Recenze: Zoolander No. 2

Letos se do kin vrátila legendární komedie Zoolander. Hvězdami našlapaný příběh o nejlepším modelovi planety (Derek Zoolander) a jeho sokovi (Hansel) si v roce 2001 vysloužil uznání nejen od diváků, ale i od kritiků. Vzhledem k tomu, že šlo o bláznivou komedii, bylo převážně kladné přijetí kritiky dobrou vizitkou pro film. Po 15 letech se manekýn s pěti slabikami vrací na přehlídkové molo, a co víc, na filmové plátno.

Zdroj obrázků: www.allhiphop.com, www.comingsoon.net

UPOZORNĚNÍ: ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!

Režisérské lapálie

V prvotní fázi příprav pokračování Zoolandera měl režisérskou taktovku po Benu Stillerovi převzít Justin Theroux, který se podílel na scénáři k dalšímu Stillerovu filmu Tropická bouře. Nicméně k Therouxově další scenáristické tvorbě patří třeba i Iron Man 2, který hlubokými, ani nějak zvlášť vtipnými dialogy nesrší. Režisérsky Theroux taky moc zkušeností zatím neposbíral, jelikož režíroval jen jeden film Dedication. Paradoxně nejzkušenější je tento rodák z Washingtonu jako herec. Možná i pro malé zkušenosti za kamerou se nakonec Ben Stiller rozhodl celý film z režisérské židličky ohlídat sám, stejně jako u prvního filmu. Theroux u projektu ovšem zůstal jako scénárista a herecká posila. Pomohla však Benova ochranná křídla něčemu?

Slibný začátek

První trailery i propagace k Zoolanderovi No. 2 se celkem povedly. V trailerech se objevilo spousta opravdu, ale opravdu vtipných hlášek, které připomínaly doby vkusně vtipného Zoolandera z roku 2001. Bohužel, jak už se to v poslední době u komedií stává, hlášky v traileru byly pomalu ty jediné světlé okamžiky z celého filmu. Ačkoliv úvodní intro Zoolandera No. 2 vypadá docela slibně, obzvláště pak Derekova dějová linka, následný děj se pak ubírá dost podivným směrem. Ovšem pro skalní fanoušky Zoolandera a jeho parťáka Hansela bude úvodních deset minut jako pohlazení. Ben Stiller i Owen Wilson vypadají stále skvěle jako v jedničce a jiskru rozhodně neztratili. Bohužel postupný vývoj příběhu ústřední dvojku, která (podle mě) měla být snad tahouny celého filmu, jaksi upozaďuje. Hansela obzvlášť.

Až moc hvězd, až moc nostalgie, až moc barviček, až moc všeho

První Zoolander byl svým způsobem i unikátní tím, že se v něm sem tam objevila nějaká celebrita. Buď se tam však jen mihla, (což je pochopitelné, když se pohybujeme v oblasti nejvyšší módy), a nebo měla v určitých scénách svůj jasný účel (David Bowie, který soudcuje souboj na molu). V Zoolanderovi No. 2 jako by všechny hvězdy přišli na scénu a křičeli: „Podívejte se na mě, jsem Katy Perry a to je přece cool!“ Samozřejmě za to nemůže Katy Perry, Anna Wintour, ani žádná další z hostujících hvězd. Jde však ale o celkové vyznění důvodu, proč vůbec ve filmu jsou a jestli tam vůbec musely být. Ne, rozhodně nemusely. Navíc, v dnešní době už není nijak neobvyklý jev, že se ve filmu (a vlastně všude) objevují hvězdy z různých branží jen tak bezdůvodně.
Práce s hvězdami Zoolander vs Zoolander No. 2 – 1:0.

Další častý prohřešek filmových sequelů je přílišné vzpomínání na předchozí skvělý film. Jakoby se hned od začátku pokračující filmy smířily s tím, že nebudou tak dobré jako jejich předchůdci (viz Jurský svět). Zoolander No. 2 se s tím smířil také a nostalgické záběry, hlášky, rekvizity, ba i dokonce nostalgičtí lidé (Billy Zane,…) jsou do filmu napumpovány z obří kádě nadepsanou „Tohle kdysi fungovalo, tak proč ne dnes“.  Naneštěstí tohle na 100 minut zábavy nestačí.
Práce se zbytečným nostalgickým tlacháním Zoolander vs Zoolander No. 2 – 1:0.

Stojí taky za zmínku vizuální stránka Zoolandera No. 2. Zatímco už tolikrát zmiňovaná jednička si také hrála s barvičkami, celý vizuál nepůsobí nijak zvlášť vesele a rozjuchaně. Naopak Zoolander No. 2 je veselý a rozjuchaný až běda. Ale je to veselení jaksi nepřirozené, vyvolané násilím a provázené křečemi. Jakoby se tvůrci snažili navodit divákovi pocit podobný stavu po požití nějaké omamné látky. Nebo počítali s tím, že si divák sám takovou látku před začátkem filmu vezme. Takovému divákovi se zřejmě Zoolander No. 2 bude líbit náramně. S vizuální stránkou souvisí také kamera, o kterou se tentokrát postaral Daniel Mindel (Star Wars: Síla se probouzí, Star Trek,…). Jelikož se Zoolander No. 2 snažil být z neznámých příčin velkolepým, snad i epickým, proč si nenajmout epického kameramana? Nechybí tu proto záběry z letecké perspektivy i spousta zpomalených a nablýskaných záběrů. Po skončení filmu pak máte pocit, jako by se na plátně odehrálo něco velkého a významného. S odstupem (cca pět vteřin) vám ale dojde, že ani pořádně nevíte, co se hodinu a půl odehrávalo.
Práce s vizuálem Zoolander vs Zoolander No. 2 – 1:0.

Co tam vůbec všichni dělají a o co jim proboha jde?!

I když pomineme všechny zbytečné vzpomínkové scény, všechny zbytečné hvězdy atd., jednu věc pominout prostě nemůžeme. A to je samotný děj. Původní myšlenka o comebacku Dereka a Hansela nezní vůbec špatně. Derek, který se uchýlí do ústraní jako krab poustevníček (mimochodem jedna z nejlepších hlášek) po tragické smrti jeho ženy Matildy a odebrání syna, to není zlé. Hansel, který medituje v nezmapovaných částech světa se svou partou podivínů, to taky není rozhodně špatné. To, že má Hansel „znetvořenou“ tvář po nešťastném pádu Derekova centra pro děti, které neumějí dobře číst a … dál to znáte, je taky skvělá dílčí část příběhu. I následné usmiřování těchto modelingových veteránů a fakt, že se těší, jak to zase na mole všem natřou, pořád nic závadného. Nicméně hlavní dějová linka točící se kolem Derekova obézního syna a Mugata (Will Farrell) celý snímek poněkud zabíjí a pohřbívá dost hluboko pod starého dobrého prvního Zoolandera. I když samotná postava Mugata běh filmu trochu zachraňuje (například útěk z věznice), samotná motivace proč to všechno dělá, je více než prapodivná. Naprosto přemrštěná legenda o Adamovi, Evě a Steveovi započala první smíšené pocity, které vedly až k dávivému reflexu u rituálního obřadu s Derekem juniorem. Příběh, který se snaží být něco víc, ale pak z něj vyústí jen WTF momenty (duch Matildy á la Casper), není dobrou volbou pro žádný film, i když se jedná o bláznivou komedii. Pak už vůbec nejde o návrat Dereka a Hansela, ale o v podstatě jen o Derekova syna a jejich vztah, a to zkrátka nestálo za moc. Mugatu a jeho nečekaný ďábelský plán mohl zafungovat, nicméně se tam pro něj ani nenašlo moc prostoru.
Práce se scénářem Zoolander vs Zoolander No. 2 – 1:0.

Verdikt

Zoolander No. 2 má svá světlá místa, nicméně převažují temná zákoutí, kde se zasmějete jen kvůli přehlušení trapného ticha. Humor se dost liší od prvního Zoolandera, kde se všem podařilo vyvarovat nevkusných dvojsmyslných narážek. V pokračování Zoolandera se na vtipy tohoto typu připravte, velký počet scén je na nich založen. Rozpačité hodinu a půl trvající tonutí nevzkřísí ani záhada Hanselova otce, ani Penélope Cruz (která je jedním ze světlejších míst), bohužel ani zbrusu nový výraz El Niňo. Problém je taky sám Derek, u kterého v některých pasážích člověk ani neví, zda mu fandí či ne.

Ve všech disciplínách vyhrál Zoolander, který převálcoval Zoolandera No. 2 na celé čáře 4:0, i když v konečném důsledku by to bylo nejméně 120:1 (kladný bod za některé hlášky a za skvěle vypadajícího Bena a Owena). Co se ale hodí dodat, je skutečnost, že Zoolander No. 2 rozhodně není nijak horší než současné komedie. Kdo ale čeká, že se dočká důstojného pokračování jedničky, je na omylu.

Aneta Králová