3D technologie zobrazená na velkém plátně v kině vždy znamená dvakrát tak větší zážitek z celého filmu. Jinými slovy, bez 3D brýlí se často jedná o poloviční, tedy průměrnou záležitost. Toto jsem tvrdil po zhlédnutí Avataru, což byla zároveň má první „trojrozměrná premiéra“. Změnila mi Gravitace názor nebo jej pouze potvrdila?
Snímek Gravitace 3D se odehrává prakticky po celou dobu v docela nezvyklém prostředí – ve vesmíru. Nemám na mysli nějakou jinou planetu v kosmu či kosmickou loď, nýbrž onen černočerný volný prostor bez jakékoli gravitace, kde si můžete volně plout – vesmír je tedy opravdu hlavní „kulisou“ většiny scén.
Hned zpočátku je jasné, že se tvůrci nesnaží o žádný silný srdcervoucí příběh, ale soustřeďují se převážně na atraktivní vizuální stránku filmu. Ve spojení s dokonalým 3D provedením uvidíte nádherné scenérie, které vám řadový přírodopisný dokument jednoduše nenabídne. Létáte si vesmírem kolem postav a různých předmětů (pozor na zatočení hlavy) a v podstatě takto relaxujete. Čas od času se kamera přepne jakoby do pohledu z vašich očí, kdy vidíte své tělo, nohy i ruce z pozice hlavy, což ještě více umocní už tak atraktivní zážitek. Problém však nastává tehdy, když si uvědomíte, že je ve filmu děj nejen nepodstatný, ale že tam vlastně téměř chybí. No nic, originalita se může projevovat různými způsoby.
V hlavních rolích se objeví dvojice aktérů Sandra Bullock a George Clooney. Tím víceméně končí výčet herců. Je to působivé, protože v současné době se setkávám jen s málo filmy, kde by se mihly pouze dvě tři postavy za celou dobu. A ještě více to překvapí, když se jedná o snímek ze zahraniční (americko-britské) produkce. V souvislosti s cizími filmy si totiž vždycky vybavím dlouhatánské nekončící titulky na závěr, kde polovinu času zaberou jen jména všech zúčastněných. Klidně i zvířecí kompars.
A o co že tam tedy jde? Poklidný život na jedné vesmírné stanici přeruší náhlá zpráva z ústředí Houston, že se směrem na zmíněnou americkou kosmickou základnu řítí hromada roztříštěných úlomků právě sestřeleného ruského satelitu. Jednoduše se zkřížily dvě operace obou zemí najednou v nejméně vhodný čas (není žádným překvapením, že se jedná zrovna o tyto dva rivalské státy). A jak všichni dobře víme, žádný odpad jen tak nezmizí. Posádku to rozdělí, loď poškodí, až se kosmonautka s mužským jménem Ryan ocitne v nekonečném černu naprosto sama. Spojení se Zemí se vytratilo. Sice si užívá naprostého klidu, ticha a nezávaznosti, ale určitě nehodlá strávit zbytek svého života bez pevné půdy pod nohama. Vydá se tedy zpět na místo nehody, aby se pokusila přistát na Matičku Zemi, kde si doufejme konečně odpočine od časem otravného a nepohodlného stavu beztíže.
Na snímku oceňuji vydařené prolínání hluku a úplného ticha. Tyto dvě linie se změní v průběhu sledování vícekrát a funguje to skvěle. V praxi to vypadá tak, že po prostřihu z hlasitého prostředí, například uvnitř kosmické lodi, vám bude připadat, že jste právě ohluchli, ale to se jen nečekaně změnil záběr na venkovní prostředí, kde je zrovna absolutní klid. V tu chvíli si uvědomíte, jak je někdy pouhé ticho k nezaplacení. Všude kolem nás je však bohužel neustavný šrumec…
I přesto, že se během filmu jakoby nic moc neděje, neustále vás udržuje v pozoru jeho neotřelá atmosféra a zpracování. Já se teda nudit nezačal ani na minutu.
Co se týče mého samotného hodnocení, dobře jsem se bavil. Jenže kdybych se díval regulérně v televizi, předpokládám, že by mi film přišel velmi průměrný a nicneříkající, a po půl hodině bych ho vypnul. Je to velká škoda, protože potenciál tam je. Více rozpracovat původní dosti originální nápad (i když inspirace několika jinými snímky podobného žánru se nezapře) a vznikla by z toho suprová podívaná. A pokud se vrátím k mé otázce z titulku, musím bohužel konstatovat, že nebýt 3D zpracování, film by mě nezaujal a s kladnými komentáři bych šetřil.