„Moje knihy jsou smutné, protože taková jsem osoba,“ říká spisovatelka Petra Soukupová

Petra Soukupová je jednou z nejúspěšnějších současných českých spisovatelek. Za své knihy získala několik ocenění. Záhy se staly bestsellery a její styl psaní si čtenáři zamilovali. To, proč jsou její knihy depresivní nebo jaký má názor na české seriály, prozradila v rozhovoru.

Vaše knihy jsou oblíbené u čtenářů i kritiky. Přijde mi, že to není tak časté, zvláště v českém prostředí, aby se knihy záhy po svém vydání staly bestsellery a zároveň za ně autor získal několik cen. Čím si vysvětlujete takový úspěch svých knih?

Mé knihy se dobře prodávají hlavně díky těm cenám. Začalo to už knihou K moři, vyšly dobré recenze a pak dostala Cenu Jiřího Ortena. Dále tomu hodně pomohla Magnesia Litera (Petra Soukupová v roce 2010 vyhrála cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku – pozn. aut.). Když má člověk jméno, tak existuje okruh lidí, kterým se to líbí, a tak si koupí i tu další knihu, alespoň doufám. Proč se to líbí kritice, to nedokážu říct. Důvodem může být můj styl psaní, který je něčím zvláštní, takový úsečný a také to, že jsou mé knihy psány z dětského pohledu. Nedokážu si vybavit, že by tohle tady někdo dělal. To bude možná důvod úspěchu u kritiky.

Ve vašich knihách jsem si našla několik specifických rysů. Jedním z nich je nespisovný jazyk, kterým postavy mluví. Přemýšlela jste nad tím, jakou formu jazyka při psaní zvolíte?

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych mohla psát jinak. V žádné fázi mého psaní tomu tak nebylo. Míra nespisovnosti se liší od toho, jestli to vypráví dítě nebo starý člověk, ale vždycky to do jisté míry nespisovné bude.

Hlavními postavami vašich knih jsou především děti nebo dospívající. Příběhy píšete z jejich pohledu. To musíte znát svět takhle mladých lidí.

Vůbec. Celý příběh si vymýšlím. Není to tak, že bych měla kolem sebe nějaké děti věku, o kterém píšu. Buď si některé věci pamatuju, nebo si je vymýšlím. Ani nemůžu říct, že bych nějak zkoumala lidi. Mám asi schopnost se vcítit do myšlení lidí – alespoň myslím.  Samozřejmě ne všechno mi jde tak lehce. Nejlépe mi jdou děti a staré dámy, ženy obecně v jakémkoliv věku. Myslím si, že dokážu i starého pána, ale nejtěžší je pro mě chlap ve středním věku. Jednou jsem si zkusila psát něco takového, ale pak jsem to ani nedopsala. Zatím se tomu spíš vyhýbám.

Máte nějakou odezvu od mladých čtenářů?

Vlastně nevím. Myslím, že mladší čtenáři ještě neumí tak hledat a zas takovou reklamu moje knihy nemají. Ale nejsem si jistá, že jsou pro nějaké moc mladé čtenáře.

Stává se vám někdy při psaní, že vás postava v příběhu překvapí?

Moje postavy se vždycky musí chovat tak, jak já chci. Ale je pravda, že když už mají nějaký charakter, tak se musí podle něj chovat a já už s tím nic neudělám a musím třeba trochu poupravit záměr. Ale snad se mi to nestává příliš často. 

Vaše knihy na mě působí jako psané na jeden zátah. Zápasíte někdy s tím, že musíte přestat psát a pak se k příběhu vracíte?

S tím vůbec nemám problém. Protože část dne dělám i jinou práci, než je psaní. Vždycky se do toho celkem snadno vpravím, takže můžu kdykoliv přestat a pak plynule navázat. Celý příběh už mám v hlavě, takže pak už jen píšu.

A jaké další knihy máte v plánu vydat?

Teď jsem poprvé napsala knihu pro děti, tak pro 9+, která vyjde v září. Jsem zvědavá, jakou bude mít odezvu. Zároveň jsem ještě dopsala knihu pro dospělé, ale ta vyjde až na jaře. Teď píšu druhou verzi. Ústředním tématem jsou opět rodinné vztahy. Příběh se odehrává během jednoho dne a vypráví o starších rodičích a jejich třech dospělých dcerách, z nichž některé mají děti.

Specifikem vašich knih je také to, že hlavním motivem příběhů je rodina a spletité rodinné vztahy. Tím jste možná také zabodovala u čtenářů, nemyslíte?

Může to tím být. Tím, že o tom nepíše moc lidí a já píšu stylem, který je lidem nějakým způsobem blízký.  Každý rodinu považuje za důležitou, ale třeba ji málokdy řeší. To také může být důvodem úspěchu mých knih.

Na jedné straně spektra je bestseller typu Padesát odstínů šedi se sexuální tematikou, která už přestává být tabu, protože se o ní hodně mluví, na druhé straně jste vy a vaše romány založené na vztazích v rodině. Myslíte si, že se něco v naší společnosti mění, že dokážeme ocenit i tento druh knih?

Nemyslím, že lze na jednu stranu postavit tento bestseller a na druhou mě.  Padesát odstínů šedi čte mnohem více lidí než mé knihy. Ty čte vlastně strašně málo lidí. A nikdy to nebude jinak, protože příběhy v nich jsou prostě smutné. Ne každý chce takové věci číst, protože ho to například nutí se zamyslet, jestli žije život tak, jak chtěl, nebo v něm vyvolají smutek, že takový život třeba nežije. Nebo, že život je těžký. Ale lidi se chtějí raději bavit a vždycky to tak bude.

V knize Zmizet je povídka o ztraceném chlapci. Překvapilo mě, jak autenticky dokážete popsat pocity matky a její snahy syna najít. Konzultujete s někým takové události, o kterých píšete?

Ne, nikdy jsem nekonzultovala žádné postupy při hledání dětí. Možná jsem to měla udělat, ne, určitě bych měla rešerším věnovat ten čas, ale jsem příliš líná. Na svoji obhajobu musím říct, že to lidem i tak snad připadá autentické. Já jsem si ale všechno vymyslela. Určitě to popisuju nepřesně, ale nad tímhle se lidi nepozastavují.

Zmíněná povídka je hodně depresivní.

No tak samozřejmě můj tón je smutný, protože přesně taková jsem osoba. Všechny moje knihy jsou pesimistické nebo těžké, protože si myslím, že vztahový život, a to nemám na mysli pouze ten partnerský, je těžký. Třeba můj otec Zmizet nikdy nedočetl, protože je to na něj příliš depresivní a já to naprosto chápu, není to kniha pro každého.

A změnilo se něco po narození dcery? Rodiče se většinou více bojí a neumí si představit, že by se jim stala nějaká špatná událost s dítětem.

Ve stylu psaní určitě ne. Bojím se víc, ale snažím se nad tím nepřemýšlet, abych se nezbláznila. Na druhou stranu všechny věci, kterých se dost bojím, jsem si dokázala dost dobře představit už předtím. Mám velkou fantazii a dokážu si představit skoro cokoliv. Navíc se snažím nepsat věci, které se týkají mého života. Psaní není moje terapie, nepotřebuji se nějak vypisovat.

Takže byste napsala i teď povídku o zmizení dítěte?

No jasně, to s tím nesouvisí. Při samotném psaní nic necítím, ale dokážu se dojmout u svých věcí zpětně. Samozřejmě chápu, že zmizení dítěte je hrozné- ne, je to nepředstavitelně strašné,  ale při psaní to vůbec nepociťuju.

Kniha Zmizet byla přeložená do polštiny, italštiny, bulharštiny a román K moři do slovinštiny. Co tyto kultury spojuje, že mají zájem o vaše díla?

To vůbec netuším. Vždycky musí kniha zaujmout někoho z dané země a pak to běží nějakým samospádem, o kterém já mám jen matné povědomí. Moje agentka posílá knihy na veletrhy, ale stejně zájem musí přijít od někoho z nakladatelství té země. Je to náhoda. Není to o kultuře, protože zvlášť třeba moje věci jsou takové neukotvené v čase i v prostoru.  I když si je přečte někdo odjinud, tak se moc o české kultuře nedozví.

Podle vašeho scénáře z knihy K moři se měl točit film v režii Karin Babinské. V jaké je nyní fázi?

Scénář je stále nerealizovaný a asi ještě dlouho bude, protože se nikdy nesehnalo dost peněz, aby bylo možné začít točit. Nedokážu říct, jestli bude mít ještě nějaký vývoj.

Do jaké míry byste mohla ovlivňovat práci na filmu? Předpokládám, že pokud jste autorkou scénáře, tak by vám výsledek nebyl lhostejný.

Já jsem napsala jenom ten scénář, poslední verze už ve spolupráci s Karin. Dál jsme se nikdy ani nedostali, takže ani nemůžu říct, do jaké míry bych mohla celý proces ovlivnit. Asi bych se musela srovnat s tím, že už nad scénářem nemám kontrolu, protože to přebírá režisér. Myslím, že by to s Karin ale  fungovalo, protože jsme si rozuměly.

Máte ještě nějaký nerealizovaný scénář?

Ano, z prostřední povídky ze Zmizet. Jednou jsem zkoušela napsat i scénář k té první povídce ze Zmizet, ale to mi nešlo. Já jsem vždycky potřebovala napsat scénář na FAMU, tak jsem použila už něco, co jsem měla, třeba ve formě prózy. Když něco mám, tak to použiju na všechny věci, co můžu. Ve výsledku mám dva velké celovečerní scénáře podle mých věcí, které jsou nerealizované.

A nemrzí vás to? Neplánujete scénáře nějakým způsobem využít nebo napsat jiný?

Ne, nechávám to plynout. Režírovat neumím, a co s tím jiného. Další taky zatím psát nebudu,  už mám napsané tyhle dva scénáře, takže kdyby za mnou někdo přišel a nabídl mi peníze, ať napíšu scénář, tak bych takovou nabídku hodně zvážila. Nepíšu scénáře jen tak pro sebe, abych v budoucnu doufala, že se nějak využije. Vždycky budu radši psát knihy, u kterých vím, že jsou moje, a mám dnes už skoro záruku, že vyjdou. Scénář je polotovar, součást něčeho dalšího, kniha je výsledek sám o sobě, což je pro mě příjemnější.

Jednu dobu jste pracovala na sitcomu Comeback. Myslíte si, že sitcom může mít v Česku u diváků úspěch?

Já si myslím, že určitě ano. Akorát ho tady skoro nikdo neumí dělat moc dobře, protože jde o zvláštní druh seriálové tvorby, která je těžká. Je těžší dělat sitcom než vztahový seriál.

Proto jste tedy přešla od Comebacku k seriálu Ulice?

Ne, Comeback skončil. A takhle to neberu. Je mi jedno, o jaký jde projekt. Nejdůležitější jsou pro mě lidi, se kterými dělám. Mám knihy, které dělám sama, a na druhou stranu mě baví i televizní práce, která je týmová.  Teď už čtvrtý rok dělám Ulici, kde jsem součástí většího systému. Žádné své ambice do ní nevkládám. Samozřejmě chci, aby má práce byla co nejlepší, ale můžu ovlivnit jedině ten kousek, který dělám.

Na seriálu Ulice pracujete jako dramaturgyně. Co taková práce obnáší?

Proces psaní je tam rozdělený na dva týmy – linkaře a dialogisty. Linkaři vymýšlejí příběhy a rozepisují je do odstavců, co se v každém obrazu stane. Ti mají vlastního dramaturga. Potom svou část dají dialogistům, to je další parta lidí, kteří to rozepisují do dialogů. Ti mají také vlastního dramaturga, a to jsem já. Já dostanu scénáře a čtu je, hlídám, aby postavy reagovaly správně a aby situace byla podle toho, co je předepsané. Moje scénáře čte hlavní dramaturg, který k tomu má vlastní poznámky a já to pak opravuju. Celé je to takové kolo.

Tak to můžete ovlivňovat samotný proces seriálu.

No, do jisté míry. Nemůžu to ovlivnit moc. Vždycky každých 14 dní předáváme deset dílů, a tam může každý říct, co se mu tam nezdá a proč. Ale ti linkaři se rozhodují, jestli s tím něco udělají. Buď se mým poznámkám vyhoví, nebo ne. Můžu sice vylepšit dialog, ale obecně se nedá říct, že bych měla vliv na celý seriál. Takhle to beru.   

Na jakých dalších seriálech jste ještě pracovala?

Psala jsem pár dialogů ke Gymplu a pak k sitcomu Helena, který byl ale překlopený ze zahraniční verze, takže tam nebylo moc kreativity.  Teď s prací na Ulici jsem velmi spokojená. A kromě Ulice máme takový menší tým lidí, už od dob Comebacku, se kterými čas od času něco dělám, a jsou to i kamarádi a také otec mé dcery. Teď třeba píšeme zase další sitcom, o kterém ale nevím, jestli kdy bude natočen.

Zajímáte se o české seriály spíše z osobní roviny nebo kvůli vaší profesi?

Já mám obecně seriály hodně ráda. Zajímaly mě ještě dříve, než jsem na nějakém dělala. Je mnoho špatných seriálů, na které se stejně dívám čistě z nějakého možná zvráceného zájmu. Ale i na seriály, které mě nezajímají osobně, se stejně kouknu, abych věděla, co se tady v seriálové tvorbě děje.

Vím, že jste se v minulosti negativně vyjadřovala o seriálu Vyprávěj. Je podle vás špatně natočený?

Není špatně natočený. Nemyslím si, že je to zázrak, je to spíš taková milá dobovka. Já mám ale problém s celým tím ideologickým vyzněním, o čem ten seriál je a proč v dnešní době takové věci vznikají. Nevím, proč se lidé rádi koukají, jak to bylo tenkrát fajn, že byla svým způsobem legrace čekat fronty na maso.

Máte stejný problém i se seriálem První republika?

Ne, je něco jiného ukazovat obrázek toho, jak to „bylo“ za první republiky. Tam nejde o tu ideologii, to je nějaká snaha udělat takové rádoby Panství Downton, vztahovka na pozadí doby. Ale ukazovat obrázek komunismu, tak jak je předkládán v seriálu Vyprávěj, je podle mě špatně a celé vyznění toho je zlo.    

A nevadí vám třeba, že se točí seriály typu Ordinace v růžové zahradě, kde tvůrci už rezignují na základní požadavek, aby dialogy měly hlavu a patu?

To mi vadí méně, než když se divákovi podsouvá, že byli lidé oblečení v legračních hadrech a celý díl je o kupování škodovky, ale že se stejně měli rádi a prostě to tak nějak patřilo k té době, takový ten nostalgický tón, celá ta smířlivost. Ale to o té škodovce si  teď vymýšlím, protože jsem viděla málo dílů Vyprávěj. Ordinace je třeba špatně natočená, třeba má i přiblblé dialogy, ale na rozdíl od Vyprávěj nemá ambici reflektovat dobu a nedělá z lidí hlupáky.

A jaké seriály se vám líbí?

Je jich spousta. V poslední době mám ráda Hru o trůny. True detective, The leftovers. Seriály BBC Ripper Street nebo Sherlock. Dextera jsem kdysi mívala hodně ráda, ale ke konci se to zkazilo. Sitcomy hodně sleduju, staré i ty nové.

Jaký je podle vás důvod, že tady tolik takových dobrých seriálů nemáme. Je to nedostatkem tvůrců, nebo proto, že by o to diváci neměli zájem?

Zájem by měli určitě, ale všechno je propojené – nedostatek dobrých lidí (scenáristů, režisérů) a částečně v tom hrají roli samozřejmě finanční podmínky. Některé z těch skvělých seriálů v Británii dělá veřejnoprávní stanice BBC. Tady se Česká televize zmůže na První republiku a všichni se z toho můžou zbláznit, přitom je to takové plytké.

Petra Soukupová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V současnosti pracuje jako jeden z dramaturgů seriálu Ulice. Za svůj debut K moři v roce 2008 získala Cenu Jiřího Ortena. O rok později za knihu Zmizet obdržela hlavní ocenění v soutěži Magnesia Litera Kniha roku. V roce 2011 vyšla kniha Marta v roce vetřelce. V září 2014 je v plánu vydání knihy pro děti Bertík a čmuchadlo a na jaře 2015 vyjde další „dospělá“ kniha, která zatím nemá název. Kniha Zmizet byla přeložena do italštiny, bulharštiny a polštiny. K moři bylo přeloženo do slovinštiny. Petra Soukupová žije v Praze s dcerou Marlou.

Ivana Bednářová