Linkin Park konečně našel ten správný zvuk!

Trvalo to bezmála osm let. Mezitím vyšla tři studiová alba a více než 10 singlů. Kolik vody asi tak proteklo? Kolik dětí se narodilo, kolik lidí zemřelo? No, zanechme statistiky, jedna věc je však jasná. Americká kapela Linkin Park se v průběhu těchto dlouhých roků hledala a hledala, až to vypadalo, že vystřídala snad všechny hudební žánry. Jenže ať se snažila, jak chtěla, stejně už neměla ten drive a nezaměnitelný návykový zvuk jako tehdy, když začínala. Podařilo se už konečně této šestičlenné formaci navázat na v hlubinách času ztracenou nit?

zdroj obrázku: LinkinPark.com

Určitě by se mnou někteří nesouhlasili a za „konec“ Linkin Parku by označili již rok 2007 nebo ještě dříve, protože už tehdy začínali nebezpečně vybočovat ze zajetých kolejí. Samozřejmě nikomu nezazlívám, pokud se mu dosavadní tvorba LP líbila více nebo v jednotlivých obdobích nedělal žádné rozdíly, nicméně snad se shodneme na jednom: že Linkin Park je skupina, která během pár let obměnila repertoár natolik, že by to vystačilo na založení několika nových kapel. Na jednu stranu je fajn, že nehrají stále dokola omílaný styl, jímž by se fanouškům znechutili tak jako tak, ale jak se může původně metalová skupina ocitnout u elektroniky s absencí kytar a bicích? Myslím, že to nečekal nikdo. Pojďme si pro pořádek připomenout, jak se to všechno vlastně odehrálo.

Linkin Park vznikl v roce 2000, ve stejném seskupení předtím působili pod jménem Hybrid Theory a ještě dříve jako Xero s jiným zpěvákem. S příchodem prvního alba Hybrid Theory Linkini zaznamenali ohromný úspěch. Objevil se tady styl, který kombinuje na první pohled (nebo spíš poslech?) nesourodé žánry – metal, hip-hop a elektronika. Ale stačí si pustit některou z písniček a zjistíte, že to funguje nečekaně skvěle. Triviální styl sloka-refrén bez zbytečného experimentování je na poslech zcela nenáročný. A i když se to nemusí zdát, kapela si dokáže se všemi třemi zmíněnými styly patřícími spíše někam do undergroundu než do populární hudby pohrát tak dobře, že i ti, co těmto žánrům neholdují, najednou ani nevnímají burácející kytary, rap a uřvaného zpěváka i přesto, že by si tyto prvky samostatně asi nepustili. Linkin Park dokázali neočekávané, metal a rap prosadili do mainstreamu. Následovalo speciální album Reanimation, na němž se nachází předělávky a remixy všech skladeb z původního alba. Plno písní získalo naprosto nový rozměr, většina nebezpečně konkuruje originálům. Příčka originality tak byla nastavena zase o něco výš.

oficiální videoklip, zdroj: Youtube kanál kapely

Druhé album Meteora jen utvrdilo popularitu kapely a hity jako Breaking the Habit nebo Numb musí znát snad každý. Někdy možná až moc kopíruje koncept debutu, ale dovedl ho k dokonalosti, za mě jednoznačně nejlepší album. Po vzoru Reanimation vyšlo mash-upové EP, kdy Linkin Park společně s raperem Jay-Z smíchali dohromady některé písničky ze svého repertoáru. Nezní to špatně, jen těch písniček mohlo být více než jen šest.

oficiální videoklip, zdroj: Youtube kanál kapely

Pak přichází první zlom, album Minutes to Midnight. Kapela se vymanila ze svazujícího stylu prvních dvou nahrávek, který podle svých slov považovala již za vyčerpaný. Začali nanovo, čistý list papíru. Pokud se i vy zaposloucháte bez hledání náznaků předchozí tvorby, věřte mi, že si album užijete stejně jako ta předchozí. Kompozice skladeb je více propracovaná, najdete tu jak poklidné rockové ploužáky, tak osvědčené vály hrající pěkně nahlas. Na albu jsou tyto dva odlišné světy střídavě poskládány za sebe jako černá a bílá, což překvapivě vůbec není na škodu. Ubylo rapu, přibylo líbezných popěvků, zpěvu se chopil dokonce i Mike Shinoda, do té doby výhradně raper. Na nový zvuk si samozřejmě musíte zvyknout, zvlášť pokud jste doslova dýchali pro předchozí dvě alba, ale jakmile dáte albu s číslem 3 šanci, bohatě vás odmění. U mě je v oblíbenosti těsně za Meteorou. Pak vyšly ještě tři mimoalbové singly We Made It, New Divide a Not Alone – zatím vše OK.

oficiální videoklip, zdroj: Youtube kanál kapely

Jenže v roce 2010 vychází ryze experimentální album A Thousand Suns, čímž pro mě na dlouhou dobu skončila éra kvalitní hudby z dílny Linkin Park. Ne že by se sem tam neobjevil kousek, který se mi líbí, jenže můj celkový dojem nedokázaly tyto světlé výjimky zvrátit. Album má sice 15 skladeb, jenže 6 z nich (včetně předehry) jsou pouze dlouhé přechody mezi skladbami (skity), během nichž si můžete poslechnout výroky slavných osobností nebo jen tak meditovat. Mně osobně tam ale velice zavazí, narušují průběh alba, z jejich poslechu mívám takový divný pocit. Když už náhodou narazíte na nějakou poslouchatelnou písničku, nečekejte žádnou hitovku do rádia. Skladby jsou strašně usedlé, kolikrát nepoznáte, co je sloka a co refrén, a snad až na Waiting for the End si je pobrukovat nejspíš nebudete. Zavedli zde také trend neustálých popěvků „o-óó“, jež mě vyloženě rozčilují. Jakoby to nestačilo, téměř vymizely bicí a kytary, což je u rock/metalové kapely přinejmenším podivný krok. Zato přibyly beaty a elektronické loopy, které tyto nástroje často až komicky nahrazují. Pro ty, co si potrpí na textech, nejspíš zarazí, že se tady zpívá o hrozbě jaderné války a podobných „odlehčených“ tématech na dobrou noc. Opravdu rozporuplné album, zvlášť na kapelu, která má za sebou písničky zcela jiného rozměru.

Dobře, zkusili si to, další deska Living Things je naštěstí zase jen a jen o písničkách. Uff, ještě že tak. Hned úvodní Lost in the Echo se dost povedla, Burn It Down či I’ll Be Gone se taky dobře poslouchají. Už už se začínáte radovat, že A Thousand Suns byl jen takový krok vedle, který klukům rádi odpustíte, jenže album se přehoupne do druhé poloviny a jede jeden brak za druhým. Pardon za můj přímý názor, tak to cítím. Elektroniky snad ještě více přibylo, což nemusí nutně vadit, ale s rockem, který od LP přeci jen pořád čekáme, to má čím dál míň společného. Kapela si zřejmě chtěla zopakovat úspěch jako dříve s Reanimation a vydala druhé remixové album Recharged (recenze zde). Čistě taneční remixy podprůměrné kvality Living Things definitivně pohřbily a singl A Light That Never Comes musel zmrazit úsměv i tomu největšímu optimistovi.

Pak přišlo album The Hunting Party. Znělo to jako aprílový vtípek, ale opravdu, Linkini se vrátili ke kořenům, k tvrdé muzice. Nutno však podotknout, že se nevrátili ke svým vlastním kořenům, nýbrž ke kořenům nějaké průměrné punkrockové kapely, která snadno zapadne v davu mezi stovkou dalších. Ano, rázností se přiblížili svým začátkům, opět si užijeme řvoucího Chestera Benningtona, kytary a bicí v plné parádě, ovšem nic, co by dokázalo výrazně zaujmout. U některých písniček úplně slyšíte ten potenciál, který je okamžitě zkažen zbytečnou přeplácaností nápadů přes sebe, které spolu vůbec nedrží pohromadě. Celou dobu jsem si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že jim návrat pořádných kytar nepomohl, spíš uškodil. Po prvním poslechu novinky One More Light jsem to konečně pochopil.

Ono to totiž vůbec není v tom, jestli zrovna hraje kytara nebo nějaký elektronický sampl, záleží především na melodiích a na svěžesti písniček. Pokud píseň nemá šmrnc, nepomůže jí nic. Naštěstí vám One More Light nabízí hned 10 takovýchto šik skladeb, tedy plný počet. :-) Ze všech alb je tohle určitě „nejměkčí“, metal ani žádný tvrdý rock tady nenajdete už ani náznakem, ale jak říkám, o tom Linkin Park ani nikdy nebyl. I když se to nemusí zdát, opravdu až teď se Linkini vrátili tam, kde začali – k líbivým písničkám se silnými refrény a nenáročnou kompozicí osekanou o přebytečné prkotiny, které jen narušují plynulý poslech. Zároveň se nebáli vyzkoušet zcela nové prvky jako elektrické úpravy vokálů do extrémních výšek nebo naopak úplně hluboko či R’n’B beat. Ale asi největší překvapení přišlo s pilotním singlem Heavy, v němž hostuje zpěvačka Kiiara – první ženský vokál v historii dosud „chlapácké“ kapely, který do písničky nádherně zapadá. Věřím, že ještě někdy s nějakou zpěvačkou naváží spolupráci, protože tohle jim vážně sedlo.

oficiální videoklip, zdroj: Youtube kanál kapely

Akorát není moc jasné, co z alba je vlastně singlem a co ne. Před vydáním alba byla vypuštěna také lyric videa k Battle Symphony, Good Goodbye a Invisible. Ke Good Goodbye byl natočen i videoklip, stejně jako k Heavy. Na anglické Wikipedii se uvádí, že dalším videoklipem, nikoli však singlem, by měl být Sharp Edges. No, ale ono je to prakticky jedno, protože všech 10 kousků z desky jsou na singly (klipy) zralé, všecko to jsou potencionální hity. Mně se nejvíce líbí zmíněná Heavy, pak ještě Invisible, na skupinu nezvykle veselá záležitost, kterou celou odzpíval Mike Shinoda, a především poslední Sharp Edges, tu jsem si zamiloval hned napoprvé. Chester v ní místy zpívá tak zvláštně, až si nejste jistí, jestli je to stále ještě on nebo nějaký ženský vokál. Je doprovázený akustickou kytarou, prostě pohodička.

oficiální audia, zdroj: Youtube kanál kapely

Musím to říct, abyste nebyli zklamaní a nečekali od alba něco, čím být nechce. Písničky jsou čistě popové. Chesterova křičení se nedočkáte, Mike rapuje jen v jedné skladbě. Nelekněte se občas upravených vokálů. Nečekejte žádný oldschool, tyto písničky jdou s dobou. A hlavně, poslouchejte s čistou hlavou, pryč s nostalgií a předsudky. Dopřejte zvuku volný průběh, on si vás najde, chytne a nepustí. :-)

Díky One More Light jsem si k Linkin Parku opět našel cestu. Z alba srší energie, je poznat, že bylo produkováno odlehčeně, sebevědomě a s jistotou, konec nejasným experimentům. Od teď se budu tvářit, jakoby předchozí tři alba vůbec nevyšla, a po singlu Not Alone plynule přišel Heavy společně se „čtvrtým“ studiovým albem One More Light. :-) Kdo se přidá?

Jiří Sobota

Zaměstnání: sociální pracovník; záliby: poslech hudby (převážně kapela Scooter), sbírání hudebních CD, skládání hudby (hudební projekt ZoneX), tvůrčí psaní (recenze, povídky, texty), focení + natáčení, Playstation 1, turistika, dobrovolnictví - aktivizační činnosti se seniory, příležitostně film, divadlo, kniha