Čtveřice Polívka-Heřmánek-Krobot-Geišberg měli v mládí kapelu Smoke. Polívkovi umře žena a on své kamarády poprosí, jestli by společně nemohli zahrát na pohřbu. Nemůže akorát Krobot, který je zcela pod vlivem své ženy praktikující učení východních filosofů. Kamarád Heřmánka, kterého hraje Richard Genzer, dostane nápad. Chce, aby Smoke hráli dál i přes jejich pokročilý věk. Vlastní hudební agenturu, a tak by se postaral o mediální propagaci. Skupina Smoke vyráží na své turné. Na pódiu řádí jako zamlada, akorát v typických kulturácích na ně čekají místo mladých fanynek jejich vrstevnice.
Každý ze čtveřice muzikantů je úplně jiný. Heřmánek na rozdíl od svých kamarádů plní rodičovské povinnosti, protože se svou mladou manželkou má malou dceru. Krobot se představuje v roli typického podpantofláka, který zcela podlehl vlivu své ženy a dodržuje přísný životní styl. Jeho žena (Zuzana Bydžovská) často medituje, jezdí do Indie a je posedlá zdravou stravou. To dokazuje také jedna z hlášek jejího chotě: „Nejdřív jsme vysadili bílou mouku, pak bílej cukr, ale pak i ten hnědej.“ Jeho výkon patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Krobot opět exceluje svým minimalistickým stylem, kdy se zamyšleným a vážným výrazem pronáší vtipné hlášky téměř po celou dobu snímku.
Polívka v roli vdovce vzpomíná na divoké mládí, zatímco učí v umělecké škole malé děti hře na hudební nástroje. Snaží se v sobě překonat bolest ze ztráty milované ženy a zároveň trochu tápe ve vztahu ke svému synovi. Toho hraje Vojta Dyk, jenž do určité míry hraje sám sebe. Ve snímku se představuje jako zpěvák kapely oblíbené u mladých dívek. Alice Nellis prostřednictvím jejich vztahu nastiňuje mezigenerační propast a také zoufalství dvou mužů nad ztrátou manželky a matky. Geišberg je v roli nestárnoucího rockera neřízenou střelou. Nebere si servítky a jeho poznámky mají k taktu daleko. Jeho postava srší neskutečným množstvím vtipných hlášek a na koncertech splňuje všechny požadavky frontmana rockové kapely.
Skupinu Smoke doplňuje ještě mladý bubeník. Je slepý, ale dokáže si ze svého hendikepu udělat legraci. Tak vzniká mnoho vtipných situací, např. když hrají pro mladé fanynky, tak lituje, že je nevidí, a když mají koncert pro vrstevnice hlavních protagonistů, ostatní mu závidí, že je slepý.
Nellis nevsadila pouze na známé tváře. Ve filmu dostala příležitost si zahrát i talentovaná herečka Jenovéfa Boková (dcera českého disidenta Johna Boka – pozn. aut.) a nepromarnila ji. Boková hraje Genzerovu dceru, která dělá kapele manažerku. Její role sice nevyžadovala náročný herecký výkon, ale ve výsledku splnila nároky kladené na postavu a v Revivalu byla příjemným zpestřením.
Film je plný vtipných hlášek, které pobaví diváky napříč věkovými kategoriemi. Díky hereckým výkonům jsou postavy uvěřitelné. Některé scény jsou sice nadnesené, například když si fanynky ve středním věku začnou během koncertu svlékat kalhotky a házet je po muzikantech, ale celkový dojem nekazí. Slabším místem je pak neustálá propagace pražského klubu SaSaZu, který se prezentuje jako „Lucerna moderní doby“. Na druhou stranu je třeba říct, že existují mnohem trapnější podoby product placementu. Plán vyprodat zmíněný podnik je většinu času hlavní motivací pro členy Smoke, proto opakování názvu klubu není rušivým prvkem.
Alice Nellis točí filmy na rozhraní komedie a dramatu. Vždy řeší nějaké kontroverzní téma. V Perfect Days to byl vztah starší ženy s kamarádčiným synem, film Mamas and Papas ukazoval problematiku umělého oplodnění a ani v Revivalu se nevyhýbá těžkým tématům. Prostřednictvím humorných scén odkrývá problémy jednotlivých postav, aniž by shodila celkovou lehkost filmu. Mohlo by se zdát, že ústředním tématem je stáří, ale podle mě je to život. Revival není depresivní ukázkou stárnutí, ale oslavou života. Nikdy není pozdě si ho začít užívat.