O kytaře (a tak vůbec)

Všimli jste si, jak se chovají ke svým nástrojům? Často se nerozpakují je přímo na pódiu za jásotu fanoušků rozmlátit na kusy. Odkud se bere takové chování? Neřekl bych, že The Who, kteří s rozbíjením začali, to vymysleli. Spíš už byli dostatečně „cool“ a doba byla dostatečně liberální, aby si takové chování mohli dovolit na veřejnosti. Je jasné, že je to dobrá show, ale zároveň je v hudebníkovi ta pohnutka, která ho ovládne a on ztratí kontrolu. To muselo být v lidech od dob, co začali provozovat hudbu a vymysleli hudební nástroje.

Někdo tomu říká rock ’n’ roll, já nejsem proti, ale viděl bych to složitěji. Ona totiž většina kytaristů má své nástroje ráda, nebo k nim má minimálně nějaký vztah. Záleží samozřejmě na povaze, jestli hraje celý život víceméně na jednu kytaru, nebo jich střídá více. Skoro každý kytarista však má minimálně dvě kytary, z nichž je aspoň jedna ta „hodnější“ a tišší akustická, a druhá pak ta hlučnější elektrická. Pragmaticky jsou to nástroje pro jejich práci, mnohem více však pro jejich život a největší lásku – hudbu. Není takový problém všimnout si právě opačného pólu chování hudebníka ke svému nástroji – prohrabuje struny, vyžívá se v každém tónu, který kytara vyloudí a nezpochybnitelně s ní souzní. Obrázek Jonnyho Greenwooda ze skupiny Radiohead, jednoho z nejoriginálnějších kytaristů poslední doby, na kterém jemně objímá a laská svoji kytaru, je až dojemně krásný. Není pochyb, že ji miluje. Jasná personifikace. Když se jí správně dotýkáte, může z toho být příjemný zážitek, v případě kytary i pro uši publika. Jenže známé jsou i obrázky, jak Jonny po své kytaře na koncertě šlape a trhá její struny. A není sám, funguje to tak u hodně hudebníků.

Ono je to vlastně prosté: Hudba je o emocích a skrz emoce vzniká – skrz autorovu osobnost, skrz to, co zažívá a co je v něm. Freud by řekl asi něco o sublimaci nebo bůhví čem; tedy, že jeho tužby a pudy, které jsou potlačeny, protože jsou pro superego nepřijatelné, se projeví ve vyšší formě činnosti – v umění. Každopádně můžeme říct, že hudební nástroj katalyzuje pocity, a pokud je tedy hudba dělaná upřímně, slyšíme v ní hodně z autorova nitra. Proto se při koncertě, ponořen do své hudby, kytarista zachová spontánně a své pocity „nasranosti“, svou agresi a frustraci nechá vyplynout na povrch. Řeže do ní, co to dá, a pak mlátí klidně i s tou oblíbenou kytarou – ona za to jakoby může, má na svědomí tu hudbu! Ten samý princip funguje při písních, v nichž spíš než agrese hraje roli smutek nebo trápení, když se muzikant kytary drží jako jediné naděje, která mu zbyla; nebo ji láskyplně objímá, jak již bylo výše uvedeno. Kytara stejně jako jiné nástroje vlastně slouží pro povýšení pocitů do jiné kvality, ať už jsou jakékoli. Dodnes funguje jako nástroj pro oslavu lásky, není to jen klišé někdy ze středověku. Paul Banks ze skupiny Interpol zpívá: „You make me want to pick up a guitar and celebrate the myriad ways that I love you.“

Redakce