„Nejsem Saša,“ říká Marie Doležalová

Jak se dá vše, co děláš, skloubit dohromady a čemu momentálně věnuješ nejvíc času?

Já se teď snažím soustředit vždy na jednu věc, ale je to pro mě těžké. Období, kdy jsem dělala spoustu věcí najednou – Comeback, muzikál Krysy a další – už si nechci zopakovat. Během května a června jsem se intenzivně věnovala natáčení nových dílů Comebacku a teď mi začaly prázdniny.

Čemu hodláš zasvětit svůj čas o nich?

Odpočinku.  Ale opět problém. Musím se krotit, abych něco nevymýšlela. Rozhodnu se, že nebudu nic vymýšlet a po dvou dnech si říkám: „Dlouho jsem nic nevymýšlela, tak co? Nazkoušíme novou hru?“  Pojedeme na dovolenou a budu se snažit trochu „zevlovat.“ Chystáme se taky na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů. Byli jsme tam před dvěma lety s Pusinkami. Přemluvila jsem Jirku, aby jel se mnou. Nejdřív nechtěl, ale pak jsme přijeli a moc si to užili – půlnoční halušky, párty ve stanu, a tu atmosféru vůbec. Loni mě tam vzal jako překvapení na poslední den. Viděli jsme závěrečný půlnoční film Piráti na vlnách, který je od té doby jeden z mých nejoblíbenějších. Letos se mi na mojí zastupující agentuře podařilo získat částečné uhrazení akreditace, takže tam jedu na víc dní jako její posel.

Jak nejlíp načerpáš nové síly?

Různě. Nejlépe si odpočinu s přítelem a v přírodě, která mi v Praze hodně chybí. Výborně se cítím třeba na chatě, když můžu v teplákách vyrazit na nákup, ale problém je pak, když mě prodavačka pozná, to se pak cítím trapně, že jsem vyrazila v takovém outfitu. Dále se věnuji meditacím a podobným věcem, to mě dokáže neuvěřitelně zrelaxovat. Myslím, že kdybych se tomu nevěnovala, tak ani nedokážu fungovat, protože herectví mi přijde stresující. Člověk se musí neustále dostávat do nějakých stavů. Obdivuju lidi, kteří dokážou jet v jednom kuse, pařit celou noc a pak normálně fungovat. Já jsem zjistila, že potřebuju docela dost odpočívat. Jsem spolužáky přezdívaná máslo – ta, která jde po premiéře domů. Argument, proč jít spát, je pro mě, třeba, že vstávám druhý den v 9 hodin. Ale musím být opatrná, aby mě nevystrčili z party jen proto, že chodím brzo domů :-).

Nemůžu si odpustit pár otázeček týkajících se práce, i když už máš to volno… Jaká je tvoje náhradní – sitcomová – rodinka?

Taková zvláštní :-). V nových dílech se ještě víc rozjíždí téma, jak jsme „socky“, jíme tyčinky a dostáváme voňavý stromeček k Vánocům. Kdo má rád takovéto vtipy, ten si užije.

S kým jsi si z celého týmu nejvíc sedla?

Začnu tím, že nemám nikoho, s kým bych si nesedla. Nejvíce času jsem trávila s Matoušem a s Kristýnou. Stala se z nás super partička. Matouš je pro mě mladší brácha a Kristýna kamarádka.  I když Matouš je vlastně starší, ale „prudí“ mě stejnými věcmi jako můj mladší brácha. Někdy si rozumně povídáme, ale většinu času děláme blbosti a provokujeme se. Oni mě provokují tím, že mě nevidí. Jejich oblíbený vtip je, že sedí na křesle a říkají: „Tady byla taková holka, ta co měla hrát tu Sašu.“  Anebo mluvím a oni mezi sebou: „Slyšíš to? Tady něco hučí.“ S Kristýnou zas provokujeme Matouše, ale s Matoušem jsme se proti ní asi ještě nespikli. Jsme spíš takoví hádaví sourozenci. Martin s Tomášem jsou zkušenější, občas si i zaimprovizují, zvlášť Martin. Pro nás je to neuvěřitelně těžké. Často se rozesmějeme. Třeba se povede dobrý vtip a zkazíme to tím, že se smějeme, ale to nejde vydržet.

Stává se ti občas, že Tě lidé považují za Sašu?

Jo to se stává. Mého přítele se ptají, jestli jsem opravdu tak hloupá jako v televizi.  Ale když se se mnou chvíli baví, pochopí, že jsem úplně normální. Ale občas na mě divně koukají. Překvapila mě desetiletá dcerka mé kamarádky, která mi bez obalu řekla: „Hele ale to je super, jak ty tam hraješ takovou jako naivní.“  Je zajímavé, že dítě na rozdíl od některých dospělých dokáže odlišit, co hraju a co žiju.

Jak jsi se dostala k natáčení klipu Anděla od Xindl X?

On Ondra dřív psal scénáře ke Comebacku a je velmi dobrý kamarád s režisérem. Když ho pak oslovil, aby mu natočil klip, tak nás režisér seznámil. Obsazení klipu se stále měnilo, až jsem se tam nakonec potkala se svou sitcomovou maminkou, Simčou Babčákovou. Dostala jsem od něj CD a to jsem docela dost „sjížděla.“ Byla jsem i na pár koncertech. Jeho hudba se mi moc líbí, má inteligentní texty. Jeho hvězda teď neuvěřitelně stoupá.

Na svých stránkách píšeš o čarodějnické škole. Už máš dokončeno a copak je to vůbec zač?

Tu jsem úspěšně dokončila už loni. Byla to esoterická škola s různými směry, vlastně každý měsíc jeden víkendový seminář po dobu dvou let. Absolutorium se nekonalo. Na závěr jsme jen obdrželi diplom. Z toho, jestli dokážu zvednout pírko, mě nikdo nezkoušel, takže žádné Bradavice.

Co děláš ve volném čase? Sleduješ filmy, chodíš do divadla?

Do divadla chodím strašně málo, je to svátek, když se tam dokopu, i přestože mě tam neustále někdo zve. Na filmy koukám. Jsem ráda, že máme doma HBO, takže se na některé filmy koukám jako na seriály, jak to tam několikrát týdně opakují. Teď mám takhle rozkouskovanou Lásku za časů cholery a už se těším, až uvidím začátek, abych se dověděla, jaká byla jejich mladá láska. Mám ráda komedie, ale někdy mám náladu i na vážné filmy.

Koukáš se i na pohádky?

Miluju všechny pohádky, jak ty zfilmované tak psané. Dokonce už dva roky uvažuju, že bych napsala vlastní pohádkovou knížku. Pohádky jsou prostě „nejvíc“. Ale ty, co se točí v poslední době, mi moc neříkají. Jsou takové zamotané. Působí moc „hlavově“, jako by autoři jen přemýšleli, co všechno tam musí být, aby to odpovídalo žánru pohádka. Chybí mi v nich srdce.

A copak Ti říká literatura?

Hodně čtu. Teď jsem přečetla podruhé Annu Kareninu od Dostojevského. Nenašla jsem zatím lepší knížku. Nečetla jsem ji z nějakých kulturních důvodů, jen mi přišla k duhu. Na Psohlavce se opravdu nechystám. Anna Karenina a vůbec celá ruská kultura a ta jejich velká duše mě hodně chytla. Loni jsem byla v Disku dvakrát na Bratrech Karamazových. A to je u mě hodně, když jdu na něco dvakrát.

Stává se Ti, že se u filmu, u knížky nebo v divadle rozbrečíš?

Brečím u všeho. Zrovna jsme se o tom bavily s kamarádkami herečkami a trumfovaly jsme se, kdo u čeho brečí. Dám příklad. Viděla jsem třeba Ratatouille a brečela u toho. Ale neovládnu se ani, když vidím v televizi třeba jen 10 minut. Vytrysknou mi slzy, utřu je a jdu dál. U knih moc nepláču, ale jsem ráda, když se mi to stane, protože to značí, že je ta kniha opravdu silná. U Anny Kareniny se mi to stane vždy ve stejném místě. Když se vrátí za svým synáčkem, kterého opustila kvůli milenci. Je to strašně smutné.  Knížka musí být hodně dobře napsaná, protože u ní ten stav nemůže umocňovat hudba a výkony herců.

Máš nějakou vysněnou filmovou nebo divadelní roli?

U filmu je to těžké. Když je role úžasná, tak je to i tím, že ji představitel geniálně hraje a málokdy si člověk řekne, to bych si chtěl taky zkusit zahrát. U divadla je to něco jiného. Mám pár vysněných rolí. Miluju francouzského dramatika Jeana Anouilha, autora parafráze antické tragedie Antigona nebo historického dramatu Skřivánek.  Když to zobecním, tak bych si přála hrát nějakou charakterní roli. Jak vypadám mladě, tak hraju takové „blbky a střelenky“, ale chtěla bych účinkovat v nějakém zamilovaném příběhu nebo ztvárnit osudovou ženu. Myslím, že si na to budu muset počkat tak do 35 let až budu vypadat na 21.

A na závěr – co bys vzkázala našim čtenářům?

Aby chodili do divadla víc než já! :-) Mám pocit, že lidé chodí stále míň a je to škoda.  Divadlo je nenahraditelné. Ten zážitek je naprosto jiný než z televize. Ale Vás asi čtou kulturní lidé, tak s tím nebude problém. Jinak ať si dělají, co chtěj a ať se mají hezky.

Katka Bartošová

Studentka cestovního ruchu na VŠE v Praze. Vyznačuje se velkou upovídaností a úsměvem. Miluje sport - tančí, plave, hraje fotbal, basket, jezdí na in-linech. Zajímá se o kulturu. Ráda poznává nové lidi a místa.