Podzimní Levellers tour part 2: Konečně doma aneb Vítejte v Akropoli

Trochu drsný ráno nastalo po 3 hodinách spánku. Šest holek v jedné maličké koupelně a hodina na sbalení a přejezd na autobusové nádraží. Zní to skoro jako námět pro sci-fi ale přesně takové bylo naše druhé ráno tour, ráno po koncertě ve Vídni. Nakonec jsme všechno stihli a check in jsme měli opravdu načas. Část z nás v autobuse dospávala to, co jsme v noci nestihli, ale i tak dlouhá a únavná cesta nám byla ještě o hodinu prodloužena nehodou kamionu na dálnici a to nám velmi nabouralo harmonogram, protože Nett a Carol chtěli vidět Prahu, neboť zde byli poprvé. Rozhodli jsme se tedy v Praze rozdělit, Romana a Zdenka počkají na Florenci na Fabi a já udělám holkám rychlou prohlídku centra města. Za 50 minut jsme tedy proběhly trasu  Muzeum, Staroměstské náměstí a Náměstí republiky a pak byl čas vydat se do hotelu, naši už tradiční obědo-večeři a do Akropole, kde se k nám měli připojit ještě dva další.

Ach ano, Nett byla velmi nadšená, protože se v Akropoli dočkala i svého oblíbeného Cideru a tak jsme se rozhodli přetrpět předkapelu se zvláštním jménem Vasilův Rubáš, protože jsme soudili už podle předkapely z předchozího večera. Stalo se ale něco, co jsem vlastně ani nečekala. Na pódium přišli dva kluci  a nejen že si dělali legraci sami ze sebe, což se cení, ale jejich muzika měla nápad, vtip a šmrc.  Doslova jsme řvali smíchy, při průpovídkách Rubyho, a smáli jsme se i vtipným textům. Ti kluci před sebou mají nějakou budoucnost, minimálně na klubové scéně, protože nějak podobně začínal i Xavier Baumaxa a kolik desek dneska vydal. Mělo by pro ně být i poklonou, že se líbili holkám z Anglie nebo Fabi z Maďarska, i když jim nemohli rozumět ani slovo. Vlastně bez jediného slova jsme se dohodli, že se na ně ještě zajdeme podívat. Publikum je ovšem velmi nerado pouštělo, i když byl čas na Levellers.

Setlist byl skoro stejný jako předchozí večer, přesto měl koncert úplně jiný náboj. Publikum v Praze bylo totiž spontánnější a více tancovalo a vlastně za to asi mohli kluci z Vasilova Rubáše, protože to byl support, co se vám dostal pod kůži. Menší změny v playlistu ale nastaly. Poté, co jsem viděla playlist z Paříže a v něm napsanou Julii, strašně jsem se na ni těšila, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Tentokrát ale kluci vsadili na novinku Mutiny, o osudu vojáka jménem Jesse Robert Short. A rozhodně neudělali špatně, když ji nasadili místo Exodus.  Ovšem po Jigu koncert nabral neuvěřitelné tempo a vlastně se mi po 90 minutách nechtělo věřit, že je konec. A nebyla jsem jediná. škoda policejní hodiny, kterou Palác Akropolis musí dodržovat.

Byl čas na další afterparty, Nett se splnilo to, co sem jí slíbila, s Mattem a Jonem jsme zapili moje narozeniny a myslím, že jeden nejmenovaný bylinný likér nebudu moc hodně dlouho pít. Na koncert se přišli podívat i kluci z Divokýho Billa a zřejmě nejen ve vedlejší kavárně se rozjela afterparty, protože když jsem se druhý den tázala Charlieho kde byl, že jsem na něj čekala, odpověděl mi, že on na mne čekal dole na baru… škoda… Přesto po hromadné fotce s každým, kdo se nachomýtl a na kterou jsem Thomasovi musela půjčit svou bundu, protože jak řekl, zamiloval se do ní, byl čas jít spát. Ráno nás čekalo dalších 7 hodin v autobuse, směr Budapešť, další zastávka naší Evropské tour. A vlastně vzhledem k okolnostem i nejlepší…

Lucie Borecká

Vznikla jsem z ničeho... nebudu se pokoušet narvat sem dvacet let života. Někdy smutných, jindy veselých.. Jsem jaká jsem. Kdysi dávno jsem se vzhlídla ve světě festivalů a koncertů a tam jsem taky nejspokojenější. Hudba mě provází celým mým životem. S ní jsem se narodila.. s ní i umřu.. a mám jednu velkou závislost... Levellers... a teď vlastně moji dceru Jasmínu