Petra Göbelová – Normální žena?

Foto: Marek Šurkala

YouTube každodenně bobtná o celá kvanta videí od amatérských zpěváků a muzikantů, kteří věří, že právě jejich talent je tak mimořádný, že by bylo věčné škody se o něj nepodělit s globální komunitou uživatelů internetu. I ostravská písničkářka Petra Göbelová takto začínala. Avšak nezastavila se zde, nýbrž následovalo koncertování a nyní vydává své debutové album s názvem Normální žena. Inu, proč právě ona uspěla a jak se jí vydařil vstup do nehostinné džungle hudebního průmyslu?

Budeme-li předpokládat, že autorská divadelní hra Petry Göbelové Elektronický život obsahuje jisté autobiografické prvky, pak můžeme konstatovat, že této čerstvě dvacetileté ostravské písničkářce se v průběhu dospívání dostalo vzácného osvícení: Hanba neproduktivnímu trávení volného času před září monitoru, sláva umění! Ač bychom mohli předpokládat, že teenagerka takové prozření jistě opomine a vrátí se k „modrému zlu“ či jiné vymoženosti soudobého elektronického světa, v tomto případě se tak nestalo. Göbelová si vzala nabyté moudro k srdci, popadla kytaru a přibližně od roku 2011 začala na YouTube publikovat své první písničkářské pokusy. Inu, podobně bohulibé činnosti se věnuje řada náctiletých. Pouze určité části se však podaří získat možnost své písničkářství předvést i před živým publikem. A ještě daleko menší části se podaří vydat album. Petře Göbelové se to povedlo. Avšak proč?

Předně se v ní jakýmsi způsobem smíchaly dva výrazné talenty: muzikálnost a ironický nadhled. Tato písničkářka si zkrátka na nic nehraje. Nečekejte tedy písně o vznešených velkých pravdách a myšlenkách, nýbrž pouze trefnou reflexi všednodenních strastí. Dovedete si například představit, jaká muka zažívá mladý adolescent, vybije-li se mu baterie od jeho milovaného notebooku? Ano, jistě lze namítnout, že smrt elektronického spotřebiče je trochu chabé téma na text písně. Avšak pustíte-li si skladbu Elektronický život, nejspíše zcela změníte názor. A přesně týmž svérázným způsobem se Göbelová vyjadřuje k dalším možným i nemožným tématům –  nenapečené cukroví na Vánoce; nevolnost před koncertním vystoupením; problém ženy, jež se díky svým poněkud větším rozměrům ani nevejde do vany, atd. Jest ovšem pravda, že pouhá ironičnost by časem mohla zevšednět. Göbelová ovšem se stejnou grácií zvládá i niterná témata (Grrr, proč se na albu nenachází Den bez ustání?). Ač se zdá téměř nutností, že text o nešťastné či nenaplněné lásce musí u tak mladičké písničkářky nutně skončit kýčovitou slátaninou, v tomto případě se tak neděje. Petra Göbelová zkrátka není normální žena, nýbrž velice talentovaná písničkářka, která dokáže i zcela jednoduchým jazykem říci mnohé.

Jak však dokáže Petra Göbelová obstát v prostředí nehostinné džungle hudebního průmyslu? Album Normální žena mapuje autorčinu tvorbu za ony celé poslední tři roky. Kdo tedy tvorbu Petry Göbelové již nějaký čas sleduje, velká část skladeb mu bude známa. A právě zde se skrývá problém. Tedy aspoň pro mě, tvora, jenž je velice konzervativně smýšlející a trpí tedy velkou nechutí k změnám toho, s čím je spokojen. A s home-made písničkářskou tvorbou Petry Göbelové jsem byl vždy spokojen nadmíru. Jistá míra srovnávání s původními amatérskými nahrávkami se proto do hodnocení vkrádá nutně. A ne vždy z toho nynější debutová nahrávka vychází vítězně. Ano, je skvělé slyšet písně ve výtečné studiové kvalitě. Poslouchám-li skladby Budu…?, Bez múzy, Elektronický život, Normální žena či KlavírOVA, velice si přeji, aby tyto svérázné skladby v blízké budoucnosti rozčeřily stojaté vody českých rádií. Je v nich obsaženo přesně to, čím mě Göbelová poprvé zaujala – naprostá přirozenost a nenucenost ve hraní, zpěvu i textech.

Dostanu-li se však k třetí skladbě, písni Daleko, mé dřívější nadšení rázem trochu opadá. Ne, že by se snad jednalo o špatnou píseň. To rozhodně nikoli. Výtečný text a zajímavá melodie jsou zde přítomny pořád. Avšak studiová verze plyne až příliš lehce a jakoby pouze po povrchu. Zatímco v původní home-made nahrávce mi invenční užití efektů zpěvových efektů a lehce falešné tóny sólové kytary evokovaly poslech nedostižně temného a krásného alba Niandra Lades and Usually Just a T-Shirt od (v té době právě kokain hodně šňupajícího) Johna Fruscianta, nynější studiová verze se pyšní sterilně působící aranží, jež ji téměř pasuje na vhodného kandidáta pro letošní letní hit. Vrcholem těchto popularizačních tendencí jsou pak písně Jak mě odmítnout a především Jen tak si plout, jež zní, jako by byla vytvořena dle šablony na ideální pop-rockový song – pomalejší úvod, nástup mírně zkreslených kytar, dvacetisekundové kytarové sólo a samozřejmě pár zakudrlinkovaných woow. Možná jsem stejně omezený jako ortodoxní folkoví fanoušci, kteří roku 1965 nebyli s to pobrat Bob Dylanovu elektrifikaci. Přesto si nemohu odpustit sžíravý dotaz: Bylo skutečně nutné učinit u některých skladeb až tak rázný krok směrem do vod pop-rockových? Jakožto velký přívrženec neuhlazené syrovosti tedy asi budu  u některých skladeb bohužel vždy dávat  přednost původním domácím nahrávkám s příšerným zvukem, avšak s o to větší autenticitou. Abych ovšem na aranže nedštil pouze síru, je nutné též říci, že mnohdy se díky kvalitní muzikantské práci bubeníka a perkusionisty Petra Zemana a baskytaristy Romana Hasnedla naopak zrodil velice příjemný pop-folk.. Zvláště skladby Normální žena, Dámička a V popisu mé práce nabyly díky jejich citlivému doprovodu výborný groove.

Křest alba Normální žena, Klub Parník, Ostrava, 14. 6. 2014

Nové album samozřejmě nemůže přijít na svět bez slavnostního křtu. Jako správná rodačka si Göbelová pro tento slavnostní akt zvolila Ostravu, konkrétně Klub Parník. Událost se konala v sobotu 14. 6. a přímo na pódiu se jí účastnili téměř všichni, co měli přímo či nepřímo něco co do činění se zrozením Normální ženy – manažer Milan Herman (ano, onen zlý porotce z první řady Superstar), oddaná asistentka Dominika Orlíková, autor bonusové písně Matěj Otruba, autorka obalu Alžběta Göbelová a Michal Horák, další mladý nadějný písničkář, jenž zde jako host Petry Göbelové dostal možnost zahrát několik svých písní.

Pakliže jsem výše řekl, že u některých písní dám při budoucím poslechu přednost home-made nahrávkám před trochu sterilně působícím albem, pak ovšem musím dodat, že ještě mnohem raději dám přednost živému koncertnímu vystoupení (pokud po této recenzi ještě budu mít odvahu na něj zajít). Petra Göbelová na křtu Normální ženy totiž suverénně potvrdila, že se především zrodila pro živé koncertování. Ač na pohled křehká dívka, nečinilo ji žádný problém si pouze svým zpěvem hlasem a zvukem jedné akustické kytary podmanit celý sál ostravského klubu Parník. Dovedl-li bych si album velice dobře představit bez skladeb Jen tak si plout či Jak mě odmítnout, během živého koncertu mě tato hříšná myšlenka nenapadla ani jednou. Zkrátka, žádné zbytečnosti a vše je rázem bezchybné. Žádná doprovodná kapela, jež nehezky ulítává do tuctového pop-rocku, nýbrž pouze vynikající zpěv, originální texty, zajímavé melodie, upřímnost a řádná dávka ironie.

Marek Šurkala

FOTOGRAFICKÉ REPORTÁŽE: Petra Göbelová – Normální žena? // Please The Trees – koncert jako šamanský rituál // BANDABAND: Jediný, co mě vždy postaví na nohy, je tahleta banda // ZVA 12-28 band: „Naštartujme tuto bluesovú mašinu!“ // Roman Pokorný & Blues Box Heroes: Tady žádné „Čo ti jebe“ nebude! // Takhle to dopadá, když se přespříliš cvičí na hudební nástroj – Norbi Kovács a spol. // Divočina jménem Bandaband // Yeah… it’s gotta HEMI!!! // Akhtung! Akhtung! Mamalör! Yidish muzik! // „Sice trošku postarší chlapíci, ale stále jim to dobře hraje“ // Páteční zhulácké blues se ZVA 12-28 band //