Popravdě, přímo v zahradách před otáčivým hledištěm se nakonec uskutečnilo pouze pět představení (včetně dvou generálních zkoušek zpřístupněných veřejnosti), zbylé tři večery museli diváci oželet točnu a představení zhlédli v zámecké jízdárně, kam byla opera kvůli dešti a špatnému počasí přesunuta. Nicméně ani přemístění do uzavřených prostor nijak nezhoršilo úžasné výkony hlavních hvězd Dona Giovanniho a i zde se nakonec odehrála takřka plnohodnotná podívaná plná zajímavých jmen.
Dona Giovanniho připravovalo Jihočeské divadlo společně s Mezinárodním hudebním festivalem Český Krumlov. Ke spolupráci si přizvali Jiřího Menzela, pro něhož to byl v Česku režijně operní debut a jemuž sekundoval šéf jihočeské opery Miloslav Veselý. Dirigentské hůlky se chopil italský maestro Antonello Allemandi, kterého na posledních dvou představeních vystřídal Martin Peschík. Překrásné kostýmy navrhl Tomáš Kypta a scénu vytvořil Jaroslav Milfajt.
Jihočeské divadlo nepodcenilo ani výběr zpěváků do hlavních rolích. A nutno přiznat, že se povětšinou trefilo do černého. Díky spolupráci s MHF Český Krumlov si Jihočeské divadlo mohlo dovolit pozvat i takové pěvce, kteří zdobí jeviště předních operních domů a to nejen v Evropě. A tak se stalo, že charismatického Dona Giovanniho si vedle Svatopluka Sema zahrál i ohnivý Řek Aris Argiris, jako vtipem sršící sluha Leporello se představil vedle Pavla Klečky Američan Eric Jordan, postavu Donny Anny ztvárnila Italka Elena Rossi, kterou alternovala Simona Procházková a Donu Ottaviovi vtiskl hlas nejen Aleš Voráček (v současnosti jeden z nejtalentovanějších zpěváků opery Jihočeského divadla), ale i rodák z Rio de Janeira Fernando Portari.
A jaký ten Don Giovanni vlastně byl? Příběh snad netřeba ani přibližovat. Kdo ještě neviděl Mozartova Dona Giovanniho, ten minimálně zná příběh o Donu Juanovi a kamenném hostu, z něhož právě Wolfgang Amadeus Mozart čerpal námět pro svoji „operu oper“. Jiřímu Menzelovi se podařilo do značné míry zcivilnit a zlehčit tradiční operní herectví plné patosu a přehrávaného výrazu. Nemálo mu v tomto záměru pomohlo i Allemandiho hudební nastudování, který celou operu mírně zrychlil. Režisér, jak u něho bývá zvykem, se snažil maximálně využít dané prostředí zámecké zahrady a téměř se obejít bez výraznějších kulis. Pozoruhodnou scénou se tak stalo například hledání Dona Giovanniho vesničany, při níž bylo využito zapálených pochodní, jejichž roztroušený pohyb byl ve tmavé zahradě k vidění po dobu trvání celé árie. Kontrast ohně a tmy využil i ve scéně, kdy se na hřbitově plném svíček Don Giovanni chvástá před Komturovou sochou. Bohužel právě zde by jistě neškodila lepší práce osvětlovačů, poněvadž ono zásadní kývnutí Komturovou hlavou jako souhlas k pozvání na večeři od Dona Giovanniho bylo v lehkém nasvícení takřka nepostřehnutelné.
Nejzajímavěji se se svou rolí sblížil již zmíněný Eric Jordan. Spolu s Arisem Argirisem byli jako Leporello a Don Giovanni pěvecky vyvážení a sehraní. Jejich herecké nadání se vypořádalo i s alternativním jevištěm jízdárny, kde se na pódiu těsnali i s celým orchestrem. Na jejich výkonu, jak hereckém, tak pěveckém se tato změna však podepsala snad jen pozitivně. Don Giovanni Svatopluka Sema působil oproti Argirisovu ohnivému ztvárnění jako pravý egoistický floutek, kterému není nic svaté. Sem však mírně pokulhával za svojí řeckou alternací hereckým výkonem, jemuž chyběla zejména dynamičnost. Příjemně pak potěšily obě alternace Masetta David Szendiuch a zejména Lukáš Sládek, kterým jako by role mladíka, jemuž se Don Giovanni snaží svést ve svatební den manželku, byla šitá na tělo.
Celkový dojem zanechal Don Giovanni nezapomenutelný. Slyšet úžasnou Mozartovu hudbu v úchvatném prostředí zámecké zahrady, poslouchat jedny z nejlepších operních pěvců a to vše ve spojení s oscarovým režisérem Jiřím Menzelem, to už opravdu stojí za to.