Rozhovor s překladatelkou Vašich oblíbených komiksů, Annou Křivánkovou

V Čechách mají manga a anime své pevné místo a rozrůstající se fanouškovskou základnu, ale hádám, že jen málo lidí tuší, že je tomu tak vlastně díky překladatelům komiksů z japonštiny. Dostalo se mi té cti vyzpovídat nejžádanější komiksovou překladatelku a nadšence japonské kultury Annu Křivánkovou. Domluvili jsme si setkání a já napjatě očekával, jaké to bude. Přes počáteční ostych se nakonec rozhovor rozběhl tak, že povídání neskončilo ani vypnutím diktafonu a informací o japonské kultuře a komiksu jsem si odnášel spoustu.

Měla jste ráda mangu už jako dítě nebo jste se k tomu dostala až později?

Manga je hodně vázaná na anime. Ne, že by byly nerozlučný, ale z velký části jsou na sebe hodně vázaný. Je pravda, že jako dítě jsem měla hodně ráda Včelku Máju nebo Candy Candy atd. a to bylo anime. Takže aniž by člověk tušil, tak k anime a manze měl vztah už jako dítě. Ale vyloženě o mangu jako takovou jsem se začala zajímat až od šestnácti let.

Mezi manga fanoušky je známý výraz otaku. Považujete se za otaku? Berete tento výraz spíš jako urážku nebo na něj koukáte jinak?

Těžko říct. Je pravda, že v Japonsku mají pro tento termín spíš negativnější pohled než je tomu u nás. Především díky některým aférám z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy Japonskem otřásl případ sériového vraha, který byl později klasifikován jako otaku, tak od té doby tento výraz nabral spíše negativní směr. Na západu se takto fanoušci nazývali, aniž by o tom negativním podtextu věděli. Otaku je člověk, který má velice rád něco. Cokoli. Může to být otaku do mangy, anime, vlaků, do sbírání známek, takže pokud budeme brát jako definici otaku jako nadšeného fanouška, tak určitě jím jsem.

Jak jste se dostala právě k japonštině?

V podstatě skrze populární kulturu. Tady ještě v 2. polovině 90. let nebylo téměř nic, v televizi byly Pokemoni, čas od času člověk přišel k lechtivějším záležitostem v podobě podpultových lahůdek jako Bondage Fairies nebo Urocukidódži, ale málokdy k něčemu normálnímu. Naštěstí tenkrát na RTL běžela anime Sailor Moon, dívčí klasika, ke které mě vlastně přivedla má budoucí manželka, takže za své prvotní nadšení pro japonskou populární kulturu vděčím do velké míry právě jí. Od Sailor Moon se pak člověk dostal k další anime a postupně i k jejich komiksovým předlohám, ale celou tu dobu krásně viděl, jak omezený má vlastně přístup ke všem těmto věcem, pokud neumí japonsky. Mohli jste samozřejmě vyjet za hranice, kde byly japonské komiksy k dostání v němčině nebo angličtiněí, ale k tomu jste měli příležitost málokdy, a navíc toho nebylo přeloženo mnoho. Aby člověk našel, co ho zajímá, musel šmejdit po internetu, který byl tenkrát vytáčecí a pomalý, takže ten přístup k naskenovaným japonským originálům nebyl tak jednoduchý jako dnes. Dnes se napůl z legrace řadím mezi tu starší generaci fanoušků, která říká těm mladším: „Vy máte dneska všechno, ale my jsme měli jeden komiks, který jsme si navzájem půjčovali, dokud z něj nebyl salát, a jednu kazetu, kteoru jsme si pouštěli do zblbnutí a kopírovali si ji, dokud nebyla vyšisovaná.“ Čili ten tehdejší nedostatek byl pro mě skutečně jeden z hlavních podnětů. Člověk chtěl vědět víc, vidět víc, tak nezbylo než se tomu věnovat takto.

Co je momentální hit ve světě mangy a anime v Japonsku?

Strašná spousta věcí. Je pravda, že některé ne úplně nové tituly, které už dokonce stihly dorazit k nám, jsou v Japonsku stále ještě velmi akutální, jako třeba Útok titánů, který teď byl třeba převeden na filmové plátno. Byl kolem toho veliký humbuk. Mě osobně hrozně potěšil návrat mangy Fruits basket. To byl hit v podstatě před deseti lety – byla to velmi oblíbená šódžo manga (tj. manga určená především děvčatům a starším dívkám) a teď od září má nové pokračování, což mi udělalo obrovskou radost. Pevně doufám, že z toho bude taky takový hit jako byla původní série.

Který překlad Vás bavil nejvíc?

Zápisník smrti. To byla vždycky jedna z mých oblíbenějších anime i komixů, takže byla pro mě poklona mít možnost to přeložit.

Co z psané literatury Vás oslovuje jako čtenářku?

Co se týče japonské literatury, tak mám ráda spíše tu starší, řekněme z přelomu 19. a 20. století. Mám ráda literaturu z období Meidži a Taišó. Autoři jako Naoja Šiga nebo Jasunari Kawabata byli dříve velmi populární – či spíše docela dost překládaní – dokonce i u nás. Z novějších autorů je u nás velmi oblíbený především Haruki Murakami, kterého mám ráda, ačkoliv občas nesdílím to všeobecné nadšení, které se strhne kolem téměř každé jeho nové knihy.

Kdyby to nemuselo být nutně japonské?

Potom by to byla zase literatura převážně z přelomu 19. a 20. století ta klasičtější v podstatě ze všech zemí – např. anglická, francouzská, americká. Momentálně u mě vede Sinclair Lewis.

Dódžinši. Internet to překládá různě a mě to přijde jako kopírování s lehkou úpravou. Co to skutečně je?

Ve skutečnosti je to trochu složitější. Samotný termín se původně používal pro literaturu, kterou si autoři vydávali sami. V podstatě se dódžinši – ty komiksové se rozmohly na přelomu 70.a 80. let, a to především u ženských amatérských autorek. V podstatě kreslily krátké komiksy, v nichž vystupovaly postavy z již existující mangy nebo anime, a vytvářely si vlastní příběhy. Tyto příběhy byly často homoerotického ražení, ale v podstatě šlo o legraci, jelikož autorky dódžinši chtěly ty seriózní postavy (např. hrdiny seriálů Gundam Wing či Kapitán Cubasa) dostat do situací, do kterých se v původních komiksech za žádnou cenu dostat nemohly. Postupem času se pak z dódžinši stal artikl, se kterým bylo nutno počítat. Dnes si je můžete v Japonsku koupit ve speciálních obchodech, což mně osobně přijde jako velice dobré. Některé dódžinši jsou velice na výši výtvarně i stylově, takže se přiblíží originálu a někdy jej dokonce i předčí . Je to hodně pěkné souznění mezi profesionální a amatérskou komiksovou scénou. Japonští nakladatelé se na to dívají podobně. Amatérský autor si na tom nevydělá, takže nestojí za to do toho zasahovat a domáhat se peněz za porušení autorských práv. Navíc pro ten oficiální komix je to výborná reklama, protože pokud vás zaujme nějaké dódžinši, je dost pravděpodobné, že potom začnete číst i seriál, který jej inspiroval, a kupovat si přidružené produkty, z čehož budou mít vydavatelé samozřejmě zisk. A svým způsobem to prý trochu ovlivňuje i oficiální komiksovou tvorbu. Řečeno oklikou, v západních zemích komiks vzniká většinou jakožo myšlenka jednoho člověka, který sice může mít při ruce tým pomocníků,, ale při rozhodování zůstává víceméně svým pánem. V Japonsku je však samotná tvorba příběhu spíše týmová záležitost. Oficiálně má manga sice jen jednoho autora, který má k ruce několik asistentů, ale především s ním úzce spolupracuje redaktor, který dohlíží na to, aby komix vyhovoval potřebám časopisu, ve kterém pak na pokračování vychází.

A právě jednou z těch potřeb je prý i dostatečná atraktivita pro fanoušky jaoi dódžinši (tj. těch s homoerotickou zápletkou), a říká se, že právě z toho důvodu dávají redaktoři při tvorbě zápletky pozor, aby měl hlavní hrdina dostatek mužských přátel, se kterými by jej pak autorky dódžinši mohly párovat. To je ovšem jen taková polooficální toerie, před několika lety jsem byla na sympóziu o japonském komiksu v Kolíně nad Rýnem, kde se probíralo i dódžinši, a japonská komiksová kritička Jukari Fudžimoto tam tehdy tuto myšlenku vyslovila. Zní to možná jako trochu neuvěřitelná teorie, ale přinejmenším na zmíněném sympóziu byla přijata velmi nadšeně.

Co vy a film Paprika? Líbil se Vám?

Původně to byl román, který jsem mimochodem překládala. Viděla jsem ukázky z filmu, ale dlouho dobu jsem se nedostala k tomu podívat se na něj od začátku do konce. Teprve později , když už jsem překládala knížku, tak jsem se konečně podívala na film, abych věděla, jak to zpracovali. Je to má oblíbená knížka, takže jsem koukala, že hodně pozměnili děj, ale myslím, že to vyřešili pěkně (dostatečně fantasmagoristicky) a mělo to moc krásný soundtrack.

(pozn. redaktora: Mohu jen souhlasit).

Léto je obdobím hudebních festivalů. Zavítala jste na některý?

Popravdě mám hodně málo volného času, čili vypravit se někam je pro mě dost obtížné. Mám zkušenosti s festivalem Rock for people. Hrála tam moje oblíbená japonská skupina nebo spíš jeden její člen se svou vlastní skupinou, tak jsem se tam vypravila. Jinak ne, že bych nechtěla, ale časově mi to moc nevychází.

Hudebně (stylem) se řadíte spíše kam?

Hudebně se řadím také spíše zpátky. Mám ráda spíše klasickou hudbu, ale kromě toho jsem vysazená na padesátá a šedesáta léta, ta sedmdesátá mě tak trochu minula. Potom mám své oblíbence v osmdesátých letech, což je spíš nostalgie mládí. Japonský metal mě ale také silně oslovuje a fandím mu.

Závěrem snad už jen poděkuji za váš čas a já i fanoušci se budeme těšit na další komixy v češtině, které pro nás přeložíte. Děkujeme.

zdroj úv.obrázku:www.ctemeoba.cz

Josef Sádecký