Podzimní Levellers tour part 1: Roztančená Aréna ve Vídni

 Foto: Lucie Borecká

Ačkoli si naše rodiny ťukali na čelo, my se řídíme heslem jedné nejmenované firmy: Když ji miluješ, není co řešit. A tak jsme se sešli ve Vídni, našli náš hotel a taky jednoho zmateného recepčního, co nejen že neuměl počítat (pokoj je v prvním patře, bylo druhé) ale ještě nám dal klíče od pokoje, co byl obsazený někým, kdo měl věci rozházené po celém apartmánu. Po reklamaci jsme dostali jiné klíče a pokoj ještě o jedno patro výš, který už snad naštěstí patřil nám. A i kdyby ne, nikdo se tam nedostal, protože se nám nechtělo vracet se s klíči a tak jsme si je odnesli sebou.

O Aréně jsme věděli, že to je stará tovární budova. Ovšem to, že vypadá jako squat, pro mne bylo překvapením. Stejně jako bylo těžké najít v okolí Arény hospodu, kde se vaří. Nakonec nám poradil bubeník Levellers, Charlie, ovšem zřejmě v Anglii mají asi trochu změněné představy o vzdálenosti, protože o jeho větě „200 m rovně touhle ulicí a doprava“ se nakonec vyklubala víc jak půlkilometrová procházka do malý hospůdky, kde menu sice nebylo rozsáhlé, ale společnými silami jsme si ho alespoň přeložili, jelikož nikdo z nás neumí německy a obsluha angličtinou taky zrovna nevládla.. všichni si nás prohlíželi jako atrakci, protože u jednoho stolu se mluvilo občas i dvěma jazyky. Cestou zpět jsme potom potkali Australanku Karin a bylo milé ji vlastně po roce a půl znovu potkat.

Aréna i zevnitř působila jako squat a ještě půl hodinky před samotným začátkem to vypadalo, že spíš budou hrát pro 20 lidí. Vlastně to tak vypadalo i během předkapely, protože její jméno se mi povedlo zapomenout po dvaceti vteřinách pro jejich naprosto příšerné, rádoby punkové, produkci, která zněla jako kdyby se šílený vědec snažil dát dohromady Divokýho Billa, Levellers, Killers, Flogging Molly a Ska-P a k tomu se přidá zpěvák, co se chová jakoby právě utekl minimálně z Bohnic.

Naštěstí po příchodu Levellers se sál naplnil a začali velmi pozitivně, hitovkou What a beautiful day. Absence kytaristy Simona, který z rodinných důvodů turné vynechal, nebyla na první poslech vůbec patrná. Thomas White totiž hrál i na mandolínu. Jak se sám na svém blogu přiznal, před prvním koncertem s Levellers ji nikdy nedržel v ruce, ale po vizuální stránce tam občas byl jako „pěst na oko“, kvůli svému mladému věku. Zpočátku nás zásobovali osvědčenými fláky jako The Game, 15 years, Sell out ale zahráli i novinku Truth is, kterou poprvé představili minulý rok právě na koncertě v Lokti. Další novinkou byla Raft of the medusa, na níž před rokem představili i videoklip. Písnička o rozchodu a lásce, Before the end, byla velmi vítanou změnou a Exodus naživo pro mne velikou premiérou. Následován Jigem opičáka Steveho, bubeníka Charlieho a houslisty Jona byla pomyslná čára za první částí koncertu.

Mark, společně s Jonem potom odzpívali novinku Forgotten town o zapomenutých městech a místech a koncert nabral to správné tempo. One way, Carry me s poselstvím o přátelství, při které se přední řady chytly za ruce a jak se vyjádřil houslista Jon, vypadalo to vážně skvěle. Hope street, Dirty Davey a Rivaflow měly koncert úplně zakončit, ale to by Levellers nesměli znát své fanoušky. A tak jsme se dočkali přídavku v podobě odrhovačky Far from home, která pro nás byla symbolická, protože jsme opravdu byli Far from home a přišla jsem si, díky všem, co ji zpívali, jako na velikém táboráku. Poslední novinka byla Recruiting sergeant, předělávka písničky od Pogues. S modernějším pojetím textu o válce v Afgánistánu na desku nahrál Divokej Bill a brzy může směle konkurovat právě Far from home. Třešničkou na dortu byl výkřik Liberty!, basáka Jeremyho, kterým odprezentoval úderný Liberty song. To byla ale poslední tečka, ani dlouhý potlesk a vyvolávání nedostalo kluky zpět.

Nebyla by to ovšem Evropská tour aby neproběhla Afterparty, ovšem s pivem jenom v láhvi (fujky), alkoholem v malých lahvičkách a po čtvrt hodině si nebylo díky kouři vidět ani na špičku vlastního nosu, takže většina zde přítomných oželela teplo, hlavně že jsme mohli dýchat. V půl jedné jsme opustili bar, poté, co se s námi kapela několikrát rozloučila s ujištěním, že se vážně uvidíme v Praze a Budapešti. Rozhodně mne nezklamali, atmosféra byla na jedničku a i přes celkový vzhled Arény byl celý koncert perfektně zorganizován. Druhá část naší tour proběhla v Praze o den později. Předčí něčím Vídeň???

Lucie Borecká

Vznikla jsem z ničeho... nebudu se pokoušet narvat sem dvacet let života. Někdy smutných, jindy veselých.. Jsem jaká jsem. Kdysi dávno jsem se vzhlídla ve světě festivalů a koncertů a tam jsem taky nejspokojenější. Hudba mě provází celým mým životem. S ní jsem se narodila.. s ní i umřu.. a mám jednu velkou závislost... Levellers... a teď vlastně moji dceru Jasmínu