Letos se konal už 19. ročník hudebního a divadelního festivalu Mezi Ploty. Tento festival se pořádá z čistě nezištných důvodů. Všichni účinkující se pokaždé vzdávají svých honorářů. Všechny vydělané peníze pak putují do kas psychiatrických léčeben, ve kterých se akce koná. Navíc se efstival koná v léčebnách proto, aby měli lidé o těchto zařízeních jiné povědomí, než které většinou mají. O „blázincích“ koluje všelicos. A to jak o jejích obyvatelích, tak o samotné instituci. Na festivalu Mezi Ploty můžete na vlastní kůži poznat pravdu. Navíc je to prostor pro umělecké setkání profesionálních i amatérských herců, muzikantů, tanečníků či výtvarníků bez ohledu na jejich případný zdravotní handicap.
A tímto prostorem byly už tradičně léčebny v Dobřanech u Plzně (22.5.), Brně – Černovicích (29.5.) a v Praze Bohnicích (5.-6.6.).
Já byla v Bohnicích. Letos tam se mnou dorazilo přes 30 tisíc návštěvníků. Dost tomu pomohlo i to počasí. Po dlouhé době bylo jasno a teplo. Ne, nebylo jen teplo. Bylo horko, vedro, hic…snad si to dokážete představit, pokud si to nepamatujete (nebo jste ten víkend strávili v podzemních kobkách). Loni, kdy byla teploty okolo 7 (!) stupňů to nebylo nic moc. Odrazilo se to i v penězích, které festival vytěžil. Zatímco loni to bylo asi jen 130 tisíc korun, letos by to prý mohlo být i půl milionu. To je fajn.
Teď už se pomalu dostávám k osobním zážitkům z tohoto víkendu. Bylo to dobrý. Oproti loňsku mnohem lepší počasí, to už víme. Trochu mám ale pocit, že loni mi festival nabídl lepší program. To už je ale zcela osobní pohled na věc. Před rokem jsem tam pořád běhala, nevěděla, kam dřív skočit (a si zaskotačit). Letos jsem měla třeba dvě hodiny „volna“. To jsem pak pořád dokola procházela všelijaké dílny, okukovala asi milion šperků (samozřejmě jsem je i hojně nakupovala) a téměř nepřetržitě se krmila. Tak to to bylo vlastně príma :).
Tento rok jsem vyrážela bez předem utvořeného plánu, na co chci jít. Pak jsem značně improvizovala na místě. Měla jsem několik kapel, které jsem nechtěla určitě zmeškat. Jinak jsem ale šla víceméně tam, kam jsem se stojatým, hustým a horkým vzduchem protlačila (o nějakém zanášejícím větru nemohla být ani řeč). A ne vždycky mě výsledek mého tažení zrovna zaujal. Tak právě vznikaly ty pauzy.
Slyšela jsem…
Na čem jsem tedy byla. V sobotu to byli Dan Bárta a Illustratosphere, Kill the Dandies, Švihadlo, David Kraus, Toxique, Tomáš Klus a The Tap Tap. V neděli pak Sunshine, Čankišou, Martin Zbrožek a Melody Makers, Žlutý pes, Navigators a Sto zvířat.
Ne všechny jsem stihla celé. Třeba Tomáš Klus mi naopak skoro celý unikl, protože se velkou částí kryl s Toxique. A celkem mě to mrzelo, protože i ten kousek byl skvělý. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy zpíval jednu dlouhou improvizovanou písničku. Zpíval a rýmoval prostě o tom, co zrovna viděl. Placama to bylo i vtipné (publikum se smálo a tleskalo těm zvlášť povedeným veršům). Kluse jsem ještě nikdy naživo neviděla a neslyšela. Měla jsem o něm taky takové nic moc smýšlení (ani nevím proč, asi mi přišel moc mladý…ehm…on je stejně starý jako já?!..tak to to muselo být něco jiného). Ale asi si na něj někam zajdu a užiju si ho pořádně.
Koho jiného jsem (až na pár songů v radiu) slyšela taky poprvé , byli Navigators. Myslím, že zarputilé fanoušky ska a reggae tahle kapela asi dvakrát nenadchne (hráli totiž na podiu, které přinášelo především tyto žánry). Ale já jimi byla unešená. Já nejsem tak zarputilá asi. Hrají něco mezi R’n’B‘ a popem, soulem, jazzem a taky se tam občas rapuje. No a já si tam tak ležela, opalovala se v podvečerním sluníčku a nechala se unášet těmi beaty a skvělými hlasy. Na Navigators si zajdu určitě.
Na koho jsem se vyloženě těšila, byli Nightwork. To ale přišlo hořké zklamání. Když jsem se k podiu přiřítila, zjistila jem, že tam vůbec nehraje Vojta Dyk ani Jakub Prachař s Honzou Maxiánem. Poskakovali tam nějací jiní kluci (neznámí, neslavní a mediálně neprofláklí) a hráli rock. Nějací Mothers Angels. Nebyla jsem rozhodně jediná, kdo tam zmateně začal vytahovat program a pořád dokola kontrolovat čas, nápisy na info tabuli a údaje v tom programu. No, spousta mladých teenagerek zaplakala (s několika jsem jela i v autobuse, ty hodně mladé a pak nejvíc zklamané doprovázely maminky). Ptala jsem se na tu náhlou změnu moderátora Pavla Anděla. Vojta prý na poslední chvíli onemocněl. No jo, no. Ale zase je nutné organizátory pochválit za to, že se tak rychle dokázali se změnou vypořádat.
Co bylo velmi příjemnou žánrovou změnou, byl Martin Zbrožek a Melody Makers. Na podiu byl ofrakovaný orchestr a hrál staré swingové a jazzové songy. Martin Zbrožek vesele zpíval a občas si na pomoc zavolal i sestry Havelkovy, které na sobě měly stylové kostýmy jak z filmu z dvacátých let. I já si připadala jako ve filmu. A to pro mě tento druh hudby není nic nového, sama se mu věnuju. Ale to krásné počasí, kostýmy a staré melodie holt zapůsobily. A zdálo se, že nejen na mě.
Mojí premiérou byl taky David Kraus. No nevím. Zpívá dobře, to jo. Ale vždycky mi přišlo trochu divné, že skoro nemají vlastní repertoár a že jen přezpívávají co je asi zrovna napadne. Tím pádem jsou i žánrově nezařaditelní.
Co bylo vyloženě letní, bylo Švihadlo. Hráli až v pět odpoledne, takže už nebylo takové parno. A příjemné sluníčko a reggae jdou prostě dohromady. Lidé buď jen tak leželi, unavení tím celým dnem a do rytmu se vlnili na dekách (vlnili se tancem, aby bylo jasno). Celkem dost jich bylo i pod pódiem, to byli ti nejskalnější fanoušci. Slovo, které to vystihuje nejvíc, je pohoda.
No, kdybych tu měla psát o všem a o všech svých dojmech, muselo by to být na pokračování. Všichni, které jsem viděla, měli něco do sebe. Ne vždycky to bylo perfektní. Například Čankišou zněli oproti jiným jejich koncertům nějak unyle. Mohlo to být špatným nazvučením. Sunshine byli dobří, ale už mě asi ničím novým nepřekvapí. Byli úplně stejní, jako loni. Líbili se mi i Toxique. Byla jsem už na několika jejich koncertech a musím říct, že je to vážně spíš kapela do klubíku. Bylo to fakt dobré, zpěvačka Klára Vytisková to i se zlomenou nohou zvládla výborně. Ale nějak mě to táhlo míň, než třeba v Lucerně Music Baru. Na Žlutém psovi mě překvapilo, kolik je tam mladých lidí. Čekala jsem spíš tu věkovou kategorii, která je poslouchala ještě dřív, než jsem se narodila. Ale zjevně je to vícegenerační záležitost. Jo a byli taky super. Slyšet naživo všechny písničky, který znám už odmala, se jen tak nepoštěstí. Úplně poslední koncert, kterým jsem festival zakončila, bylo Sto zvířat. Vzhledem k tomu, že loni mě moc nenadchli, byla jsem na ně celkem zvědavá. Ale naprosto si u mě napravili reputaci. Byl to skvělý závěr. A jak to pro mě byla poslední kapela (vedle ještě hrála Aneta Langerová), tak někde za stromy i symbolicky mizelo sluníčko.
Co dodat…
…byl to vážně dokonale strávený víkend. Počasí bylo super, kapelám to hrálo a tak vůbec. Trochu otřepaná fráze „byla tam skvělá atmosféra“ se teď opět hodí. Všude bylo spousta pozitivně naladěných lidí, psů a dětí…prostě to bylo skvělý. Kdo nevěří, ať tam běží příští rok. Třeba se tam potkáme.