Mezi dvěma světy

„Utrpení z vás dělá sobce, začnete být krutí.“

– citace z knihy, str. 103 –

 Těžká, přetěžká četba. Hlavně z toho důvodu, že touto nemocí prošla moje blízká kamarádka, která bojovala stejně jako hlavní hrdinka a také autorka knihy Suleika Jaouad. Avšak měla od boha dáno méně času a tento svět nadobro opustila. Prožívání jakékoliv nemoci je příšerná záležitost nejen pro samotného pacienta, ale rovněž pro jeho nejbližší – rodinu a opravdové přátele.

Román „Mezi dvěma světy“, který vydalo nakladatelství Jota, vypráví příběh mladinké Suleiky, která si rozhodně života uměla užívat a snů i životních cílů měla přehršel. Bohužel jí hvězdy nepřály a již v poměrně mladinkém věku, kdy běžní lidé randí, zakládají rodiny, budují kariéru, cestují po světě, jí byl diagnostikován myelodysplastický syndrom leukémie v dosti pokročilém stádiu.

Před samotnou diagnózou si sice všímala nepatrných změn na svém těle, ale nepřikládala jim tolik na významu – vždyť svědění, vyčerpání, anémie, dušnost a častá nachlazení nejsou k důvodem k větší panice. Jaký obrovský omyl!

Další informace o knize naleznete na webu nakladatelství Jota – zde.

Z úžasného života plného dobrodružství a objevování, které tolik milovala, se z ničeho nic ocitla upoutána na nemocničním lůžku, zcela závislá na transfúzích krve, čekajíc na transplantaci vhodné kostní dřeně. Velkou oporou jí v této nelehké době, kdy přemítá, proč toto potkalo zrovna ji, byli rodiče a přítel Willy, které ho v době léčby znala jen pár týdnů. O to obdivuhodněji na mě jeho obětavost působila. Mezi pacienty na oddělení poznává krásné osobnosti, které čekají stejně jako ona na rozsudek. Bude žít? Překoná tuto zatracenou nemoc, nebo…? Nic člověku nepřidá, když zjistí, že kamarád z vedlejšího pokoje už tam není…

Suleika měla jednu ohromnou vlastnost, jež jistě dopomohla jejímu zotavení – vždy ráda myslela na budoucnost, plánovala, těšila se, co přinese další den. Za těchto podmínek se však tato bohulibá záliba stává drtivou, zoufalství vzbuzující činností. Avšak myslet na minulost bylo ještě bolestnější – kde jsou všichni ti lidé, kteří se tvářili jako nejlepší kamarádi? Proč ji nepřijdou navštívit, zvednout náladu? I přesto, že si Suleika uvědomuje, že přichází o to nejcennější – mládí, plodnost i přátele, neztrácí naději, protože naděje umírá poslední…

Suleika v žádném případě ve své autobiografii nezatajila ani ty nejniternější pocity, citlivé emoce, bezmoc a beznaděj, frustraci z toho, že jiní mohou žít bez omezení. Toho si cením nejvíce. Knihu jsem z větší části probrečela. Suleice se změnil život vzhůru nohama, a právě díky jejímu vyprávění si musíme začít víc a víc vážit každé vteřiny, kterou nám život dává, protože nikdy nevíme, kdy nás co potká. Nicméně, jak už to bývá, na život se začneme dívat jinýma očima až v té chvíli, kdy něco cenného nenávratně ztratíme…

Denisa Šimíčková