„Migáči“ doslova vyběhli na pódium ve stylových oblecích jednotně korespondujících s rock’n’rollovým prostředím Garage a rozjeli dvouhodinovou nespoutanou show. O tom, že zklamaní nebyli ani fanoušci, svědčí skandování a dlouhý potlesk na závěr celého koncertu, kterým si dav vynutil několik přídavků.
Než to všechno ale začalo, vyrazili jsme si popovídat s charismatickým frontmanem kapely Jiřím Macháčkem.
Začnu neobvykle jednou obvyklou otázkou – jak se máte?
Ale jo, děkuju za optání, myslím, že tak, jak si zasloužím. Takže dobře.
Těšili jste se s kluky do Ostravy? Hrajete tady rádi?
Hrajeme tady tradičně rádi. Myslím si, že publikum je tady vždycky vstřícné.
Máte v oblibě nějaké město, kam se rádi vracíte?
My jsme ve skrze pozitivně naladění lidé, kteří si v každé štaci umí najít něco pozitivního. Někde je to dobré víno, jinde je to vířivka, dobré jídlo, různá sportovní vyžití a nebo kolotoče, střelnice. Podle toho, co které místo nabízí.
Poslední album Pop Pop Pop jste vydali v roce 2004. To už je docela dávno, nechystáte uvést na trh další desku?
Nemyslíme si, že by zrovna vydávání alb bylo důležité k tomu, aby kapela byla kapelou. Stále děláme nové písničky. Když nějakou uděláme, pověsíme ji zadarmo na náš web. Myslím si, že album je alespoň pro Českou republiku mrtvý marketingový tvar.
Hrajete od vzniku MIG 21 (před deseti lety) stále ve stejném seskupení. To je opravdu obdivuhodné. Nelezete si někdy na nervy?
My kapelu vnímáme jako takovou podivnou rodinu. Samozřejmě kdyby někdo udělal postupně řadu nějakých excesů, které by byly neakceptovatelné pro zbytek, tak bychom se museli zamyslet nad tím, jestli toho člověka nějak neléčit. Teprve potom bychom přemýšleli o změně. Doufám, že nás to nepotká, protože já spatřuji sílu právě v tom, že jsme pořád v tom samém složení.
Vy ale původně hudebníkem nejste. Jak jste se s kluky vlastně poznali?
Přišel jsem s kytaristou z divadla Sklep zazpívat nějaké písničky na jedno tříkrálové vystoupení, které pořádala skupina Bílá nemoc. Tam jsem se seznámil s Honzou Hladíkem (bubeník kapely, pozn. red.) a ten mi řekl, že dávají dohromady kapelu a potřebují textaře. Já jim řekl, že bych psal texty jen v případě, že bych je mohl zpívat. A tak jsme se s Tomášem Polákem očmuchávali a začali spolu psát písničky.
Na chvíli přejdeme k Vaší filmové kariéře. Má pro Vás některý z filmů z té dlouhé škály, kterou jste natočil, nějaký odlišný význam?
Dělám každý film nejlíp, jak jsem schopen. Je to práce, kterou mám rád, kterou jsem si vybral. Já osobně žádný významnější film nemám, protože to beru jako kontinuální práci. Ale pro filmovou kariéru byl pro mě důležitý film Samotáři, protože před tím jsem nebyl známý. A pak taky Horem Pádem, ve kterém jsem mohl ukázat, že umím taky něco jiného než se jenom zhulit a jít před objektiv.
Dostal jste se při hraní nějaké postavy do situace, kdy jste si řekl: „Tohle jsem přece já. Já vlastně hraju sám sebe…“?
Ne, takhle jsem se na to nikdy nekoukal. Vždycky se snažím tu postavu nějakým způsobem objevit. Jako když sochař někde uvnitř v tom kvádru tuší, že by tam někde mohla být ta socha a říká si, že tam ta socha opravdu je, jen se musí odloupat to zbytečné, co sochu nedělá a nechat tam to, co tu sochu dělá. Tohle je podobné. Je to normální řemeslo, je to nějaká práce a nemůžete to dělat jinak, než že do ní vkládáte něco, co jste sám v životě prožil.
Uměl byste zahrát sám sebe?
To by bylo asi to nejtěžší. Myslím, že už jsem takovou nabídku i dostal. To nejtěžší, co vůbec může být, je poznat sám sebe. To je neustálý proces. Navíc nevíte, jak vás lidé vnímají. Vždycky je lepší hledat se. Nevím, jak bych na tohle odpověděl… to je dobrá otázka. Fakt nevím.
A troufl byste si na to?
Ne. Považuji to za kontraproduktivní věc. To je nemožné, aby člověk zahrál sám sebe.
Jiřímu Macháčkovi děkujeme za rozhovor a přejeme jemu i ostatním členům kapely MIG 21 spoustu vyprodaných klubů a spokojených fanoušků.