„Žití někdy děsí víc než smrt.“
– citace z knihy, str. 146 –
Skvělá Petra Klabouchová si mě získala už nějaký ten rok zpět svými skvělými romány. Myslela jsem, že po fascinujícím vyprávění z Františkova v podobě románu „Prameny Vltavy“ a naprosto dechberoucím bestselleru „U severní zdi“ mě v její tvorbě nemůže nic překvapit. A přesto přišla s něčím zcela novým – mysteriózním thrillerem s hororovými prvky a – KLOBOUK DOLŮ – povedl se jí na výbornou. Geniální dílo ze šumavského pohraničí z dob 70. – 80. let minulého století.
Atmosféra vyšperkovaná do nejryzejších detailů, která ve mě vyvolávala úzkost, strach, místy až děs. Jen si to představte, obklopuje vás hustá, mléčná mlha, zapáchající hnijícím masem, pohlcující nepropustné šumavské lesy. Z korun stromů s pokroucenými pahýly větví na vás pokukují krákající brkoslavové, lidově nazývanými jako moroví ptáci. Brrrr.
„Šumavská mlha je jako čas. Nikdo a nic jí neuteče. Bílá hladová prázdnota, co si najde každého.“
– citace z knihy, str. 45 –
Tomuto prostředí je nedobrovolně vystavena šestice vědců, tajně vyslaná StB, jež má ve vojenském prostoru, kde pohraničníkům neproklouzne přes hranici republiky ani myš, zjistit, co se to sakra děje okolo řeky Křemelná. Ztrácí se tu lidi, a navíc se tu objevují zvláštní, dosud nevysvětlitelné jevy. Zelené gumy poskakující jak soudruzi z komunistického režimu pískají, se bojí. Nutno podotknout, že zcela oprávněně. Expedice s líbivým názvem Ignis fatuus má v zakázaném pásmu prozkoumat zdroj podivných světélkujících projevů. Jde čistě o přírodní zdroj světélek, co šálí lidskou mysl a vkrádají se do lidských duší, aby je pozřela, nebo mají pohraničníci co dočinění se záškodníky imperialistického Západu? Na rovinu, ani jedno nezní povzbudivě…
„Nic nevyděsí víc než vidět někoho, kdo se bojí.“
– citace z knihy, str. 63 –
Jeden po druhém členové expedice odpadávají fatálním způsobem. Závěrem příběhu se dovídáme zcela jasně, proč byli vybráni pro výzkum právě tito badatelé a je nám jasné, že se rozhodně nejednalo o žádné svatoušky, a právě prohřešky z minulosti si pro ně v této bohem zapomenuté pustině přijdou vyřídit účty…
Pokud po románu sáhnete, čeká vás skvostné čtení, jež rozjede vaši představivost na plné obrátky. Stojí za tím vším šumavské legendy, mýty, pověry, nebo snad jen babské povídačky, které se předávají z generaci na generaci od pradávna? Anebo je zakopaný pes nakonec v něčem úplně jiném, co může napadnout jen choré mozky úchylných magorů, pro které má lidský život cenu jako obyčejná, nepotřebná a otravná moucha?
Další mistrovské dílo z péra české autorky, která má neuvěřitelný talent vtáhnout vás do děje a nepustit, dokud nedočtete. A pak zůstanete v němém šoku vyvaleně civět do prázdna a přemýšlíte, co to ksakru bylo!
Snad vnímám tento příběh správně jako poctu autorky Šumavě. Kraji, na kterém se lidé tolik vyřádili – zjizvili a servali jej na kusy. Díky vojenskému prostoru zde totiž bylo v padesátých letech srovnáno se zemí neuvěřitelných 47 vesnic a domorodci vyhnáni ze svých milovaných domovů. Hrůzu nahánějící záhadno skvěle doplňují dobové zápisy z vyšetřovacích spisů.
„Lidská fantazie je hrozná věc, umí zhmotnit ty nejodpornější představy. A donutí tě jim věřit a vidět je.“
– citace z knihy, str. 110 –
„Chlapi nepláčou, alespoň v těchhle krajích. Slzy tě tu ze srabu nedostanou, ani bůh, ten dobrým lidem nikdy nepomohl a nepomůže, každej jenom sám za sebe.“
– citace z knihy, str. 20 –
Osobně mě potěšila nezanedbatelná vsuvka o „čevéčkách“. Miluji ovčáky a o „SUPech“ jsem se dozvěděla z knihy vůbec prvně.
Doporučení pro budoucí čtenáře:
– nečtěte román po nocích,
– už vůbec ho nečtete na dovolené na Šumavě. A když už musíte, tak v noci netrajdete nikam po lesích,
– stále si opakujte, že světlušky jsou jen nádherní světélkující broučci, co jsou pouze malinko krvelačné, bezlítostné bestie, které sem tam zavedou nás lidičky do bažin,
– pokud ráno vstáváte v 6:22, posuňte to o pár minut,
– jo a nikdy, NIKDY se neposmívejte starým pověrám.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.