Potíže nesmrtelných

PROLOG

Malicius stál u okna a zamyšlen pozoroval tmavé nebe, té noci tak potažené černí, že skrylo i lunu. Cítil se najednou příliš starý a unavený, jakoby všichni, které před lety znal, měli být již dávno mrtvi a pohřbeni s minulostí – jenže nebyli, ne všichni. Ponořen do chmurných úvah a představ, nevšiml si, že jeden ze stínů v koutě místnosti náhle potemněl. Povzdychl si a svěsil hlavu. Zezadu jej objaly dvě jemné bílé ruce. Maliciovo sídlo obývala jen jedna jediná další bytost: Wolfi. přítel, společník, milenec. Mladší o šedesát jedna let, ale co je to za věkový rozdíl, když můžete žít celá staletí a vaše tělo nezestárne.

Malicius zůstal stát čelem k oknu, avšak přitáhl si Wolfiho bradu na rameno. „Doufal jsem, že určité důsledky žití se smrtelníky mne nikdy nepotkají,“ pronesl hořce a rozevřel dlaň, v niž svíral zmuchlaný list papíru.

„Poslední vůle zapomenuté snoubenky, která si přeje, aby sis vzal alespoň její vnučku, meine Liebe?“ usmál se Wolfi.

„Něco mnohem horšího. Dopis od Lílie, spíše dokonce oznámení.“

„A co oznamuje, tvá drahá dávná přítelkyně?“

Malicius opět zvedl oči k černému nebi. „Že mám syna.“

„Jakže?“

„Ano. Syna. Dítě. Potomka. Je mi z toho špatně. A je to ještě horší. Chce, abych si ho vzal na pár týdnů k sobě. Prý musí nutně odcestovat a nemůže ho vzít s sebou. Je to od ní velmi milé a pozorné, že ji napadlo dát mi o všem včas vědět,“ zašklebil se a drtil dopis v dlani.

„A nemůže to být jen žert?“ zadoufal Wolfi.

„To těžko, lásko. Psaní doručil její havran. Už je starý a vypelichaný, neposílala by ho s dopisem v zobáku dál než na pět mil jenom proto, aby se mohla zasmát.“

„Jistě. Mohli by ho přece sežrat netopýři. Chücht.“

„Jsem rád, že alespoň jeden z nás neztrácí dobrou náladu.“

„Promiň. Tak co tedy? Přijmeš, odmítneš?“

„Obávám se, drahý Wolfi, že i v této otázce jsem postaven před hotovou věc. Dostavník s mým synem dorazí za tři dny i s jeho zavazadly.“

„Üüük.“

„Nemám nic proti tomu, abychom mu tak říkali, ale v dopisu té zatracené zrzavé čarodějnice stojí, že se jmenuje Vittorio.“

„Jawohl. A jak je vlastně starý?“

„Stačí k večeru, kdy jsem Lílii viděl naposled, přičíst necelých sedmnáct let a odečíst plus mínus devět měsíců. Výsledek je šestnáct.“

„Scheiße. Co s ním budeme dělat?“

Maliciovy rty se ohrnuly v širokém zubatém úsměvu. „Vůbec nic. Perpetum stationáre, drahý Wolfi. Neuděláme vůbec nic. Prostě ho necháme stát venku. I s kuframa.“

 

 

 

I

 

Vittorio seděl v kočáře. Byl na cestě ke svému otci, kterého nikdy před tím neviděl, již třetí den, a tuto noc se cíl neúprosně blížil. Kola kočáru nadskakovala nad každým kamenem a spadlou větví, a navíc začalo pršet. Chlapec svíral v náručí futrál s houslemi – byly tím nejdražším, co u sebe měl – a jeho načervenalé kadeře mu poskakovaly na ramenou.

Ve skutečnosti si návštěvu Maliciuse u matky napůl vyprosil. Protestovala, že to nejde jen tak, protože otec o jeho existenci nemá potuchy a jistě vede svůj soukromý neživot spokojeně i bez toho, aby o Vittoriovi věděl. Toužil poznat upíry, poněvadž doufal, že mu budou blíž než lidé. Matka nejdříve nesouhlasila a trvala na tom, aby zůstal u ní – syn čarodějky má přece právo „být trochu divný“. Pak se v nedalekých západních lesích začala objevovat stržená zvířata s rozsápanými krky a břichy. Mohli to mít na svědomí vlci nebo medvěd, dokonce i zatoulaný vlkodlak. Neuplynul ani měsíc, a objevila se první lidská mrtvola, poznamenaná řáděním tesáků a drápů, stejně jako ta zvířata. Když se ztratil otec vrstevníka, se kterým se Vittorio neměl rád, a lidé ho našli s roztrhaným hrdlem a střevy rozházenými po lese, proletěl jejich oknem kámen. Začaly problémy. Lidé dostali strach a z některých jazyků ukapával jed. Chlapec, který ztratil otce, se na Vittoria vrhl, když přecházel náměstí. Vittorio mu mohl ublížit, ošklivě ublížit, kdyby chtěl. Neudělal to, ale i tak se mu při šarvátce zúžily zornice a vytáhly zuby… a bylo zle. Vyděšený kluk o tom, co viděl, nemlčel. Matka na křivá obvinění Vittoria ze spáchaných vražd učinila několik důrazných prohlášení, nicméně situace se tím příliš nezlepšila. O sebe se Lílie nebála, uměla si s výtržníky poradit a klevety ignorovala, ale – takhle to prostě nešlo dál. A tak poslala Vittoria k Maliciovi, sama připravená zajet do čarodějnické gildy v hlavním městě knížectví, bude-li toho zapotřebí.

Kočár přejel přes výmol a mladičký dhampir uvnitř nadskočil, až se uhodil bradou o futrál, který se stále bál odložit vedle sebe či snad dokonce pod sedadlo. Bubnování deště zesílilo a s ním i nadávky kočího. Už tak špatná cesta se brzy změní v široký pruh bláta. Zastavili. Lucerny připevněné po stranách kozlíku se zlověstně zakývaly.

„Už jsme tady?“ otevřel Vittorio dvířka a vyhlédl do deště, ale sídlo nikde neviděl.

„Ne tak úplně, mladej pane,“ odvětil kočí. „Ale dál nejedu. Je to do kopce, v tomhle počasí to je o hubu. Támhle to někde je, vidíte?“ ukázal prstem na dvě míle vzdálenou siluetu hradu, která v dešti a mlze takměř splývala s okolím. Vittorio zapochyboval, že ji kočí svým lidským zrakem skutečně rozeznává.

„Dostal jste zaplaceno, abyste mě dovezl až tam,“ namítl.

„To ano, ale podívejte se na to taky z mý strany, mladej pane. Je tma jako v pytli a do nejbližší hospody musím zpátky pěknej kus cesty. A v tomhle psím počasí budu eště rád, když tam já i mí koně dorazíme celí. Lituju, dál musíte po svejch.“

Vittorio zíral na kočího v němém úžasu. „To myslíte vážně? Mám sebou dvě velké kabely a housle, nemůžete mě tu jen tak nechat! A přespat můžete i tam – zdarma. Zařídím to.“

Kočí jen zavrtěl hlavou a s nesrozumitelným mumláním vyložil chlapcova zavazadla.

 

K bráně doklopýtal promoklý na kost. Vlasy se mu přilepily k hlavě. Boty měl obalené trávou a blátem, nohavice, kolena, zadek i rukávy umazané od toho, jak několikrát uklouzl a upadl. Cestovní kabely připomínaly velké hroudy mokré hlíny a ve futrálu šplouchalo. Hrad, možná spíše hrádek, vypadal ponuře a opuštěně. Vittorio zoufale popadl klepadlo a zabušil.

Vzpomněl si, co mu říkala matka. Dávej na sebe pozor, Vittorio. Netuším, jestli tvůj otec žije sám nebo ve společenství. Vím jen, kde ho najdeš. Upíři si se svým jídlem rádi hrají a ty jsi napůl člověk. Nemají pověst samolibých sadistických deviantů pronic zanic. Malicius se ke mně vždy choval hezky, ale netuším, v jakém je postavení mezi ostatními upíry. Tak buď opatrný, ano?

Čekal a nic se nedělo. Byla mu zima. Zaklepal znovu a opět mu odpověděla jen ozvěna. Ustoupil několik kroků dozadu, zaclonil si oči před deštěm a podíval se nahoru. V jednom z oken zahlédl dva bílé obličeje.

 

„Už je tady,“ zavrčel Malicius.

„Už? Jak vypadá?“ zaradoval se Wolfi a pospíšil si k oknu.

„Jako zmoklé kuře.“

„Klepe na bránu.“

„Ano, to slyším.“

„Klepe znovu. Určitě ho nechceš pozvat dál, meine Liebe?“

„Nejsem hluchý, Wolfi. A mé slovo snad platí.“

„Dívá se sem.“

„No a?“

„A teď na nás mává! Maliciusi, je chuděrka celý promáčený, vždyť se nastudí. Pojďme ho přivítat,“ přemlouval Wolfi a s úsměvem zamával chlapci dole.

„Možná bych mu na přivítanou mohl ukousnout hlavu. Pak by ho jistě žádná rýma netrápila.“

„Otevřete, prosím!“ vykřikl zezdola Vittorio.

Wolfi objal Malicia kolem ramen. „No tak, meine Liebe, krev přece není voda. A dlouho jsme neměli návštěvu.“

„Ale měli.“

„To nebyla návštěva, ale večeře, drahý. A já na rozdíl od tebe o společnost stojím. Copak nejsi na svého syna ani trochu zvědavý? Jdu mu otevřít.“

„Ne. Wolfi, já odmítám – Wolfi? Wolfi!“

 

Vittorio se opřel o křídlo masivních vstupních dveří. Ti uvnitř ho nepochybně zahlédli. Doufal, že ho i pustí dovnitř. „Prosím,“ zašeptal ke dveřím. Při myšlence, v jakém stavu se možná právě teď nacházejí jeho knihy v kabele a smyčec ve futrálu, se mu chtělo plakat.

Znenadání se dveře pohnuly a on spadl do náruče neznámemu muži. Zachránce byl útlý, bledý a vysoký, snad o tři hlavy vyšší než Vittorio. Dlouhé tmavé a rovné vlasy měl vyčesané vysoko do čela a sepnuté. Po pravé straně se v nich táhl jeden bílý pramen. Chlapec na upíra nezdvořile zíral. Fascinován světlýma očima a širokým úsměvem plným ostrých zubů v úzkém obličeji cítil, jak mu měknou kolena, a nezmohl se na slovo.

„Ty budeš Vittorio, viď?“ řekl přátelsky upír.

„O-otče?“ vykoktal ze sebe oslovený zmateně. Upír se rozesmál.

„Nein, kleine Liebschön. Tvůj otec na tebe čeká uvnitř. Já jsem Wolfi.“

„Aha. Ehm… Těší mě?“

„Mne daleko víc,“ usmíval se Wolfi. Zvedl Vittoria lehounce jako malé dítě a odnesl jej pod střechu, kde již stál zamračený Malicius. Wolfi mu zabláceného chlapce nekompromisně předal z náruče do náruče a odkráčel pro jeho věci.

 

 

 

II

 

Vittorio se s povděkem ponořil do horké vody smíchané s jakýmsi vonným olejem. Do velké hluboké měděné vany by se vešel třikrát. Skoro v ní mohl plavat, takovou doma neměli. Špinavé a promočené oblečení hodil do nízké kádě. Na stolku u vany leželo jiné, suché a čisté. Nebylo jeho. Rozhodně si pamatoval, že prošívanou košili s krajkami žádnou nevlastní. Podíval se pod ni a našel úhledně složené a nažehlené žakárové kalhoty. Něco takového by mu matka nikdy nekoupila. Vedle cimprlich oděvu stál komínek bílých plátěných osušek a zdobené otočné stolní zrcadlo s přihrádkou, ve které našel hřeben, kartáč na vlasy, manikúru a malou lahvičku, která mohla obsahovat naprosto cokoliv od parfému po leštidlo na nehty.

Více než zapůjčené nóbl oblečení a lahvička, s níž nevěděl, co si počít, ho však znepokojovala hádka, kterou chtě nechtě zaslechl. Začala, sotva upíři zavřeli dveře od koupelny.

–  „Je docela rozkošný, nemyslíš?“ cvrlikal Wolfiho hlas.

„Jistě, hotové cukrátko,“ vrčel hlubší hlas, patříci Vittoriovu otci. „Vskutku. A to bláto, drahý, to je ještě rozkošnější. Prostě jsi nemohl toho kluka postavit na zem, že. Proč jsi ho vlastně nesl? Má snad něco s nohama?“

„Nein, meine Liebe, aber – koukal na mě jako zmoklý netopürek.“

„Mluv normálně!“

„Promiň.“

„A kde ho uložíme? Nemáme žádný volný zařízený pokoj, Wolfi!“

„Může si vzít můj, stejně spím u tebe.“

„Možná tě tam dneska nechci,“ ucedil Malicius hlasem barvy otráveného medu.

„Jak müslíš, Feinsliebchen. V mém pokoji je místa pro dva dost.“

„V žádném případě! A přestaň mě dráždit tím přiblblým přízvukem!“

Hádali se kvůli němu jako malí. Ne, hůř, pomylel si zkroušeně Vittorio, jako staří manželé.

 

Horká koupel zapůsobila jako znovuzrození. Opět čistý, voňavý, a díky osuškám i konečně suchý, se Vittorio natáhl pro nachystané šaty. Košile mu byla velká. Z rukávů tak tak vykukovaly špičky prstů a spodní lem sahal chlapci do půli stehen. Zároveň byla tak heboučká, že by se s ní dokázal mazlit celé hodiny. Kalhoty mu naopak dosahovaly těsně pod lýtka. Vittorio se v nich cítil poněkud nezvykle. Především proto, že nohavice, olemované černou kraječkou, končily malým rozparkem s rudou saténovou mašlí. Pod stolečkem pak ještě objevil boty – pánské zdobené střevíce, jen o dvě čísla větší – a v nich složená bílá punčochová nadkolenka. Zapřemýšlel, jestli to má být nějaká zvláštní zkouška vytrvalosti. Pak se rychle obul a vykartáčoval si vlasy.

Vyšel z koupelny a uvědomil si, že neví, kam teď má jít. Rozhodl se tedy procházet všechna patra, dokud někoho nenajde, a samozřejmě zabloudil. Chodby si byly podobné a většina dveří zamčených. Svíčka v kahanu, který si vzal sebou z koupelny na cestu, pomalu dohořívala. Jako dhampir však naštěstí ve tmě neviděl nejhůř. Také potkal zrcadlo a ošklivě se polekal, načež zakopl o povalené brnění. V jedné z hlavních chodeb visely podél zdi staré portréty ošklivých neznámých lidí a střídala je pouze prázdná vybledlá místa po dalších obrazech a nástěnné svícny olepené zažloutlým zaprášeným voskem a pavučinami. Došel tou galerií hrůzy ke schodišti a konečně zaslechl vzdálené hlasy Maliciuse a Wolfiho. Ozývaly se z opačného křídla budovy, než kde je hledal.

Vydal se tím směrem a cítil, že se mu stáhl žaludek. Trochu hladem. Mnohem více nervozitou. Co řekne, až znovu otce uvidí? Co se v takových chvílích od něj čeká, že řekne, co udělá? Že se otec ze setkání se synem neraduje, to se nedalo přehlédnout. Ani přeslechnout, povzdychl si při vzpomínce na hádku ohledně svého ubytování. Nyní spolu upíři hovořili za širokými dvoukřídlými dveřmi. Byly pootevřené. Vittorio zadržel dech a vešel.

… „Už toho nech, ušpiníš se a zase se půjdeš převléct. Dneska už počtvrté.“

„Nepůjdu. A nemůžu se ušpinit, mám rukavici.“

Místnost, ve které se Vittorio ocitl, by se dala nazvat jídelnou. U dlouhého obdélníkového stolu stálo několik židlí s vysokým opěradlem. Wolfi klečel u krbu a pohrabáčem rovnal čerstvě přiložené dřevo. Malicius mu stál za zády se založenýma rukama. Vittorio si jemně odkašlal. Oba se k němu otočili. Malicius se tvářil nevrle. Změřil si chlapce pohledem odshora dolů a zacukaly mu koutky. Vittorio si rázem připadal jako šašek a vědomí, v jakém oblečení se momentálně nalézá, tento pocit umocňovalo. Wolfi odložil pohrabáč a přivítal dhampira zábleskem ostrých zubů v úsměvu.

„Vittorio, právě jsem pro tebe chtěl zajít. Pojď, posaď se.“ Sundal si hrubou plátěnou rukavici, se kterou přikládal do krbu, galantně odsunul jednu židli a vyčkal až se Vittorio usadí.

„Jaká byla lázeň?“

„Wolfi!“ zavrčel Malicius.

„Dobrá, dobrá, donesu něco k pití,“ ohradil se mladší upír a odkráčel.

Malicius se posadil naproti, čelem k Vittoriovi a beze slova si jej měřil pronikavýma očima. Byly zelené, jako Vittoriovy, ale mnohem tmavší a ze způsobu, jakým na něj hleděly, se chlapci kroutily útroby. Stočil pohled z otce na tříramenný svícen uprostřed stolu. Přemýšlel, co říct, a zda smí Maliciovi tykat. A jak ho má vlastně oslovovat? Rozhodně se tvářil jako někdo, kdo při slově tati pomyslí na vraždu.

„Máš na sobě Wolfiho věci,“ promluvil upír jako první.

„Svoje jsem si ještě nestačil vybalit,“ zakuňkal Vittorio na obhajobu něčeho, za co pořádně nemohl.

„Tak s tím ani nespěchej,“ oznámil mu otec. „Jednak nejsme na dlouhodobé návštěvy zařízeni a druhak – proč tě sem Lílie vůbec poslala? Za trest? Prozradila alespoň tobě, proč se mě neobtěžovala zeptat, zda s tím souhlasím?“

„Za trest? Já nic neprovedl.“

„Mě za trest, Vittorio. Máš mi co od ní vzkázat, doufám.“

„Ahm…, ano. Maminka nechává pozdravovat.“

„Tak pozdravovat.“

Maliciova tvář nyní na chlapce působila jako maska vytesaná z ledu. A za pevně semknutými rty se skrývaly nebezpečně dlouhé a ostré špičáky, které teď upíra nepochybně brněly. Jeho napůl lidský syn raději mlčel a doufal, že Wolfi se vrátí brzy.

„Jsem z tvé nenadálé přítomnosti rozhořčen, Vittorio.“

„Otče, já – “

„Neříkej mi tak. Dělá se mi z toho nevolno. Jmenuji se Malicius.“

„Dobře, Malicie – “

„Vida. Chlapeček umí správně skloňovat. Nicméně bych tě rád požádal o laskavost. Chci, abys ještě dnes v noci napsal Lílii list s úpěnlivou prosbou, zda bys směl zůstat u ní, ať už je to kdekoliv. Rozumíš?“

„Ano, ale – “

„Ve městě nedaleko odsud pracují kurýři. Hned zítra necháš dopis doručit. Výdaje milerád uhradím. Víš kam napsat, že ano?“ dodal Malicius při pohledu na Vittoriovu tvář plnící se tichou panikou.

„Řekla mi kam pojede,“ přikývl. „Ale – “

„Výborně. Přidám také jeden list a na obálku dám svou pečeť.“

Vittorio pobledl. Čarodějnická gilda. Matka mu o ní vyprávěla. O čarodějkách a čarodějích čerpajících sílu z elementů i přímo z vesmíru, o psychotronicích a vědmách. A o alchymistech ve sklepení, kteří za pomocí všelijakých kombinací různých ingrediencí tvořili magii, která se dá nalít do flakónu. Jejich práce, a také zájmy, zahrnovala (někdy i nechutné) experimenty. A upíří krev je prý vzhledem k její nesnadné dostupnosti jednou z nejcennějších ingrediencí, hned po krvi démonní a dračí. Co kdyby se jim dostal do rukou dhampir? Vittoriovy barvité představy ohledně alchymistických laboratoří zahrnovaly krom bublajících tekutin ve skleněných nádobách také stoly s pouty, velké jehly a klece.

Malicius se spokojeně usmíval a Vittorio se snažil nepropadnout přesvědčení, že je tomu tak proto, že mu otec vidí do hlavy.

„Nuže, jsem potěšen, že souhlasíš. Vzhledem k tomu, že tvá matka s dopisy posílá havrany, předpokládám, že odpoví-li obratem a neodcestovala-li nikam příliš daleko, nezdržíš se zde o moc déle než týden. Budu rád, když se po tuto nezbytně dlouhou dobu zabavíš něčím tichým a nenáročným na mou pozornost. Otázky?“

Vitorrio svěsil hlavu. „Žádné. Když na to přijde, můžu si přes den číst a večer jít spát.“

Maliciův výraz pookřál. „Znamenitě. Hlavně žádné fidlání když budu vzhůru. Stačí, že Wolfi takměř každou noc mlátí do klavíru a vříská tou svojí hatmatilkou.“

„Wolfi hraje na klavír?“ Dhampirovi se vrátila trocha radosti do žil. „A smím si ho poslechnout?“

„V něčem takovém ti nedokážu zabránit. Ujišťuji tě, že pokud odsud rychle neutečeš, ochrání tě před Wolfiho hudbou jedině náhlé ohluchnutí nebo definitivní smrt. Obojí mohu zařídit.“

„Mluvíte o mě?“ Wolfi vplul dovnitř, v jedné ruce zdobený tácek se třemi poháry a karafu ve druhé. Dveře za sebou přivřel lehkým kopnutím a s potěšeným úsměvem od ucha k uchu doplul ke stolu. „Pijte rychle,“ poradil. Položil poháry, několikrát zakroužil karafou a začal nalévat. „Stydne a už se trochu sráží, ale snad ti bude chutnat, Vittorio. Lepší teď nemáme.“ Podal chlapci číši naplněnou až k okraji a přisedl si.

„Je to krev, že?“ zeptal se Vittorio, spíše sám pro sebe. Podle vůně by to poznal i se zavázanýma očima.

„Jistě,“ přikývl Wolfi.

Malicius se ušklíbl. „A cos čekal? Pomerančový džus?“

„Ne, to ne, já jen– ehm – já jen že – nikdy jsem nepil krev takhle – z poháru.“

„Tak na zdraví! A na shledání. To by se mělo oslavit.“ Wolfi zvedl číši k přípitku.

„A na brzké rozloučení,“ dodal Malicius. Wolfi do něj za to dloubl.

Vittorio přiložil okraj poháru ke rtům. Krev už nebyla tak čerstvá a teplá jako v okamžiku, kdy se otevře rána, ale dhampir cítil, že má ten druhý hlad, akorát o něm nevěděl, dokud si nepřivoněl. I tak vypil pohár do dna s obtížemi. Náhle prodloužené špičáky mu překážely. Škrábal a klouzal jimi o stěnu číše, pak se zakousl a málem do ní udělal dírky. Nedokázal zuby zatáhnout, ne s vůní krve v chřípí a s její chutí na jazyku. Pokradmu sledoval otce a Wolfiho. Malicius vypil nalitou krev s tesáky zataženými v ústech, Wolfi dokázal civilizovaně popíjet s povytaženými. Zřejmě v tom měl praxi.

Sotva dopili, Malicius navzdory Wolfiho protestům odvedl Vittoria do narychlo zařízeného pokoje. Nepříliš prostorná místnost zahrnovala starou, neúhledně povlečenou vratkou postel, oprýskaný dřevěný stolek, jednu židli se ztyřelým čalouněním a žádné topení. Na stolku čekalo přichystané psací náčiní, několik listů papíru, svíce a křesadlo. Chlapcova zavazadla, očištěna od bláta, ležela na zemi vedle lůžka.

„Nikam nechoď. Až budeš s dopisem hotov, přijdu si pro něj,“ oznámil mu Malicius a zavřel za sebou dveře. Vittorio osaměl v naprosté tmě, a ačkoliv byl rodem napůl upír, pocítil jisté zoufalství ze situace, ve které se tak znenadání ocitl. Za zavřenými okenicemi neustával silný déšť a do místnosti skrze škvíry táhl studený vítr vlhkost.

Vittorio zapálil svíci. Ze zavazadel vytahal všechny knihy a oblečení a rozmístil je po pokoji, jak jen to šlo, aby jeho věci alespoň částečně uschly. S houslemi to bylo horší. Dhamipr je nešťastně osušil přikrývkou. Pak usedl ke stolku a smočil špičku seříznutého husího pera v kalamáři.

Drahá maminko, napsal.

Přicestoval jsem celý promáčený, ale v pořádku. Otec mě tady nechce a prosí Tě, aby sis pro mne co nejdříve přijela. Bydlí jen s jedním dalším upírem jménem Wolfi. Služebnictvo nemají. Wolfi je na mě docela milý, má legrační přízvuk a nevypadá, že by mě chtěl sníst.

Vittorio znovu ponořil brk do inkoustu. Skrz zavřené dveře k němu dolehla hudba, a tak připsal: Hraje na klavír.

     Dostal jsem pokoj, který vypadá trochu jako cela, a je tu děsná zima. Doufám, že jsi v gildě pořídila dobře, a tu bestii z lesa už někdo chytil, a že naše jméno je (nebo brzy bude) očištěno.

     S láskou V.

Poté se usadil na postel, která příšerně zaskřípala. Přitáhl si kolena pod bradu a zaposlouchal se do vzdálené klavírní melodie. Za celou noc jej navštívil otec jen jednou – s obálkou a listem pro Lílii. Do obálky přiložil Vittoriův krátký dopis a zapečetil ji voskem, do nějž obtiskl svůj prsten.

Malicius se tvářil tak chladně a odtažitě, že se ho Vittorio neodvážil optat, zda by směl dostat ještě jednu přikrývku. Když osaměl, zachumlal se co nejvíc a nehýbal se, protože kdykoliv to udělal, železná konstrukce jemu přidělené postele hrozivě skřípala. Brzy se začal propadat do spánku, a tak dvě jemné bledé ruce, přikrývající ho od krbu vyhřátou kožešinou, považoval za sen až do probuzení.

III

 

Malicius seděl v křesle, na klíně rozevřenou knihu pojednávající o praktických záležitostech práva útrpného, a zadumaně hleděl na zrzavou hlavu svého syna. Vittorio seděl za stolem a psal další dopis matce. Snažil se škrábat brkem po papíře co nejtišeji. Trávil u otce již pátou noc a odpověď od Lílie nepřicházela – ani nepřilétávala. A nebýt Wolfiho, pravděpodobně by v místnosti panovalo mrazivé ticho.

Vysoký, pečlivě upravený upír se právě nalézal uprostřed skladatelské vášně. Vyťukával do klaviatury starožitného piána novou melodii a zapisoval noty. Při práci si broukal a pronášel krátké věty v řeči, které Vittorio nerozumněl.

Rusovlasý dhampir se několikrát přistihl, že na Wolfiho nevhodně zírá. Stačilo mu však jedinkrát zachytit Maliciův pohled, aby s tím okamžitě přestal a vrátil se k psaní dopisu.

…Jakmile uschlo nejhorší bláto, donutil mě jít do města pěšky, ačkoliv Wolfi se zmiňoval, že mají koně (dva) a dokonce i starý kočár. Sídlo stojí na kopci vzdáleném od města nejméně čtyři míle. Naštěstí nezačalo znovu pršet. Poslal jsem Ti zapečeťené psaní po kurýrovi. Kurýři mají koně a nikdo je nenutí doručovat dopisy pěšky. Také jsem si koupil nějaké vlastní zásoby, protože oni nejedí a nepijí čaj. Vařit si musím sám. Wolfi mi zkoušel pomáhat, ale dopadlo to špatně.

Kolem klavíru se rozhostilo ticho. Vittorio zvedl hlavu od psaní a odvážil se promluvit.

„Ehm… Wolfi?“

„Ja?“ otočil se na něj oslovený s úsměvem. Malicius jen protočil panenky vzhůru.

„Jen by mě zajímalo,“ pokračoval Vittorio, „jak se jmenuješ celým jménem?“

„Wolfgang von Rosenrot. A ty?“

„Vittorio Curtea. Příjmení mám po mamince. A Malicius?“

„Malicius de Arges,“ prozradil mu Wolfi bez váhání.

Vittorio ignoroval otcův nelibý výraz a převaloval si to „von“ a „de“ v hlavě. „Takže vy jste oba šlechtici?“

„Aber sicher,“ přikývl Wolfgang von Rosenrot alias Wolfi.

„Takže já jsem také – “ nestačil dopovědět otázku, protože Malicius okázale zaklapl knihu a vložil se do rozhovoru:

„Ne, nejsi.“

„Jakto že ne?“ ohradil se dhampir.

„Protože náš svazek – tvé matky a mě – nikdy nebyl legitimní.“

„Cože nebyl?“

„Nikdy se nevzali,“ vysvětlil mu Wolfi dřív, než se Malicius stačil zvednout z křesla, aby mohl najít výkladový slovník K-M a zaměstnat Vittoria jeho přepisováním.

„Aha.“ řekl nelegitimní syn šlechtice poněkud zklamaně. „A ty jsi někdy ženatý byl, Wolfi?“

Wolfi s Maliciem se na sebe podívali a pak se oba začali hystericky smát.

 

Blížil se úsvit. Malicius stál u okna své ložnice a sledoval malou postavičku vzdalující se od hradu směrem k městu rychlostí chůze. Mohl sice Vittoriovi půjčit koně, avšak nepociťoval ani špetku potřeby tak učinit. Pakliže po něčem toužil, péče o pohodlí potomka tím nebyla.

„Liebe,“ vyrušil ho Wolfi. „Pojď už do postýlky.“

„Brzy bude svítat,“ odpověděl mrzutě Malicius na výzvu k dovádění před spaním.

Wolfi vstal, přešel k témuž oknu a prozkoumal oblohu. „Máme ještě více než půl hodiny,“ usoudil a vzal Malicia něžně za ruku.

„Dnes ne, Wolfi,“ vykroutil se Malicius z přicházejícího obejmutí. „Běž spát k sobě, nemám na to náladu.“

„Jsi si jistý?“ nechtěl se nechat odbýt Wolfi a pokusil se milovaného políbit. Malicius ho odstrčil.

„Naprosto jistý.“

„Jak myslíš, mein Schatz,“ pronesl Wolfi zklamaně a s výrazem nakopnutého štěňátka odešel do své ložnice. Malicius se za ním neohlédl.

 

Wolfi žil společně s Maliciem již po patnáct let a stále svého únosce, přítele, milence i stvořitele miloval. Navzdory této skutečnosti se nemohl zbavit dojmu, že z Malicia všechna vášeň vůči němu po těch letech dávno vyprchala. Kdysi toho bývalo tolik jinak.

Dříve Malicius Wolfiho hudbě a zpěvu lačně naslouchal třebas i hodiny. Učil se celé věty ve Wolfiho řeči a jeho přízvuk mu přišel rozkošný. Dnes Malicia obojí dráždilo. Krom lovu nechtěl s Wolfim nikam jezdit, nestál o muchlování před úsvitem, nesvěřoval se s dojmy z právě přečtených knih. Z některých jejich rozhovorů nabýval Wolfi dojmu, že o něj Malicius nestojí. Rozhodně ne tolik jako dřív. Namísto něžných slov vyjadřoval se ironií, nepochválil mu novou košili, ohrnul nos nad novou skladbou s komentářem, že je stejná jako ty předchozí. A dárky! Před lety Malicius Wolfiho malými dárky přímo zasypával. Nosil mu květiny, šperky, knihy i vstupenky do divadla pro ně pro oba. Ale teď?  Dva dárky za rok: jeden k výročí a jeden k narozeninám. Malicius se čím dál tím víc choval jako starý sarkastický mrzout. Když se u nich znenadání objevil Vittorio, doufal Wolfi ve změnu k lepšímu, avšak Malicius se choval ještě hůř a Wolfiho pomalu přecházela chuť snažit se o hezké společné večery.

 

 

 

IV

 

Vittorio se zavřel do svého neútulného kamrlíku a ze všech sil se snažil neposlouchat právě probíhající hádku. Jenže dva rozzlobené hlasy se nesly celým sídlem a doléhaly až k němu.

„Ty snad vůbec nemáš srdce!“ křičel zrovna Wolfi. „Tebe vůbec nezajímá, jak se teď chuděrka musí cítit?! Nezajímá tě ani jak se cítím já, když se takhle chováš?!“

„Ano?! Chci toho moc, když žádám trochu klidu?“

„Verdammt! To si nemůžeš číst v ložnici, když ti tolik vadí trocha hudby?!“

„Ne, to tedy nemůžu. A přestaň po mě ječet, Wofgangu!“

„Nepřestanu, dokud se neomluvíš!“

„Proboha, Wolfi! Nemáš mu co nosit dárky! A už vůbec ne takové, které dělají kravál! Je to snad tvůj syn?!“

„Nein, není. Ale ty se k němu tak nechováš! Je to milé, dát někomu dárek. Ty už mi žádné nekupuješ! A kdy jsme spolu naposledy byli v divadle, hm?! Já ti to řeknu – loni! A na co jsme šli? Na tvou oblíbenou hru. A když jsem chtěl, ať mě doprovodíš na ples, předstíral jsi, že jsi od večeře chytil leukémii!“

Vittorio si raději zacpal uši voskem a dal se do psaní.

Drahá maminko.

       Mé staré housle jsou zničené. Nepřestály počasí, ve kterém jsem od Tebe cestoval. Věřím, že výměna strun a nový smyčec škodu napraví, ale do té doby jsou nepoužitelné. Wolfimu bylo líto, že nemohu hrát, a pořídil mi nové. Jsou nádherné, z višňového dřeva a po krajích zdobené ornamenty. Wolfi mi ukazoval své noty, má jich ohromnou sbírku. Zahráli jsme společně duet pro housle a klavír, načež mi otec dárek zabavil a zakázal mi „fidlat v jeho domě, včetně okolí dvou mil.“  Vittorio dopsal větu a odvážil se odhlušit jedno ucho.

„… Vážně?! Měl jsi na to celé roky, Liebe!“

„Ty jsi měl celé roky na to, naučit se nenechávat válet prádlo na zemi, a nemám dojem, že by se ti to podařilo, drahoušku!“

„Dříve ti to nevadilo!“

„Jenže to bylo před patnácti lety, …!“

Vittorio si raději znovu zacpal ucho voskem a připsal:

Teď se kvůli mě hádají. Prosím, napiš co nejdříve. V.

 

Havran s dopisem od Lílie nepřiletěl a nepřiletěl.

Od noci, kdy Vittorio přijel, uběhlo dalších sedm, a dělal si starosti s příčinami. Otci se raději vyhýbal, zato společné chvíle s Wolfim mu ubíhaly rychle a více než příjemně. A co bylo horší, jak si Vittorio uvědomil, upír mu voněl. Wolfi používal drahý nasládlý parfém a přimíchával si vonné oleje do koupele, ale pod tím vším se prolínala jeho vlastní vůně, a ta rusovlasého dhampira dráždila k nesnesení. Upír ho přiváděl k extázi svou hudbou, okouzloval svým vzhledem, způsobem, jakým se pohyboval, a dokonce i způsobem, jak mluvil.

Vittorio doufal, že si ani jeden z nich ničeho nevšiml, a Maliciovi se neodvažoval pohlédnout zpříma do očí. Přes věškerou náhlost vzplanutí citů si až nepříjemě zřetelně uvědomoval, že i kdyby Wolfi Malicia opustil, on sám pro něj patrně není ničím víc než roztomilým dítětem s houslemi.

 

Wolfiho útlé prsty tančily po klávesách starého klavíru, ale jeho myšlenky se toulaly jinde. Vířily mu v hlavě mezi tóny sonáty, kterou hrál, jako roj netopýrů po noční obloze. Vittorio seděl na pohovce poblíž klavíru a poslouchal skladbu se zavřenýma očima. Wolfi ho pozoroval a napadaly jej nejrůznější věci: Žárlil by Malicius vůbec, pochyboval, nebo by jen prskal, ať si dělají co chtějí, pokud ho nebudou vyrušovat? Wolfiho bolelo srdce. Kam se všechno krásné podělo? Přistihl se, že mu chybí dokonce i Maliciovy majetnické výlevy. A mladinký dhampir Wolfiho nezakrytě obdivoval, což mu činilo nesmírně dobře. Nehledě na to, že byl odjakživa zatížený na zrzavé vlasy. Vittorio by stál za hřích… Nebýt Maliciovým synem, Wolfi by neváhal si užít a povečeřet. Jenže Vittorio nebyl obyčejný smrtelník, nýbrž dhampir a ke všemu dítě jeho lásky. Lásky po letech květu uvadající. Nenapadalo jej žádné východisko, a tak se rozhodl složit Maliciovi píseň o nich dvou. Text nezvolil ve svém rodném jazyce, nýbrž Maliciově.

Malicius, přiblíživ se tu noc k salonku, zaslechl neznámou melodii, teprve se rodící do plné krásy, a raději ani nevstoupil. Proplížil se kolem do knihovny a s knihou se poté odebral k sobě do komnaty.

Naopak Vittorio naslouchal a ani nedutal. Wolfi mu věnoval krátký úsměv a dál se plně koncentroval na novou píseň. Vkládal do ní vše, co cítil. Ne, netvořil requiem, nýbrž milostné vyznání, touhu po opětovném sblížení, žádost o opětování, o důkaz, že jejich láska dosud neskonala. Vyslovoval úzkost a beznaděj z odcizení, volal po přijetí. Vittorio poslouchal se zatajeným dechem a slyšel v textu písně svůj vlastní význam. Skladba se ho dotkla hluboko uvnitř – měl pocit, jakoby Wolfi vyzýval k vyslovení citů právě jeho. Chystal se vstát a Wolfiho obejmout a říci mu, že ví, o čem zpívá, a ujistit ho, že touha není jednostranná. Vtom však vstoupil Malicius, oděn do hrubého černého pláště.

„Jsem hladový. Jdu ven.“ oznámil suše.

„Maliciusi! Drahý, rád bych ti něco zahrál než půjdeš,“ zaprosil Wolfi.

„Jsem přesvědčen, že v brzké budoucnosti tvému novému, jistě mistrovskému, kusu neuniknu ještě mnohokrát. Dnes v noci však ano.“

Wolfi se ublíženě zamračil, nicméně vstal od klavíru a ve vteřině dýchal Maliciovi horce do ucha. „Smím tedy alespoň jít na lov s tebou, Liebe?“ Malicius Wolfiho jemně, avšak důrazně odstrčil.

„Není třeba, Wolfi. A ocenil bych, kdyby sis důvěrnosti schoval na dobu – jistě také velmi brzkou a přešťastnou – až budeme opět sami. Nečekejte mne dřív než s kuropěním,“ oznámil Wolfimu i Vittoriovi zároveň a odkráčel. Wolfi zůstal stát jako opařený. Vittorio se zvedl z pohovky, přistoupil k Wolfimu a nesměle ho objal.

„Mě se tvá nová píseň líbí, Wolfi.“

Upír zvedl chlapci bradu. „Ich weiss, meine kleine Bewundrer,“ usmál se zasmušile a políbil ho.

 

 

 

V

 

Románek Wolfiho a Vittoria netrval dlouho. Několikátou noc nato požádal Malicius Wolfiho o rozhovor v soukromí. Počkal, až Wolfi zavře dveře, a poté mu vrazil facku.

„Děvko!“  Tvář se mu křivila hněvem. „Můžeš mi vysvětlit, proč šukáš mého syna?!“

Wolfi, kterého milencův náhlý políček málem poslal k zemi, si dlouhými bílými prsty přikryl udeřenou tvář. Tepala v ní bolest. Odvykl bolesti bez rozkoše. Po dlouhé době si opět připadal zranitelný.

„Maliciusi…“

„Mlč!“ okřikl jej. „Jednu noc se mi vtíráš do přízně a navrhuješ společný lov – a druhou jdeš za ním a ohneš si ho přes klavír! To sis myslel, že jsem slepý? Že se to nikdy nedozvím?! Proboha, proč? Proč, Wolfi? Co na něm vidíš? Vždyť je mu teprve šestnáct. Sotva odrostlé hloupé děcko!“ Maliciův vztek se roztopil v hořkost. „Po tollika letech… Wolfi. S mým vlastním synem…“

Wolfi si přisedl Maliciovi k nohám a zabořil mu hlavu do klína. „Odpusť…“ zašeptal. Zachtělo se mu plakat, ačkoliv i slzy byly něco, čemu již dávno odvykl. Provinil se, a teď litoval.

Malicius propletl prsty do Wolfiho dlouhých hebkých vlasů až ke kořínkům, sevřel dlaň a hrubě zvedl jeho obličej ke svému. Druhou rukou jej vzal za bradu. Zabořil mu ostrý nehet do tváře tak, že prořízl kůži. Stekla teňounká stružka tmavě rudé krve.

„Zrádče,“ ucedil skrz zaťaté zuby. „Zatracená kurvičko. Daroval jsem ti svou přízeň, dal jsem ti pít svou krev, otevřel jsem ti své srdce – a tohle mám za to?“ Přitáhl si Wolfiho hlavu blíž, olízl krvavý pramínek z jeho úzké tváře, a pak mladším upírem mrštil prudce o podlahu.

Wolfi zůstal ležet na zemi. Přijde-li kopanec, přijde. Dříve s ním Malicius často zacházel jako se svým majetkem, ale tohle bylo jiné. Promluvil se sklopenou hlavou.

„Maliciusi, udělal jsem chybu, ale – “

„Ano, chybu, a pořádnou,“ přerušil Malicius Wolfiho obhajobu. „Ty víš, že nemám nic proti tomu, když si na lovu se smrtelníky pohraješ a ty nejheztší kousky přefikneš. Zbožňoval jsem naše společné večeře v posteli. Ale nechtěj mi namluvit, že Vittorio je pro tebe jen žrádlo, Wolfi! Viděl jsem vás. Plazil ses po něm jako pes po háravé čubce! A co je ještě horší – to mládě nevypadalo, že se mu to nelíbí. A ty?! Začal sis zase dávat voňavku do vlasů a strojíš se jako na plesy u knížecího dvora!“

„Maliciusi, Liebe, celé měsíce ti bylo jedno, co nebo kde a s kým dělám, vůbec tě už nezajímám! Nedokážu být s tebou, bez tebe.“

„To se ošklivě pleteš, Wolfi.“ odpověděl mu Malicius a dal si záležet na chladném tónu. „Sbal si své věci a zítra tě tu už nechci vidět.“

„Nein! Maliciusi, to né..!“

Malicius nechal Wolfiho plakat karmínové slzy a vyšel na chodbu. Rozhořčen vedl své kroky až na balustrádu, kde uviděl hřadovat mohutného havrana se svitkem papíru přivázaným k noze. „No konečně,“ zamračil se a chytil havrana do rukou.

 

 

 

VI

 

Líle Curteová se cítila bezradně. Záležitost s neznámým vraždícím tvorem, návštěvou gildy, pátráním, vystopováním a usvědčením proběhla docela hladce. Zvířata v lese, a naneštěstí i několik lidí (včetně jednoho souseda), mělo na svědomí zmatené a umolousané děvče z druhého okraje lesa, proměněné v ghúĺa.

Zato Vittorio jí dělal starosti. Celou cestu z Maliciova sídla domů mlčel jako zařezaný. Kůži měl pobledlou více než obvykle a když mu vše barvitě vyprávěla, sotva ji vnímal a zíral na darované housle z višňového dřeva. Když se s ním nedalo rozumně mluvit po třetí den, vytrhla ho Lílie z neužitečného vzdychání do polštáře přímou otázkou.

„Tak co se stalo? Nebylo ti mezi upíry tak dobře, jak jsi očekával?“

„Ne,“ fňukal Vittorio. „Tedy ano, ale ne tak úplně.“

„Je mi jasné, že se k tobě Malicius choval jako k osině v zadku,“ překvapila ho svými upřímnými slovy Lílie. „Ale kvůli toho přeci nemusíš být tak nešťastný. Ať se jde vycpat, když o tebe nestojí.“

„To není kvůli tomu,“ zněla odpověď.

„A co tě tedy trápí?“ vyzvídala Lílie dál. Vittorio si otřel krev, která se mu hrnula do očí.

„To kvůli Wolfimu.“

 

Malicius, s vlasy barvy peří Líliiných poštovních havranů svázanými do tlustého copu, se prodíral davem. Neměl davy rád a směsice různorodých pachů ho dráždila. Tlukot tolika lidských srdcí ze všech stran mu najednou připomínala, proč rád tráví čas v ústranní, dokud mu hlad nezavelí jinak. Kdo by to byl řekl, že na druhořadou operu bude v divadle taková tlačenice. S nemalou pomocí okované vycházkové hole s dračí hlavou se prodral k místu, na které si zakoupil vstupenku. Obvykle dával přednost pohodlí lóže, avšak musel se spokojit s tím, co zbylo.

Ze vzrušeného hovoru návštěvníků divadla před zahájením představení rozuměl každé třetí slovo. Program se mu podařilo přelouskat bez slovníku, ale rychle mluvenou řeč stačil v duchu překládat s velkými obtížemi. Ke všemu se obával, že díky silné kocentraci propadne náhlé a neodbytné alergii na pudr. Malicius čekal, že se Wolfi ve svém kusu obsadí do role jednoho z aktérů, nebo bude sedět v orchestřišti za piánem. Proto ho dost překvapilo, když jej neomylně poznal v dirigentovi.

Když se Wolfi ukláněl tleskajícímu publiku, usmíval se jako zubaté sluníčko s vlasy vyčesanými vysoko do čela. Zpod černého kabátce vykukovalo bohaté bílé krajkoví. Našňořený, jako vždycky, pomyslel si Malicius a neubránil se shovívavému úsměvu. Nebyl si jistý, zda jej Wolfi zahlédl, nicméně upír na pódiu zvážněl, postavil se čelem k malému orchestru a pozvedl taktovku. Představení začalo.

Malicius naslouchal každému tónu, sledoval zpěváky a herce, ale především myslel na to, zda se mu podaří promluvit si s Wolfim alespoň v relativním soukromí a bez teatrálních citových výlevů. Těch si užíval dost na jevišti. I tak po prvním dějství tleskal s ostatními.

 

Wolfi rozmisťoval po šatně čerstvé květiny. Po představení jich dostal plnou náruč, a pak mu obdivovatelé, a především obtivovatelky, nosili další. K některým pugétům byly přiloženy malé vzkazy, vyznání obdivu, i parfémované pozvánky na schůzku. Kochal se právě růžemi tak syté barvy, že připomínala krev, když se ozvalo váhavé zaklepání.

„Kommen Sie herein. Mehr Blumen erfreuen mehr,“ zvolal Wolfi zvesela. Návštěvník vešel a po Wolfiho tváři se rozhostil úžas. „Maliciusi…“

„Přijímá maestro návštěvy?“ optal se vranovlasý upír a vzápětí se zapotácel, protože mu Wolfi skočil kolem krku.

„Meine Liebe!“

„No tak, Wolfi, nech toho, pozor váza! Wolfi!“

„Jel jsi takovou dálku, abys viděl mou operu! A máš na sobě tu hedvábnou košili, co jsem ti dal předloni k narozeninám!“

„Vskutku? Ani si nevzpomínám…“

„Odpustil jsi mi?“

„Už to tak vypadá.“

„Mein Schatz!“

„Wolfi, přestaň mi ničit oblečení, co když sem někdo přijde?“

„Tak ať přijde! Oh, meine Bluthertz… Es ist so romantisch!“

 

 

 

 

THE END

DAS ENDE

Schluss!

 

 

 

 AUTOR: Maladia Nocturna

 

 

 

 

Inspirace: W. A. Mozart, Tilo Wolff, Falco a jeden nejmenovaný pár (pánové prominou)