo ještě něco navíc, napište mi prosím do komentářů, ať máme seznam kompletní. Díky. ;-)

Scooteři se natvrdo hlásí k tomu, že nápady nejsou jejich, v bookletu dokonce uvádí i původní interprety, ale díky tomu, že se skladby jmenují stejně, nebyl by problém je dohledat. Tento fakt vyloženě vybízí k tomu, abyste srovnali původní verze s těmi Scooterovskými, což může být koneckonců hlavní účel bonusového disku (takhle ty klasiky neupadnou v zapomnění). Už dopředu vám říkám, že nemá cenu si myslet, že verze z roku 2017 budou znít stejně nostalgicky jako ty z let 1993 až 1999. Oldschool jsou ale tak jako tak. Nové aranžmá skoro přesně kopíruje původní kompozice a tóny, jen zní moderněji a často výrazněji, chybí však osvědčené Scooter recepty. Tím, že jsou upravené verze kratší, měly by být mnohem přístupnější i těm, kteří instrumentálky běžně neposlouchají. Zkrácením na čtyři minuty z předchozích třeba osmi se nic zásadního nevytratí, protože melodie jsou v originálech docela repetitivní, naopak je zde větší šance, že vás to neomrzí, než dojedete na konec. Toto CD berte jako most mezi současnou a ranou tvorbou. Není to Scooter v pravém slova smyslu, je to jeho nová, dříve nepoznaná dimenze. Přeji příjemný poslech.

01. Universal Nation – Poslední z pětice ochutnávek, které zazněly již před vydáním alba. Hlavní linka je velice dobře udělaná, po chvilce však omrzí. Ať poslouchám, jak poslouchám, nenaskakuje mi žádná známá Scooter melodie.

02. Symmetry C – Poslouchá se hezky, ale jsou tu lepší věci. Až díky recenzi od jedné Scooter fanynky disponující vycvičeným sluchem jsem se dozvěděl, že ústřední „tutavý“ zvuk tvoří základ refrénu singlu Faster Harder Scooter (více vyniká v C-partu a club mixu), jinak bych na to možná nepřišel. Díky moc! ;-)

03. Unfuture – Jenom tam něco hraje, ale vlastně je to o ničem. Jen zvuky, žádné melodie. Inspirace je zjevná, v singlu Fuck the Millennium hraje stejný basový tón, který je možno slyšet ještě v New Year’s Day, Bramfeld a Ramp! (The Logical Song).

04. The First Rebirth – Veselé, pohodové, jen možná zbytečně jednotvárné. Tomuto se dá skutečně říkat předělávka, protože Scooteři přesně zachytili původní raveovou náladu a převedli ji do modernějšího hávu v podobě hardstylu. Nejpropracovanější z celého výběru. Tady je to jasné, z The First Rebirth vychází singl Friends.

05. Sacred Cycles – Až odsud se mi začínají předělávky opravdu líbit. Vše je tu perfektně nakombinováno, opravdu povedené. Vzdáleně mi připomíná Don’t Waste No Time (klidová část podobná s úvodem Sacred Cycles, včetně zvuku „motorky“), singly J’adore Hardcore + Ti Sento (C-party s pisklavými vokály stejně jako tady v úvodu) či Mashuaia (podobná atmosféra), ale ta hlavní inspirace mi zřejmě uniká.

06. Burning Phibes – Další super kousek, pěkně vyvážený. Při začátku mi okamžitě naskakuje club mix singlu How Much Is the Fish?, kdežto při té hlavní melodii se mi nevybavuje nic.

07. Lost in Love – Špatné to rozhodně není, ale nenadchlo mě to tak moc, pořád ta stejná melodie. Velice nenápadně to ukazuje na singl I’m Your Pusher, část po refrénu mi přijde podobná. Nebo si to jen nalhávám?

08. The House of House – Rozhodně nejlepší, nejvíce mě zaujalo. Napínavý úvod, husté basy a především mrazivé poklepávaní, ještě mrazivější hlas a úplně nejmrazivější melodie simulující motorovou pilu – v tu chvíli jsem kompletně v tranzu, jakoby mě fakt řezali. :-) Přebuřený závěr je total masiv! Basová linka zní stejně jako Last Hippie Standing, protože použili podobný sampl, originál ji však nepřipomíná vůbec. Pochyb však není o takovém tom vytí vlka v pozadí, které slyšíte i v club mixech Ramp! (The Logical Song) a Habanera.

09. Lost in Space – Předělaná je verze z roku 1994 s podtitulem Time Slip, s verzí z roku 1998 to nemá co dělat. U této jediné skladby cítím, jak jí škodí krátká délka. Dvouminutové rozjíždění dodávající na dramatičnosti by nebylo vůbec na škodu, kdyby za stejně dlouhou dobu skladba nekončila. Rozjede se a konec. A zrovna tady je ta melodie spolu s kosmickým hlasem nehorázně návyková, mohl bych ji poslouchat 5 minut v kuse. A pak znova. Nedá se nic dělat. Acid prvky v úvodu ukazují na singl Hyper Hyper, co říkáte? :-) A z ’98 verze si propůjčili nápad hlášení ve vysílačce, který použili v singlu Hello! (Good to Be Back).

10. Tales of Mystery – Mysteriózní mužský vokál je opět dokonalý, každopádně přijde mi to jako dvě odlišné skladby spojené dohromady, uprostřed se všechno celkem nepřirozeně změní, ale Scooteři jsou v tom nevinně, takový je origoš. Líbí se mi spíš druhá část s tou pseudotrubkou nebo co to je. Přesně tato „trubka“ mi připomněla Back in Time, ale inspiraci slyším i v tvorbě Axela Coona (2. kapitola), který rád používal všelijaké bubínky a cinkátka (ta můžeme slyšet v průběhu), například v Cubic. Dále tam jsou nenápadné „tutavé“ basy (vím, že to slovo používám pořád, ale jinak to popsat nejde. :-D) jako v Call Me Mañana a nakonec ještě podobná melodie, která hraje tak zvláštně po kouscích – v Tales of Mystery je v první části v Return of the Future v části druhé. Tak co, našli jsme všecko?

Album si můžete již tradičně koupit na CD v základní nebo limitované edici spolu se stylovou šálou a velkými samolepkami, pak také na striktně limitovaném vinylu (pravděpodobně už jen bazarový prodej) a samozřejmě i jako digitální download a stream. V českých a slovenských obchodech najdete speciální distribuci od Universal Music, na což by mohli slyšet především sběratelé, jenže oproti klasické německé edici má ta naše pěkně pitomý obal – digipack, z něhož CDčka skoro ani nevytáhnete a aby toho nebylo málo, mezi první a druhou stopou je mezera, takže o přechodu z intra se nemůžeme bavit už vůbec. Na poslech tedy ne moc vhodné, do sbírky super. Jo a rychlá aktualitka: z digitálních e-shopů a streamů zmizely předělávky Universal Nation, The First Rebirth a The House of House. Že by zase došlo k porušení autorských práv jako u singlu Bigroom Blitz?? Je možné, že jsou skladby nenávratně pryč a oficiálně si je už nestáhnete. Tady vítězí majitelé CD a LP, nám už to nikdo nevezme! :-D

Možná jste si všimli, že digitální verze alba má odlišný obal od CD a LP. Na fyzických nosičích je Scooter logo užívané od roku 1999, kdy vyšlo album Back to the Heavyweight Jam, ošoupanější. Černobílá obálka s logem uprostřed nevypadá zle, ale bohužel už to tu jednou bylo, a to právě na zmíněném albu, jen barvy pozadí a loga se prohodily, originalita nulová. To booklet uvnitř je jiného ražení. Nenásilný, barevný, nápaditý, pěkné fotky.

Co se vám vybaví při vyslovení Scooter Forever (mimochodem, název je tak dobře zakamuflovaný, že nikdo pořádně neví, jestli se album jmenuje Scooter – Forever či Scooter – Scooter Forever)? Že tu s námi Scooter bude symbolicky napořád? Nebo naopak, že zůstanou navždy v našich srdcích, protože nám dávají nenápadné sbohem?? To snad ne! Ale podívejte. Název alba. Návrat Scooter loga (na posledních dvou albech se nevyskytuje). Návrat starého stylu skladeb. Návrat CD singlů. Návrat instrumentálek. Bonusové skladby vyjadřující poděkování písničkám, které kapelu zformovaly. Rozlučkové názvy Scooter Forever, As the Years Go By, Kiss Goodnight, Always Look on the Bright Side of Life. Není toho najednou nějak moc? Dohromady se to tváří jako že v nejlepším přestat, vzpomínejte na nás v dobrém. U příležitosti oslavy 20letého výročí odešel Rick J. Jordan, zakládající člen, co nastane nyní při oslavě 25 let? Možná to ale bude jako 21. 12. 2012 – nestane se zhola nic a zbytečně straším. :-) Ať to je jak chce, turné v zimě 2018 bude, to je jisté. Album je nabušené hity. Jak vidíte, Phil umí, exceluje jak v moderních, tak oldschool stylech. Vypadá, že staří fanoušci se probudili ze zimního spánku. Není přece vůbec důvod končit.

Tak jo, děkuji, že jste se dočetli až sem a těším se na vás u dalších recenzí. ;-)

Jiří Sobota

Zaměstnání: sociální pracovník; záliby: poslech hudby (převážně kapela Scooter), sbírání hudebních CD, skládání hudby (hudební projekt ZoneX), tvůrčí psaní (recenze, povídky, texty), focení + natáčení, Playstation 1, turistika, dobrovolnictví - aktivizační činnosti se seniory, příležitostně film, divadlo, kniha