Please The Trees – koncert jako šamanský rituál

Říz, dynamičnost, výborná atmosféra sálající z pódia do celého sálu, melancholie paradoxně gradující až do stavu extáze, specificky zabarvený hlas Václava Havelky – to vše provázelo páteční koncert táborské skupiny Please The Trees v ostravském Klubu Parník. Fajnšmekři alternativní muziky si přišli na své.

V současné době jedna z nejosobitějších tuzemských hudebních skupin Please The Trees, která je známá svou láskou k přírodě a sázením stromků všude tam, kde koncertují, zavítala i do Ostravy. I když kapacita hudebního klubu byla jen zpola využita, nemusí členové kapely vůbec smutnit. Václav Havelka (zpěv, kytara), Míra Syrný (baskytara) a Jan „Sváča“ Svačina (bicí) dokázali vykouzlit rychle ubíhající show nenechávající nikoho v klidu tak, že se nikdo neubránil do rytmu podupávat nohama a při některých písních i házet hlavou, což je známkou toho, že se všem přítomným hudba opravdu líbila. Bylo znát, že kapela již nějakou dobu funguje a z hlediska celkového zvuku i atmosféry působila kompaktním dojmem.

Tóny vycházející z hudebních nástrojů Please The Trees jsou přitažlivě syrové, energické, plné emocí. Hudba obecně setrvává na monotónní hladině s minimálními variacemi na dané téma, v níž v dlouhých časových úsecích se hrají dokola dva akordy tak dlouho, až z toho posluchač zcela zblbne. Posluchač je tudíž po určité době přímo vtahován do hypnotické jednotvárnosti. Do toho všeho se míchá Havelkův specificky zabarvený hlas s naléhavým pěveckým projevem, což vytváří dojem, že zpívání a skládání písní je pro něj skoro tak důležité jako dýchání či přijímání potravin.

Jako velké plus hodnotím fakt, že Please The Trees se nesnaží napodobovat své zahraniční vzory. Chtějí najít své „vlastní já“, proto člověk při jejich koncertech pociťuje takovou upřímnost. Zdá se mi však, že poslouchat stejné skladby v teple svého domova a na živelných koncertech je něco diametrálně odlišného. Při některých skladbách jsem měla problém rozeznat, co zrovna hrají, i když tu danou píseň jsem slyšela snad desetkrát. Za zmínku rozhodně stojí i neuvěřitelně zábavné momenty frontmana skupiny Václava Havelky, který si během vystupování dokázal hrát například se stojanem mikrofonu, který málem spadl přímo do publika mezi vystrašené posluchače. Snad nejšílenější moment koncertu však představovala scéna, ve které Havelka ztělesňoval šamana, mistra extáze! Kolébal se ze strany na stranu v podivné masce, jako by byl v transu. Úžasná podívaná, která nám na dlouhé minuty vykouzlila úsměvy na rtu.

Na koncertě jsme si vychutnali působivé skladby s povedenými kytarovými sóly a nezaměnitelného zvuku bicí. Pěkná byla například pomalá She Made Love To The Moon, která si jistě zasloužila uznalé zamručení.

Please The Trees představuje svébytnou formaci, která má velkou naději rozčeřit stojaté žánrové vody České republiky. Je smutnou skutečností, že v našich končinách je opravdu mnoho, podle mě, dobrých interpretů a kapel, které ovšem zůstávají ve stínech jiných, rozumějme „velkých tváří“. Paleta českého mediálního světa je tak trochu omezena. Proč rádia pouštějí jen samé obehrané hity? Kdyby vedení rozhlasů nemělo klapky na uších a dokázalo se nejen ohlížet do minulosti nebo co (kdo) zrovna frčí, uvědomí si, že na domácí scéně existují i jiné kapely než Kabát, Kryštof či Chinaski. To je asi důvod, proč po většinu času rádio neposlouchám a brouzdám po internetu hledající „nové tváře“. Při nalezení táborské indie-rockové skupiny Please The Trees mi zaplesalo srdce, už jen z toho důvodu, že kapela nezní ani moc „česky“, i když otázkou zůstává, jestli bychom je poslouchali, kdyby byla zahraniční kapelou.

Krátce řečeno jejich hudba skrývající řadu dynamických kontrastů, pozvolně se rozvíjející až šestiminutové atmosférické songy, poháněné neotesanými zvuky kytar, hudební aranžmá, kytarové variace, procítěnost, atmosféra a osobitost posouvají Please The Trees blízko velkým žánrovým ikonám. Ačkoliv některé skladby sem tam působí popově (což nemusí být vůbec na škodu), například v jednoduché, silně melodické, svižnější, vábivými motivy nasáklé Nobody No One, nemyslím si, že tato kapela je určena všem. A to je, domnívám se i dobře.

Nicméně si musíme uvědomit, že označovat kapelu za nadčasovou, originální, neotřelou, jak ji často charakterizují fanoušci, je docela unáhlené. Stále prochází vývojem a možná, že jsou až příliš zabředlí v touze znít zajímavě a světově. Zlí jazykové je můžou nařknout, že se plácají ode zdi ke zdi bez jasného cíle. Proto si musíme nějakou dobu počkat, až se ustálí a hudebně vytříbí. Věřím, že to bude stát za to.

Z celkového kladného dojmu z vystoupení dělal pouze konec koncertu obecenstvu jisté rozpaky. Utekla pouze hodina (a pár minut k tomu) a posluchači měli být dosyta nabaženi hudbou kapely. To, že se končilo zhruba v 21:35, bylo pro „parníkovské návštěvníky“ docela šokem, neboť jsou zvyklí opouštět klub ve velice pozdních večerních hodinách. Po vytleskaném jednom hudebním přídavku Ear Heart se rychle kapela vytratila ze scény (ve většině případů kapely zahrají více než jeden přídavek, ve kterých se doslova vyřádí v dlouhých sólech). Člověk proto odcházel domů se smíšenými pocity, očekával z finálního vyvrcholení koncertu trošku víc. A to je možná i jejích cíl – když být nekonformní, tak ve všem!

Foto: Marek Šurkala

Please The Trees

Klub Parník Ostrava

14. 02. 2014

Eliška Okapová