Sto zvířat a jejich energická show!

Odstartoval nám rok 2010 a tak by mne zajímalo, jak jste ho začali? Chystáte nějaké změny, máte nějaké velké plány na tento rok?

Tak začali jsme ho tím, že koncertujeme tady ve Frýdku-Místku, kde zkoušíme zahrát program, který by měl být oslavou našeho dvacetiletého působení. Udělali jsme takový guláš ze všech písniček, o kterých si myslíme, že jsou ty nejlepší. Takže zahrajeme okolo 35 věcí, které by měly být průřezem celé tvorby. S tím bychom chtěli vydržet celý rok. V létě bychom rádi hráli na festivalech a na podzim bychom chtěli jet velké turné právě těch 20 let Sto zvířat, které by mělo vrcholit 20. 10. 2010 ve 20:10 hod ve sportovní hale v Praze.

Už jste hráli ve Frýdku-Místku?

No ano. Právě jsme nad tím přemýšleli, že je to asi 5 let, co jsme tu hráli naposled a některý kluci z kapely, kteří jsou s námi krátce tu ještě nebyli.

A proč jste si vybrali právě Frýdek pro ten prvotní koncert?

Tak my si nevybíráme. Naštěstí už 10 let kluby oslovují nás. Zítra jedem do Krnova, takže jsme si udělali takový pěkný moravský víkend.

Je nějaký rozdíl mezi moravským a třeba pražským publikem?

Asi ne. Na Severní Moravu jezdíme hodně rádi, ale třeba dost dlouho nám trvalo než jsme zlomili Brno. Ale poslední roky je nám úplně jedno kam jedeme. Zajímavé je spíše poměřovat zahraniční a české publikum. Jako Moraváci, Pražáci všechno je to stejný. Pijeme stejné pivo, tančíme na stejnou dobu, vůbec to neřešíme. Baví nás ty výjezdy, protože samozřejmě Pražáci ten rejpák nahoru občas mají. Ale když jsme jezdili do ciziny, tak byl obrovský rozdíl mezi Francouzi, kteří se okamžitě natlačí dopředu a jsou veselí a mezi Němci, kteří si jdou dozadu stoupnout k tomu stolíku a říkají si a teď se ukažte,vole. A pak dohraješ a oni začnou šílet a chtějí přídavek. A my si celou dobu říkali, jak to bylo o hovnu. Takže by to spíše stálo za to udělat nějakou studii o těch národech. Tady u nás už jsou ty rozdíly dávno smazány a my občas hrajeme na takových místech, o kterých jsme ani nevěděli, že existují a přijde tam 300 skvělých lidí. A musím zaklepat, že na nás chodí hrozně fajn, milí a inteligentní lidi. Takže všude dobře.

A  jaká věková skupina se nejčastěji objevuje na vašich koncertech?

No taková stejná věková skupina jako jsme my. Protože třeba trumpeťákovi  je o  přesně 20 let méně než mně. A protože my staří pánové vypadáme krásně samozřejmě, což teď není vidět úplně, tak se to odráží i v tom publiku. Chodí na nás lidé od 15 do těch 45 let. Což je skvělý. Vzadu sedí  intelektuálové 40 plus a kouří, pijí a vepředu jedou ty fretky mladý. To nás moc těší, protože samozřejmě nechceme hrát jen pro  děti  a taky ne pro naše spolužáky.

Hrajete raději v klubech nebo na festivalech?

To záleží. Když nás na konci května začnou ty kluby trošku štvát, protože přece jen je nás 10 a na takových malých podiích jako je tady, je to problém. Dneska tady stojíme jako na americkém fotbalu asi ve 4 řadách. Takže když už nás to začne prudit, tak přijdou festivaly a najednou vzduch a můžeme se nadechnout, kelímkový pivo, pohoda. Lidi přichází nejenom na nás ale i na další kapely, takže rozšiřujeme to publikum. A když už máme dost právě té kelímkové sezóny,  protože je furt vedro, tak přijde zima přesunem se zpátky do klubů. Kdo to vymyslel, tak byl moc chytrý pán, protože když už to není ono, tak začne něco jiného. Výhodou festivalů je opravdu to, že nás uslyší lidé, kteří by jinak nepřišli a nevýhodou je, že máš jen 40 minut. A nazvučit desetičlennou kapelu, to jsou někdy opravdu nervíky. Je to jako když máš někdy chuť na sladký nebo na slaný, nemůžeš říct, co je lepší.

Můžete prozradit na jakých festivalech budete letos hrát?

Letos pojedeme zase ty největší festivaly, což znamená: Rock for people, Trutnov open air, Sázava fest. Hodně máme rádi Mighty sounds v Táboře, který je zaměřený na ska a reggae. To jsou asi ty největší.

A tady na Moravě něco?

Přiznám se, že to teď nevím. Ale pojedeme české a moravské hrady. Vím, že tam jsou 4 moravské hrady určitě. Budeme je hrát s našimi velkými kamarády-Vypsanou fixou, takže už teď se těšíme, jak to bude vypadat večer (smích).

Je nějaký příběh, který se pojí s názvem Sto zvířat?

My když jsme s Tomášem Belkem (saxofonista), který vymýšlí všechny texty Sto zvířat, zakládali tehdy jako vysokoškoláci skupinu, seděli jsme 2 dny v hospodě a přemýšleli nad názvem. Psali jsme si ty návrhy do sešitku, který mám dodnes. No a potom co jsme vystřízlivěli, se nám Sto zvířat líbilo nejvíce. A vzniklo to tak, že já jsem kdysi dávno zkoušel psát nějaké texty a jeden z nich byl o holce, která má v sobě sto zvířat. Tomáš říkal, že to je dobré, dá se s tím dělat hodně věcí jako plakáty a tak. Dobře to zní v angličtině, němčině i francouzštině. Což jsme tenkrát samozřejmě ani nevěděli, že budeme jezdit do ciziny, ale hrozně nás to bavilo. A  navíc lidi z toho vycítí, že to asi nebude hudba k sezení, že to bude trošku prdel. Ale už jsme trošku alergičtí na věty typu:  Ale vás přece není sto.

Jaký vliv na vaše vztahy a spolupráci má to, že se v kapele stále mění její členové?

My si samozřejmě vybíráme k sobě lidi, který něco do té party přinesou, takže na hudbu to má velmi pozitivní vliv. Dneska s námi hraje, myslím si, jeden z nejlepších trumpeťáků v České republice, máme skvělého holandského baskytaristu.  Samozřejmě chceme po každém, aby nám do toho kecal. Není to o tom, že my jsme to kdysi S tomášem založili a všichni ostatní, aby drželi hubu a krok. To je nesmysl. Honza Spálený řekl kdysi krásnou větu, že dobrá kapela by měla mít srdce, mozek  a ruce. To srdce představuje třeba Tomáš, který píše texty, já jsme ten mozek, který všechno obtelefonovává a prudí a ti výborní hráči jsou ty ruce. A když je to všechno dohromady, tak je to skvělé. Musím říct, že poslední  4 roky jsme asi ta nejlepší sestava, kterou jsme měli. Ono to není sranda být všichni spolu pořád na cestách, ale takhle jak je to teď, je to moc fajn.

A vídáte se i o svém volnu?

No většina z nás pracuje. Já jsem třeba výtvarník a dělám v reklamní agentuře, Tomáš taky, Jana učí na základní škole. Takže my se přes týden nestíháme moc vídat. Ale je fakt, že občas jdeme i na to pivo přes týden spolu, ale to už je fakt úchylný (smích). Ale vídáme se a telefonujeme si pořád. Ta naše parta je opravdu skvělá.

A jak to Jana jako jediná žena v kapele zvládá s vámi?

Popravdě moc tomu nerozumím. Jana je dáma a my občas samozřejmě nejsme úplní gentlemani, takže já ji obdivuji, že to vydrží poslouchat ty kecy v tom autě. Ona je prostě svatá bytost. Už si z nás dělá srandu a povznesla se nad to. Zas na druhou stranu my si ji hýčkáme, chodíme kolem ní po špičkách. Ale jak jiné české skupiny  říkají, že ženskou do kapely nikdy, tak Jana tu naši určitě tmelí. Pokud máme nějaké problémy, tak Jana se z toho dostane vždycky dříve než my. Ona je vlastně ten největší chlápek z nás. Máme s ní velkou kliku, je to velká žena nejen tím, že má metr osmdesát, ale i tím, že má velké srdce, je chytrá a ví, co od nás může čekat. My jsme parta zakomplexovaných trapáků a ona tím tak proplouvá. Já si myslím, že k muzice patří ženský hlas. Když jsme byli v té Americe třeba, kde jsme byli paradoxně prezentovaní jako hvězdy, tak za celou tu dobu jsme neviděli žádnou ženskou. Tam skačko vůbec nehrály ženský. Ale všichni tam z Jany byli nadšení, ještě jak spustila tím svým hlubokým hlasem.

Nějakou vtipnou příhodu z Ameriky máte?

My máme tolik historek, které jsou tak veselé, že se ani nedají říkat (smích). Ale je jich hodně. To se asi fakt nedá publikovat. Ale takové zajímavé bylo, když jsme byli poprvé v Americe, koncertovali jsme ve velkých městech jako Washington, New York, Boston a teď najednou San Antonio. To je úplně u mexických hranic. A tam přijedeš, klepeš na ten klub ve 3 odpoledne, otevře ti ten Mexičan, vevnitř ještě spoušť po včerejším večeru. A přijde takový velký černý policajt a říká: „ Chlapi asi takhle, já jsem Bob a celý večer budu s vámi stát na pódiu, protože tady se hodně střílí. Já to jako budu hlídat, aby nebyl nějaký problém.“ To mě docela pobavilo. Samozřejmě se nic nestalo a potom jsme se s Bobem ožrali. Ale nejdřív jsme si mysleli, že to je nějaká prdel.

Sto zvířat předvedli skvělý výkon i přesto, že se na pódium tak tak všichni nasoukali. Publikum se nejvíce rozskákalo na písně Škola, Nikdy nic nebylo nebo Skandál. Po asi dvouhodinové zábavné show (a show to díky vtipům Honzy Kaliny a tanci energické Jany opravdu byla) se někteří z členů šli vyřádit ještě na parket a někteří k baru. Tam si je odchytávali fanoušci s prosbou o podpis, fotku či trsátko. Všichni byli moc ochotní a milí. Dala jsme se s nimi také ještě do řeči a vyšlo by to na jeden další rozhovor. Ale to třeba někdy příště. Tímto bych chtěla poděkovat Nele Chamrádové, bez které by tento rozhovor nevznikl a kapele Sto zvířat popřát mnoho úspěchů do dalších let.

Redakce