Mexické kostřičky a jejich zastřený svět

Nadživotní kostlivec se sombrerem na lebce na úvodním panelu v družném rozmaru zahajuje expedici do cizí země za řekou Rio Grande. Výstava kurátora Salvadora Albiñany, jež čítá na čtyři sta exponátů, se dělí do několika tematických sond, které se lehce zavrtávají do některého z podloží mexického bytí, politického vývoje, kultury, myšlenkových střetů, výtvarna či literatury. Do ikonografie se vryly ozvěny a obtiskly osobnosti spletité Mexické revoluce, kterou vybudilo povstání proti čtyřiatřicetileté nadvládě prezidenta Porfiria Diáze vedené intelektuálem Franciscem Maderou, od jehož vypuknutí loni na podzim uplynulo sto let. Revoluční požadavky se v nestabilní a nejednotné zemi, kde se leckdo pokoušel urvat si kus moci, a leckdo byl dřív nebo později popraven, naplnily až s příchodem prezidentské éry Lázara Cárdenase v roce 1934. Cárdenas však kromě ekonomicko-sociálních a vzdělávacích reforem také přepsal mexické dějiny poněkud příliš podle vlastního vkusu a nastolil vládu jedné strany, jež přetrvala až k přelomu tisíciletí. Do politické vřavy se zapojila také média. Časopisy, noviny a plakáty plné politických kreseb, které se bily za zájmy svého lidu, ať už to byl komunistický El Machete nebo Frente a frente Ligy revolučních spisovatelů.

Další část výstavy reflektuje, kterak se zevnitř i zvenčí tvořil a formoval obraz moderního Mexika, a tu ve vitríně neleží nikdo jiný než zažloutlý světoběžník Egon Ervín Kisch, jenž za oceánem za války zakotvil, v podobě sbírky svých mexických reportáží. Zvláštní místo tu mají též stručné ukázky z díla několika svébytných umělců, jejichž zájem se rozlil do různých oblastí. Kupříkladu karikaturista a malíř Miguel Covarrubias a jeho etnografické studie či grafik a výtvarník Leopoldo Méndez. Pomalu a neuspořádaně pak přichází na řadu vlivy avantgardy, surrealistické a kubistické tendence, jež se vsákly do Mexičanů bloumajících po světě a nasávajících esence čerstvých větrů či případně dorazily přímo do Mexika spolu s cizími cestovateli za exotikou nebo exulanty prchajícími před perzekucí. Dokladem toho budiž, že nejeden přítomný linoryt připomene umění Josefa Čapka – jen s tím rozdílem, že na Čapkově výstavě by nebylo kolem tolik zelených hadů a především epesních kostlivců a kostřiček obojího pohlaví, které se u mexických tvůrců těší až morbidní, nicméně velmi zábavné oblibě.

Zásadní orientační potíž však na výstavě představují až trojjazyčné popisky exponátů, které se navíc spolu s ostatními vždycky krčí v nevraživém chumlu v nějakém tom okolním koutě, pročež sveřepý návštěvník bažící po jménech a přesných údajích možná pocítí pobouření nad kalným zážitkem, neřkuli až nevoli z motanic. Pojmete-li však výstavu jakožto svého druhu vizuální dobrodružství a výpravu do neznáma, vyjeví se vám záhy přitažlivá mozaika záhadných příběhů a obrazů z podivuhodného kraje. Možná, že nebudete rozumět všem, ale dost možná vás budou zajímat.

Redakce