V pátek večer nabídli divákům nezapomenutelnou show Monkey Business. Zpěvák Matěj Ruppert řádil jako obvykle a neodpustil si ani stagediving. Jako přídavek zazněl již tradičně skvělý song Piece of my life z jejich prvního alba Why could be in when you could be out. Sobotní odpoledne představilo českou soul-funkovou kapelu Navigators, poté skupinu Toxique s extravagantní zpěvačkou Klárou Vytiskovou, která opět předvedla jeden ze svých originálních kostýmů. Obě kapely se dočkaly velkého úspěchu a bylo vidět, že již svou fanouškovskou základnu mají. Pro milovníky elektronické hudby připravili svůj set čeští Ohm Square, jejichž anglická frontmanka Charlie One se stále snažila divákům něco sdělit lámanou češtinou, byla však přirozená a vystoupení si celou dobu užívala. Zaručenou porci hudby pak naservírovali svým fanouškům i české hudební stálice Tata Bojs, Wohnout a Vypsaná Fixa.
Po desáté hodině už pódium patřilo norskému triphopovému celku Röyksopp. Publikum dostalo do varu jak staršími hity jako Eple, tak i novějšími jako The Girl and Robot, který původně nazpívali se švédskou zpěvačkou Robyn, nebo singlem This must be it. Kdo dříve o kvalitách Röyksopp pochyboval, ten musel dát po koncertě za pravdu všem pozitivním kritikám. Jejich show byla velkolepá nejen co se hudby týká. Formace střídala kostýmy a tím přidávala na celkově vydařené atmosféře. Pro diváky tedy norští uměli byli skvělým warm-upem pro další hvězdu festivalu – kapelu Faithless. Britská taneční ikona vystoupení obohatila o světelnou show. Nemohly samozřejmě chybět hitovky We come 1, Insomnia nebo God is a dj. Samotný koncert byl podle mě velmi povedený, ale stále se nemůžu zbavit jistého zklamání z frontmana Maxi Jazze. Jeho hlas zní na nahrávkách podstatně výrazněji, a i přes téměř dvouhodinovou performance zůstali Faithless ve stínu svých norských kolegů a později i nedělních Kasabian.
Sobota byla oproti pátku chudší. Z českých interpretů fanoušky potěšil Dan Bárta se svou kapelou Illustratosphere. Bártův projev působil jako vždy hodně osobitě. Nejinak tomu bylo i u Richarda Müllera, kterému se podařilo pod obrovským pódiem navodit komorní atmosféru.
Kdo nechtěl přijít o dobré místo v první řadě na britskou partu Kasabian, ten si ještě mohl vychutnat dánskou kapelu The Kissaway Trail. Reakce na jejich vystoupení ale nebyly nijak zvlášť nadšené. To samé nelze říct o výborných a kritikou velmi oceňovaných Kasabian. Působili velmi nenuceně a fanoušky dokázali dostat do skvělé nálady. Jak uvedl charismatický frontman Tom Meighan pro deník Právo: „Jediný cíl, který máme, je natáčet dobré desky, nehádat se, nervat a vycházet spolu. Žádné masírování eg, žádné drogy, žádný alkohol.” Zkrátka Kasabian jsou o našlapané hudbě bez hvězdných manýrů.
Nakonec musím ocenit stan O2 Extra Zóny, ve které se party rozjížděla až do časných ranních hodin, dávno poté, co dozněly poslední zvuky hlavních zahraničních lákadel. Čtvrtek se nesl v duchu taneční hudby dje Airta a Chrise Sadlera. Pátek patřil 80’s and 90’s hitům dje Jirky Neumanna a sobotu, resp. nedělní ráno, roztancovávali G-Point Hunters Romana Holého s úžasnými vokály Terezy Černochové a fenomenálního hlasu Matěje Rupperta.
Celkově hodnotím Open Air velmi pozitivně. Samozřejmě se objevily nedostatky především technického a organizačního rázu, ale pořadatel do příštího ročníku slibuje velké zlepšení. A my diváci se můžeme už jen těšit.