Pojďme výt na měsíc

Máme tady zase jeden starší kousek z knihovničky fantasy literatury. Novela Měsíční píseň vyšla v nakladatelství FANTOM Print před šesti lety jako otevírák cyklu Mercedes Thompson od americké autorky Patricie Briggsové. Na své si přijdou fandové městské fantasy, starých motorů a samozřejmě taky stoupenci vlkodlačí smečky, kteří už těch pokryteckých upírů mají dost.

Patricia Briggsová se neřadí k autorům, kteří by hned prvotinou udělali díru do světa. O Masques z roku 1993 asi nikdo z vás ani neslyšel. Druhý pokus Riallina hra (Fantom Print 2003) se však dočkal příznivých ohlasů především díky svým „přesvědčivosti svých postav“, a tak se Briggsová dala přemluvit a podepsala smlouvu na sepsání městské fantasy. A světe div se, vklouzla do žánru jako do své druhé kůže a pohledná automechanička Mercy dobyla žebříčky bestsellerů New York Times. Čímpak to?

Mercy je docela specifická dívka. V srdci jí sídlí láska k německým autům, v duši sídlí smysl pro fair play a věrné přátelství, v paličaté hlavě má bystrý rozum a v žilách jí koluje magická krev kožoměnce. Správně tahle mladá, samostatná dáma, žijící v karavanu jen se svou kočkou Médeou, se zkrátka občas ráda na opuštěném místě svlékne, přemění v kojota a prožene nějakého toho zajíce k večeři. Mercy zdědila tuhle velice vzácnou schopnost po předcích svého otce. Muže, který zemřel dřív, než se narodila, a tak její výchovu matka svěřila smečce vlkodlaků. Zdá se vám jako krkavčí matka? A copak, že dělaly ty naše pohádkové královničky, když nacházely v kolébkách štěňata, ha?

Náš příběh ale začíná v čase, kdy Mercedes převzala vedení autoopravny a hodil by se jí pomocník na to odporné papírování. A ejhle jeden se zrovna potlouká kolem. Jenže co čert nechtěl, zrovinka je to sympatický mladý vlkodlak, který je namočený do pěkného maléru. A tak se Mercy zaplete do akčního dobrodružství, které prověří její odvahu a otevře staré rány z minulosti.

Musím přiznat, že k této sérii jsem se dostala již po druhé. Před několika lety jsem se pokoušela číst Krevní pouto (2.díl), ale navzdory zasvěcujícím poznámkám v první kapitole, mě kniha moc nezaujala, neboť jsem pořád měla pocit, že mi něco uniká mezi prsty, ačkoli obvykle nemívám problém začít v druhé polovině kdejaké série. Tentokrát jsem tedy začala pěkně od prvního dílu a dobrá věc se podařila. Kniha mě bavila a po dočtení, jsem se dala do dalšího dílu. Patrně je to vskutku postavami. Po pár kapitolách jsem si připadala jako u rozkoukaného seriálu – i kdyby to bylo jen takové přežvykování, kde se již delší dobu schyluje k bouřce, chcete vědět, co k tomu, kdo řekne, jak se situace vyvine, kdo nový se objeví na scéně.

Autorce také nemůžeme upřít lehký smysl pro humor (zkuste nesnášet upíra, který jezdí dodávkou ze Scooby Doo, zatímco ostatní členové klanu jsou vskutku prohnané krvežíznivé bestie) a plusové body ode mne získává také za to, že se nejedná o romantickou fantasy. Byť se příběh odehrává z pohledu mladé dívky, o níž mají zájem dva dominantní muži, nevyžívá se autorka v milostných scénách a to se mi dnes zdá poměrně vzácným jevem.

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.